Poslední muzikálovou premiérou této sezóny v Plzni se tak, stejně jako tou první, stala pohádka. Po Zahradě divů, kterou původně pro Městské divadlo Brno napsali Stanislav Moša a Zdeněk Merta, a která muzikálovou sezónu v Plzni zahájila, přišlo nyní na řadu Co takhle svatba, princi? v divadelní adaptaci.
Známou televizní pohádku jistě není třeba dlouze představovat, téměř každý si ji ze svého dětství pamatuje. Příběh o trochu rozmazleném a sebestředném princi Davidovi, který si má vybrat svou budoucí ženu mezi dvěma urozenými princeznami, parádivou a ufňukanou Babetkou a prudkou a bojechtivou Brigitou, zatímco se mu a hlavně jim do cesty přimotá zrcadelnice Běla, dávno zdomácněl na televizních obrazovkách, stejně jako zlidověly písničky z této hudební pohádky.
Pavel Klimenda jako princ David a Charlotte Pščolková jako zrcadelnice Běla
Příběh Jiřího Chalupy s hudbou a písněmi Jiřího Zmožka, které otextoval Zdeněk Borovec, pro televizi režíroval Jiří Adamec. Natáčení se stihlo v průběhu pouhých několika dní a pohádka původně určená pro nedělní odpoledne sklidila takový úspěch, že se záhy dočkala volného pokračování (Ať přiletí čáp, královno!). Je skoro až s podivem, že v profesionální divadelní adaptaci vznikla až nyní. Stalo se tak na Malé scéně Divadla J. K. Tyla, kde se o její zpracování postaral tamní muzikálový soubor. Premiéra se odehrála v sobotu 16. června 2018.
Proti televizní verzi doznala ta divadelní pochopitelně změn, spočívajících zejména ve zjednodušení a zkrácení celé pohádky tak, aby byla co nejpřístupnější dětskému publiku.
O úpravy se postarali Pavel Bár, rovněž dramaturg inscenace, s Lukášem Ondrušem, který si na ní rovněž odbyl i svůj režijní debut. Po konzultaci s autorem předlohy došlo k vystřižení několika vedlejších scén, které pro ústřední příběh nebyly zásadní, a dětskou pozornost by zbytečně rozptylovaly, a stejně tak i ke zredukování a úpravě postav. S ohledem na cílové dětské publikum se jedná o krok pochopitelný a velmi vhodný, z pohledu dospělého diváka je to trochu škoda, pohádka tím přišla o část původního kouzla. Ubylo lehce absurdních momentů, nezapomenutelných hlášek (např. s absencí Pravčického či Bettergueliho) a trocha nadhledu od pohádkového světa, které jistě patří k důvodům, proč je televizní předloha stále tak oblíbená. Pohádka se tím nicméně zkrátila na pouhou hodinu a čtvrt (bez přestávky), což její délku činí i pro menší děti skutečně ideální.
Zůstaly samozřejmě dnes již notoricky známé písničky (s jedinou výjimkou, naprosto pochopitelně vynechanou písní Hvězdy mé), byť v nové, modernější úpravě. O hudební nastudování se postaral Pavel Režný. Nové instrumentace připravil Erich Ciompa, který na premiéře rovněž vedl čtyřčlennou, přímo na jevišti přítomnou kapelu. Hudba je v nových úpravách výraznější, písničky jsou živější, a většině z nich modernější pojetí nijak neublížilo, naopak. Jedinou výjimkou, u níž nám změny úplně nesedly, bylo Když se načančám, zejména s ohledem na to, že se jedná o snad nejznámější písničku z této pohádky a její úprava je poměrně výrazná.
Když se načančám
Výrazné jsou i kostýmy. K plzeňské verzi je navrhla Andrea Pavlovičová, která se při jejich přípravě inspirovala dětskou kresbou a jednoduchými tvary. Vytvořila kostýmy hravé, barevné, postavy jako by v nich skutečně právě vystoupily z papíru. Právem vzbudily na premiéře řadu nadšených ohlasů, byť někdy je té bláznivé stylizace do dětského výkresu snad až trochu moc. Co jim nejvýrazněji ubližuje, jsou materiály. Ty byly zvolené tak, aby dokázaly co nejlépe posloužit účelu a zdůraznit komiku postav i situací, což se podařilo. Umělost z nich nicméně i s ohledem na to jen sálá.
Scénu vytvořil Lukáš Ondruš. Vystačil si s pouhým minimem kulis. V jednom rohu scény tak vznikla královská kuchyně, v druhém náznak princovy komnaty. Mezi nimi řada pojízdných zrcadel vytváří tu uličku právě do kuchyně, tu spolu s trůny korunní sál, či pod pódiem pro nestranného dozorujícího Bořivoje sál soutěžní. Nehraje se na velkolepou výpravu, ostatně Malá scéna pro něco takového ani není přizpůsobená, nicméně již jiné muzikály uváděné zde ukázaly, že se dá využít i o něco lépe. V Co takhle svatba, princi?, zabírá její značnou část prostor pro kapelu, která je umístěná v zadní části ve středu a vše ostatní se tak děje kolem. Znamená to i přes jednoduchost scény spoustu přesouvání jednotlivých kulis sem a tam, které v několika okamžicích zbytečně zdržuje a nepůsobí právě nejlépe.
Choreografii měla na starosti Charlotte Pščolková, která dostala úkol celkem nevděčný s ohledem jednak právě na nevelkou scénu, kterou měla k dispozici, a jednak i s ohledem na velmi malou company, čítající dohromady čtyři herce. Pohádka Co takhle svatba, princi? nabízí jen minimální prostor pro tanec, zpravidla pro sólistu a company, a to v Bělině první písničce a zejména pak v písních obou princezen, kde by se uplatnila i větší taneční choreografie. Prostor pro ni však nebyl, takže si musela Charlotte Pščolková poradit i bez toho a poradila si velmi obstojně, byť v taneční složce nenajdete nic zásadně převratného.
Skvělou zprávou je, že v hereckém obsazení se neprojevily žádné nejistoty a vesměs všichni podali velmi kvalitní výkony.
Hlavní roli prince Davida, který se má ženit, ač zatím neví za koho, si zahrál Pavel Klimenda. Princ David v televizní adaptaci byl floutek, rozmazlený, lehkomyslný, trochu sebestředný, slovy jedné z postav „hlupák, nafoukanec, namyšlenec, zkrátka budižkničemu.“ V plzeňské adaptaci je kromě toho především ještě vlastně chlapcem, což skvěle zdůrazňuje jeho plyšový medvěd, jedna z nejvýraznějších rekvizit, která na premiéře vzbudila nesmírně nadšené ohlasy, nejen dětského publika. Má si vybrat urozenější nevěstu mezi dvěma cizími dívkami, které nepůsobí na první pohled nijak kouzelně, a vlastně v tom všem plave. Kdo ho v celém tom zmatku zaujal, aniž by si to vlastně pořádně uvědomil, mu dochází skoro pozdě. Pavel Klimenda se úkolu zhostil znamenitě. V hereckém projevu je v podstatě dokonalý, Davidovu bezradnost a obavy skrývané za věčným otrávením a nafoukaností podává s naprostým přehledem a stejně tak je nezbytné ocenit jeho pěvecký projev. Princovy písničky se v jeho podání poslouchají mnohem lépe než v televizi.
Pavel Klimenda
Charlotte Pščolková se představila jako jeho protějšek, v hlavní ženské roli Běly, zrcadelnice, platonicky zamilované do představy hezkého, chytrého prince, který jednou bude dobře vládnout. I ona se své úlohy chopila naprosto znamenitě, s obrovskou energií, její hlavní hrdinka je přesně taková, jaká by měla být, aby jí divák nemohl než fandit. Je upřímná, přímá, v té správné míře rázná a odhodlaná a především skromná, hodná a laskavá. V roli až křišťálově čisté dívky je skvělá a velmi dobrá byla i po stránce pěvecké.
Charlotte Pščolková
Nejvděčnější herecké úlohy, obou princezen, získaly Lucie Zvoníková a Eva Staškovičová. A obě byly znamenité. Princezna Babetka Evy Staškovičové je o něco hysteričtější a ukřičenější, než v televizní předloze, stále však především za všech okolností načančaná a roztomilá. I Brigita Lucie Zvoníkové byla výraznější, skoro až děsivější svou urputností a bojechtivostí. Je u ní navíc třeba speciálně ocenit, že v jejím podání je v písni Taková jsem já konečně rozumět skutečně každému slovu. Obě herečky si se svými rolemi znamenitě vyhrály, s vervou a chutí. Každý jejich výstup diváky rozesměje, ať jde o jejich soutěžní písničky či předcházející noční výstupy s písněmi Princezny zkrátka vládnou a zejména pak Princezny jdou si hajnout.
Eva Staškovičová
Lucie Zvoníková “HA”
Menší prostor než v televizní pohádce měl královský manželský pár v podání Venuše Zaoralové Dvořákové a Martina Šefla. Zatímco královně zůstal prostor i pro zpěv, tak jako v televizní adaptaci, a Venuše Zaoralová Dvořáková jej skvěle využila, role krále Bedřicha tak jako původně je čistě činoherní. Na Martinu Šeflovi bylo jasně znát, že původní podání krále zná a vycházel z něj, nicméně našel svou vlastní cestu, když ještě zdůraznil královu popletenost a směšnost. Jeho výstupy při premiéře pak společně s výstupy obou princezen patřily jednoznačně k těm nejvtipnějším a nejvděčnějším. Venuše Zaoralová Dvořáková po herecké stránce tak výrazná nebyla, role královny ovšem v tomto směru tolik příležitostí nenabízí.
Ani jejich oddaného komořího Martina Holce nelze opomenout. I jeho role je jednoznačně nezapomenutelná, byť pojetí komořího je ze všech postav od televizní předlohy nejvzdálenější. Jeho výstupy jsou rovněž výraznější, je víc stylizovaný do role popleteného, ale urputného upjatého mužíčka, jehož největší snahou je zavděčit se a sloužit svému královskému páru. A kreace, které Martin Holec ve své roli vytvořil, i jako např. zásadní a nedobrovolný taneční partner obou princezen, na něj už tuplem nedají zapomenout.
Martin Šefl, Martin Holec a Venuše Zaoralová Dvořáková
Role princova vychovatele Matěje, pak trochu překvapivě padla na Jozefa Hruškociho. Překvapivě proto, že typově přeci jen není stárnoucím rytířem, zbožňujícím jídlo a pití, což se na něm začíná projevovat. Co však typově nesedí, zvlášť v pohádce, může výrazně změnit kostým, zvlášť je-li podpořen kvalitním hereckým a pěveckým výkonem. A Jozef Hruškoci se s rolí výrazně staršího muže, dobromyslného vychovatele a přítele prince, snažícího se na poslední chvíli ještě napravit, co snad při výchově trochu zanedbal či pokazil, poradil velmi dobře. Je trochu škoda, že právě z Matějova repertoáru vypadla jediná chybějící píseň, Jozef Hruškoci zpíval výborně, jistě i jeho Hvězdy mé by stály za poslech. V jeho hereckém projevu se při premiéře sice jistá váhání objevila, chybělo trochu víc přirozenosti a uvolněnosti. Osobně ale tyto nejistoty zčásti připisuji i jedné z nejvýraznějších změn v divadelní adaptaci proti té televizní.
Zatímco televizní Matěj od upjatých a vlastně směšných královských sezení a povinností královského vychovatele uniká do věže, ke svému dobrému příteli, královskému astronomovi Betterguelimu, divadelní Matěj běhá za kuchařkou v podání Simony Lebedové. Ta supluje roli astronoma v příběhu a současně působí jako dobrá duše Matějova i Bělinčina. Na rozdíl od příkrého a kritického Bettergueliho je však nevýrazná a vlastně trochu nudná, jak postava sama, tak i Simona Lebedová v této roli a v podstatě všechny své scény má s Matějem dohromady. A právě v těch by mohlo být lepší, kdyby měl Jozef Hruškoci tak jako televizní Matěj, k ruce spíš trochu cynického přítele, než vlastně zamilovanou kuchařku.
Jozef Hruškoci a Simona Lebedová
Posledními herci chybějícími v tomto výčtu pak je čtyřčlenná company muzikálu. V té se představuje Kristýna Bečvářová společně s Jakubem Čechem, Terezou Brůžkovou a Adélou Oblištilovou (alternace Viktorie Krbcová a Kristýna Málková), dětmi z plzeňského muzikálového studia.
Plzeňská adaptace Co takhle svatba, princi? obecně vsází především na dětské publikum. Projevuje se to ve zkrácení a zjednodušení příběhu i ve výpravě a choreografiích. Dětem se jistě zavděčí a prominou drobné nedostatky. U rodičů a dalších dospělých diváků pak bezpochyby zafunguje trocha nostalgie, jak to už u tak známých a oblíbených hitů a příběhů bývá, a stejně jako děti se pobaví skutečně dobře, v některých momentech možná ještě lépe.
Společné foto z premiéry
Video ukázka z premiérové děkovačky
Autorem fotografií je Martina Root | © DJKT (nejsou z premiérového představení) a Radek Janda (společné foto z premiéry)
Komentáře