Princezna muzikálů „Aida“ se představila v Hudebním divadle Karlín (dvojrecenze)

V týmu Musical.cz se pro uvedení “Aidy” v Hudebním divadle Karlín celkem vžil termín “nejdůležitější recenze podzimu”. Proto jsme nic neponechali náhodě a po delší době vám přinášíme váš oblíbený dvojpohled. Jeden, analytický, dodala naše nová posila Andrea Ulagová, druhý, spíše doplňující (neboť hodně věcí vidíme podobně) a malinko odlehčenější si s chutí napsal, jak bylo slíbeno, Ondřej Doubrava. Snad vás dnešní vydatné víkendové čtení potěší.

Andrea Ulagová: Princezna muzikálů „Aida“ se představila v Hudebním divadle Karlín

(psáno z předpremiéry 29. září 2012 a 1. premiéry 4. října 2012)

Trvalo celých 12 let, než muzikál Eltona Johna a Tima Rice konečně dorazil k nám. Mezitím Aida posbírala několik cen Tony a dokonce i jednu cenu Grammy, byla uváděna v 21 zemích světa přeložena do 15 světových jazyků.

Realizace české verze trvala několik dlouhých let, než se muzikál podle stejnojmenné Verdiho opery dočkal 4. října 2012 premiéry v hudebním divadle Karlín v Praze.

Na rozdíl od Verdiho díla začíná muzikálový příběh v současnosti. V muzeu ožívá socha egyptské vládkyně Amneris, aby vyprávěla příběh o osudové a tragické lásce, která jí pomohla stát se dobrou panovnicí a ukončit vleklé války mezi její rodnou zemí a okolními státy.

Sir Elton John už ve svém předchozím muzikálu podle animovaného filmu z dílny Walta Disneye Lví král naznačil, že má slabost pro africký styl hudby a v Aidě tak kromě toho smísil celou řadu hudebních žánrů a stylů, včetně reggae (Another Pyramid – Další z pyramid). Zatímco skladby jako Easy As Live (Zvláštní život) a Dance Of The Robes (Núbijský tanec) nesou známky zmíněného afrického vlivu, závěrečná skladba prvního dějství The Gods Love Nubia (Bohové milují Núbii) je naopak inspirována americkým gospelem. Většina písní ale nese jasný popový rukopis Eltona Johna, kterému dominuje hlavně klavír (např. hit Written In The Stars – Co je psáno ve hvězdách, který nazpíval sám Elton John se zpěvačkou LeAnn Rimes a dlouhou dobu s ní okupoval přední příčky hitparád v rodné Británii). Z tohoto výčtu trochu vybočuje píseň ve stylu „motown“ – My Strongest Suit (Módní mág) princezny Amneris. Sbory jsou využívány minimálně, slyšíme spíše dueta a tria.

Slovní spojení „broadwayský muzikál“ jistě svádí k představám velkolepé scény plné složitých kulis, ale česká verze je velmi úsporná a nijak to celému pojetí neubližuje. Pokud tedy čekáte podobnou scénu se živými zvířaty, cirkusem a fontánou, jako v Carmen, budete zklamáni. Americký režisér Gabriel Barre
a scénografka Michaela Horáčková Hořejší si bohatě vystačili s rozkládací konstrukcí v typickém tvaru starověkých pyramid, sloužící jako faraonův trůn, ale také jako princezniny pokoje. Núbijský tábor s otroky funguje s jednoduchou mříží v pozadí scény, během chvíle se můžeme tedy ocitnout třeba i v egyptském přístavu, ve vězení, nebo v muzeu. Nekoná se zde tak jeden z obvyklých záporů našich muzikálů, kde musí divák vydržet dlouhé zatmívačky, aby se stihla přestavět scéna.

Součástí jsou také projekce, ale ty nejsou dominantní, proto je většinou ani nepostřehnete. Mnohem více upoutají hojně využívané, elegantní stínohry. I první společné chvilky Radamese a Aidy sledujeme jako stínohru, což navozuje ten správný dojem intimity.
Nápaditě jsou využívána i světla pod vedením Jozefa Celdera. Řeka Nil je tvořena modrými světly přímo na pódiu a když je Aida s Radamem uvržena do vězení, mříže jsou opět nahrazeny světly. Potěší i detaily v podobě točny, na kterou režisér během písně Právo žít umístil tři hlavní představitele tak, aby se otočili směrem k publiku ve chvíli, kdy začíná jejich pěvecké sólo.

Ačkoliv kostýmy (autorkou je opět Michaela Horáčková Hořejší) nebudily před premiérou příliš nadšení, nakonec do celkového pojetí snadno zapadnou. Samostatnou kapitolou jsou samozřejmě kostýmy Amneris, která jich z pochopitelných důvodů vystřídá nejvíc. Některé působí skutečně eleborátním dojmem, ale nepokoušejte se v nich hledat nějakou symboliku. Některé si bohužel nestihnete ani prohlédnout, u některých toho nemusíte vůbec litovat. Pánové v první řadě si zajisté odnesou zážitek z upnutého korzetu s třásněmi Lucie Bílé.

Tanec, u nás považovaný za nedílnou součást každého muzikálu, je v Aidě spíše prostředek k vyjádření nejniternějších pocitů a nálad, zvláště při vypjatých scénách s utlačovanými, núbijskými otroky. Choreografie Ivanky Hannichové je nabitá energií, company odvádí excelentní výkon.

K tanečním výstupům byla ale bohužel „odsouzena“ postava Radamesova otce Zosera – zřejmě díky dobré pohybové pověsti Jiřího Korna. I tak se ale nemá možnost příliš předvést, o nějaké nápaditosti se zde hovořit už nedá. Během Další z pyramid tak Zoser spolu s ministry pokyvuje hlavou, nebo zvedá ramena, vše podtrhuje pár otoček tam a zpět, které tak maximálně dají vyniknout Zoserovu kostýmu. Během duetu Like Father Like Son – Jak táta, tak syn, si Radames a Zoser přehazují tyč, na konci nám s ní Jiří Korn předvede pár triků, nechybí poklepávání o zem do rytmu. V těchto scénách vás tanec nijak výrazně neosloví a budete přemýšlet, proč tam vlastně je. Herecky odvádí svůj standardní výkon v úloze záporáka, nemůže tedy zklamat.

Zoser Jiří Korn

Zatímco hlavní postavy tančí skutečně minimálně, klade na ně příběh Aidy mimořádně vysoké herecké nároky. Představitelé ústředního milostného trojúhelníku musí
ve velmi krátkém čase vystihnout zásadní charakterové proměny svých postav. To se samozřejmě neobejde bez mluveného slova a čistě činoherních scén.

Všechny tyto nároky bez problémů plní Dasha v roli Aidy. I když je hlavním marketingovým tahounem z pochopitelných důvodů Lucie Bílá, vše stojí právě na postavě núbijské princezny.

Dasha dokáže být urozenou dívkou, která náhle upadá do otroctví, vzápětí se na ni v těžké situaci začnou upínat naděje všech Núbijců, je odhodlanou bojovnicí, osudově zamilovanou ženou, zmítající se mezi zakázanou láskou k Radamesovi a láskou ke své zemi. To vše zvládá právoplatná nositelka ceny Thálie bravurně a její výkon podtrhuje dechberoucí zpěv, jehož vrcholem je pak závěr první půlky Bohové milují Núbii. Zajímavostí je, že v zahraničních verzích hrály Aidu převážně Afroameričanky. Dasha zpívá i hraje na úrovni světových hvězd a troufám si říci, že zahraničním představitelkám se naprosto vyrovná.

Aida v boji s vojákem

Radames je na začátku dobyvatel, ale také figurka, kterou ovládá jeho ambiciozní otec Zoser. Postupně si Radames uvědomí, že není příliš spokojen s osudem, co mu otec nalinkoval, začíná litovat svých činů a smysl života najde až v lásce k odhodlané Aidě.
Při obsazování postavy Radamese byl znovu uplatněn trend, který se vyplatil u Hamleta – tedy obsadit dva typově i hlasově odlišné umělce. Zatímco u Hamleta se tento krok osvědčil, zde se to tak jednoznačně říci nedá.

Václav Noid Bárta je typově dokonalým Radamesem. Má svůj styl, snadno mu uvěříte respektovaného egyptského velitele, obratně se ohání mečem v úvodní scéně Fortune Favors The Brave – Svět má rád vítězné. Pro jeho typický chraplák tu není moc místa, ale Noid nemá problém zazpívat i náročné party, jako např. jednu z nejromantičtějších písní Radames ´ Letter – Radamesův dopis, kde se vyznává z lásky k Aidě.
Noid ale překvapuje i v činoherní části. Občas dokáže nějakou větu či slovo pronést záměrně vtipně, ač tvůrci zjevně neměli v plánu tím někoho bavit, ale snadno mu to odpustíte.

Noid ví, že není žádný zkušený herec, ale je vidět, že přistoupil k náročné roli milovníka zodpovědně a velmi se snaží. Řeč těla je sice poněkud neohrabaná, ale to k náhle zamilovanému drsňákovi možná patří. (i když kdosi o přestávce trefně poznamenal, že jeho pohyby připomínají smutného Igráčka). Noid odvádí výborný výkon a dává postavě Radamese potřebné charisma i sex-appeal.

Radames Václav Noid Bárta

Obsazení Mariána Vojtka vyvolalo celou řadu protichůdných názorů. Vojtkovi se je podařilo rozptýlit jen částečně. Typově není dokonalým Radamesem, nicméně jeho největší devizou je bezchybný a čistý zpěv. Pokud ovšem „nemá svůj den“, může být celkový dojem poněkud rozpačitý. Vypadá to, že se během představení pouze přesouvá z pomyslného bodu A do bodu B, bez jakýchkoliv výraznějších citových projevů, ty si šetří až do chvíle, než začne zpívat. To ale u Radamese nestačí. Marián Vojtko má svoje příznivce a zavilé odpůrce, ale ti o něm stejně nebudou moci říct, že je v této roli špatný. Rozhodně není. Pokud mu kritici občas vyčítají přehrávání, tady se naopak až příliš krotí. To se ale může během repríz změnit.

Amneris se na počátku jeví poněkud přímočaře. Rozmazlená princezna, starající se hlavně o svůj zevnějšek a pohodlí, Lucii Bílé sedí. Svoji oděvní obsesi nám Amneris představí hned svou první sólovou písní Módní mág. Po choreografii postavené tak, aby se zpěvačka příliš nezadýchala, následuje přehlídka skutečně velmi extravagantních modelů všech barev a geometrických tvarů, nechybí model, na kterém je Lucčino typické „srdíčko“ i „pusinka“. Dá se to chápat jako roztomilý odkaz, zvláště když pak Lucie jedno to srdíčko do publika pošle. Tuto scénu můžete buď milovat a považovat ji za naprosto geniální, nebo si naopak myslet, že by se bez ní první část zcela jistě obešla – nic mezi tím neexistuje. Vděčné jsou samozřejmě scény flirtování nedočkavé Amneris a odtažitého Radamese. Tam Amneris vyloženě baví a je vidět, že si Lucie Bílá tuto polohu své role náramně užívá.

Marnivá Amneris Lucie Bílé

Zpěvačka ale pak musí z této zábavné noty rychle přeladit, protože Amneris čeká bolestivé zklamání, od kterého se musí oprostit, proti svojí vůli spravedlivě rozhodnout, zbavit se nálepky „věšák na šaty“ a sama se ujmout vlády. Pravda je, že i proti tvrzení reklamní kampaně, je Amneris vedlejší role a nemá k proměně tolik prostoru, jako Aida nebo Radames. V druhé půlce, kdy je Amneris konfrontována se zjištěním, že její vyvolený miluje Aidu, je naše nejpopulárnější zpěvačka nejpřesvědčivější a Amneris tak přestává být karikaturou škemrající o pozornost. Škoda, že je tak málo času, aby s ní divák mohl soucítit nebo i více ztotožnit.. Fanoušci, kteří jdou do divadla na svoji Lucii si ale dostatečně užijí její„ksichtíky“ a typická gesta. I když Lucie Bílá neumí dělat nic polovičatě, slib, který dala při tiskové konferenci, že udělá z vedlejší role hlavní, se nesplnil.

To, co se ale nepovedlo Bílé, zvládnul Peter Strenáčik jako otrok Mereb. Jeho alternantovi Janu Urbanovi se na rozdíl od něj nepodařilo udělat z Mereba postavu, kterou si zapamatujete. Peter už jako José v Carmen dokázal, že zpívá hlavně srdcem, skvěle sekunduje jak Dashe tak i obou Radamesům. Mereb není jen oddaným sluhou, dokáže si do svých pánů i rýpnout, a to se víc opět daří Strenáčikovi, Urbanovy repliky téměř zapadly. Pohybově jsou na tom oba stejně dobře.

Aida Dasha a Mereb Jan Urban

Otrokyně a Aidina společnice Nehebka má vyrovnané alternace, výkony Kateřiny Novákové a Veroniky Vyoralové odpovídají rozsahu role.

Role Faraóna (Oldřich Král) a Amonasra, otce Aidy, jsou malé a pouze mluvené. U Tomáše Bartůňka to trochu zamrzí.

Aida je především o lásce, vášni a velkých emocích. Bohužel v pražském nastudování se nějaké výraznější emoce objevují velmi pozvolna, scény, které by vás měly zasáhnout, působí odtažitě a v někom mohou snadno zanechat dojem, že „naší“ Aidě něco chybí.

Určitý podíl viny na tom má český překlad libreta Adama Nováka. Vášeň vyjádřil Elton John silnými melodiemi, část emocí musí projevit i umělci, což se jim víceméně daří, ale český text zcela „pohřbil“ Riceovy slovní hříčky i slova, vyjadřující právě emotivní podtext celého příběhu.
V určitých částech je libreto až otrocky přepsáno tak, aby sedělo do not, jinde se naprosto rozchází, nebo volí alternativy, které ne zcela odpovídají původnímu záměru. Patrné je to hlavně v již zmíněném Radamesově dopisu. Jednoduchý příklad za všechny: Hluboké vyznání končí v originále slovy „miluji tě“, překladatel se s tím vyrovnal „po šalamounsku“ a nahradil větou „mám tě rád“. Zpěvákovi dlouhé á do úst skvěle padne, ale romantik v nás jistě připustí, že mezi větami „miluji tě“ a „mít rád“ je tak trochu rozdíl.

Na to, že přípravy na realizaci české verze trvaly víc než pár let, působí české texty nedotaženě a jsou jakoby „šité horkou jehlou“.
Pokud tedy znáte Aidu v originále, bude to pro vás trochu šok, ostatním doporučuji poslechnout si anglickou verzi až po zhlédnutí verze české.

Aida je rozhodně nadprůměrným počinem, která netrpí typickými prohřešky jiných muzikálových inscenací. Nečekejte, že z vás bude příběh ždímat slzy od první minuty, možná budete i cítit rozpaky, ale v závěru nezůstane dojatý jen málokdo. Může za to hlavně skvělá hudba Eltona Johna, v podání orchestru Martina Kumžáka, co dělá Aidu tím, čím je. Příběhem o osudové lásce, která překonala věky. Užijte si ho!

Ondřej Doubrava: Má pražská “Aida” paramety “muzikálu superlativů”?

(psáno z obou premiér 4. října a 5. října 2012)

Je čtvrtek 4. října 2012 ráno a pln rozechvění se má hlava topí v myšlenkách nad jedinou věcí. Ve dvou městech v České republice mají právě dnes současně premiéru hned dvě díla Tima Rice, jedné z největších textařských ikon moderního hudebního divadla. Pro muzikálového publicistu tak jde o neskutečně přetěžkou volbu a možná by se alespoň velké divadelní scény mohly příště domluvit, aby se premiérové kolosy takového významu příště nekryly.

Jistě, rozum a snad i povinnost velí zrecenzovat českou premiéru „Aidy“, kterou Rice napsal s Eltonem Johnem a tato tvůrčí dvojice je ikonická svou tvorbou pro Disneyho a „Aida“ je neoddiskutovatelně jeden z broadwayských milníků. Ale na druhou stranu, scénická prvotina ještě kultovnějšího tandemu s Lloydem Webberem „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“ má v sobě tolik energie a pestrosti, až srdce plesá. Finální rozhodnutí ale usnadňuje, byť s velkou krůpějí lístosti, hlavně vzdálenost a snadnost dopravy. Publicista tedy míří na obě premiéry „Aidy“, naštěstí neovlivněn rozličným hodnocením ze série předpremiér.

Pokud půjdete do Hudebního divadla Karlín, čeká vás v první řadě scénografická souhra geometrických obrazců (zejména trojúhelníků), světla a stínů. Výprava Michaely Horáčkové Hořejší tak působí majestátně i minimalisticky zároveň a tento přístup jistě mnohé oko potěší, ačkoli chybičky zde jsou, zejména v používaných videoprojekcích, ta s pádly simulujícími plavbu lodi vypadá dost amatérsky, zbytek je naprosto v pořádku. Změny prostředí jsou sice bleskurychlé, ale občas malinko zkomplikovaly aranžování, z bližších řad se třeba může zdát, že v jedné scéně Radames překračuje řeku.

Ukázka scénografie

U titulní role se tvůrčí tým strefil do černého a máme zde dvě kvalitativně naprosto rovnocenné představitelky Dagmar Dashu Sobkovou a Kamilu Nývltovou, obě jsou v titulní roli strhující. Kdo bude chtít, najde si u obou různé rozdílné detaily a může si pro sebe vybrat svou subjektivně příjemnější variantu, ale v rámci tohoto textu lze spokojeně prohlásit, že výraz „fifty – fifty“ je naprosto adekvátní.

Hlavní pozornost je ale v Praze věnována Lucii Bílé. Jakkoli je zejména v rozmarné a hýřivé poloze princezny Amneris (což podpoří velkolepé kostýmy) roztomilá, pokud jste pravidelněji chodili na „Carmen“, tak vás výrazovými prostředky moc nepřekvapí a to ani během uvěřitelné charakterové proměny
v druhé půli. Zkrátka, je to taková Lucie Bílá, jakou znáte a dost možná máte rádi Navíc se nenaplnila prohlášení z tiskových konferencí, že Amneris v jejím podání
v podstatě bude hlavní rolí, mantinely scénáře a textů písní nic takového nedovolily. Amneris určitě není žádnou sekundantkou, ale hlavní rolí je zde opravdu Aida.

I proto zacílení reklamy na druhou hlavní postavu, které je evidentně českou specialitkou, v konečném výsledku není úplně patřičné, ale na to jsme upozorňovali od začátku. Ale alespoň na děkovačce by se obě zásadní ženské role mohly uklánět minimálně společně (i tady jde zatím Amneris poslední jako hlavní star).

Princezna Amneris jako vypravěčka v současném muzeu

O dvě své osudové ženy usiluje válečník Radames. Václav Noid Bárta je ve všech složkách takřka ideálním představitelem: fešácká vizáž, suverénní jistý zpěv, nezbytné charisma a energie, jakou u Noida tak rádi vidíme. Na druhou stranu však sám hledá cestičku ke svému zamilovanému já a je v této poloze možná až příliš plachý a málo uvěřitený. Budí však zdání, že by směr rád našel, jen na něj nebyl během zkoušek správně naveden.

Marián Vojtko spíše než válečníka i přes snahu připomíná hodného romantického strýčka a od ideálního typu se tak v mnohém odlišuje, spíše než herectvím, které působí dokonce malinko zrbkle, vládne svým pevným sametově hladivým hlasem.

Aida Kamila Nývltová a Radames Marián Vojtko

Jisté rozdíly jsou i u postavy sluhy Mereba: Jan Urban je sice výborný pěvecky, ale herecky bohužel sklouzává k až operní statičnosti. Peter Strenáčik z něj udělal postavu výraznou, s jasným posláním a je Aidě věrným rádcem a průvodcem, suverénním po všech stránkách.

Stálost v hereckém projevu se dá bohužel pozorovat u takového profesionála, jakým je Jiří Korn. Jeho „záporáci“ jsou od sebe již třetí představení v HdK velmi těžko odlišitelní, ačkoli postava Radamova otce Zosera i přes nevelký prostor alespoň hrátky s charakterem umožňuje.  Lukáš Kumpricht na druhé premiéře tuto domněnku potvrdil a jeho pojetí je o něco barevnější, zákeřnější a dobře se vyrovnal i s věkovým rozdílem se svým „synem“ Mariánem Vojtkem – zkrátka si žádný velký rozdíl nepřipustil a svého Zosera vybavil velkou energií a negativismem, ani by nepotřeboval výraznější make-up a paruku.

Zákeřný Zoser Lukáše Kumprichta (ještě bez paruky)

Suma sumárum, by si interpreti potřebovali od Gabriela Barreho trochu pevnější režisérskou ruku. Potenciál, jak výkony alternantů více sjednotit, by tu rozhodně byl. A malinko se skutečně pozapomnělo na větší emoce, i když finále představení umí dojmout bez problémů.

U českých překladů a přebásnění je dobré, ba skvělé, pokud divák, v případě, že zná nějakou předchozí nahrávku či nastudování vezme český překlad okamžitě za svůj a v podstatě přirozeně nahradí originál. U “Aidy” takových momentů naleznete poskrovnu. Je znát, že k některým pasážím bylo přistupováno poctivě, zvažovala se nejlepší varianta, jsou zkrátka vyseděné. Napříkad hned v začátku u „Fortune Favours The Brave“ (Svět má rád úspěšné), kde slogan je funkční a dobře se zpívá i pamatuje. V ostrém kontrastu jsou pak pasáže, kdy je Riceho originál doslova vecpán do not násilně a takřka doslovně (patrné zejména u skladby „Radames’s Letter“), což si můžete sami ověřit, neb je český překlad tradičně konfrontován s anglickým originálem ve formě titulků.

Velmi zamrzí, že jsem v podstatě totéž psal před více než rokem o plzeňském „Spamalotu“, ale „Aida“, třeba už jen v úctě k Verdiho předloze by si opravdu zasloužila naprosto básnickou péči. Naštěstí zážitek hodně vylepší hudební nastudování Martina Kumžáka, kdy orchestrální popík Eltona Johna zazní se vší parádou a dramatičnost mu rozhodně nechybí, ačkoli vám leckdo může tvrdit opak.

I když „Aida“ jistě mnoha divákům vyhoví (a dost možná i zapáleným fandům díla), naprosto lze pochopit i leckterá nízká hodnocení. Takto velké a exkuzivní projekty by měly mít kvalitou o jeden až dva levely výš a už vůbec si dílo jako takové nezaslouží sáhodlouhé polemiky v tisku, zkrátka po dlouhém čekání bychom si měli z představení spíše lidově „sednout na zadek“. Právě dobu, po kterou byla prokazatelně práva na titul v Praze, berme v potaz raději jen okrajově.

Stejně, jako by se hodilo trochu zamíchat obsazení ideální premiéry, stejně tak bylo zajímavé porovnat potlesky na obou premiérách. Ačkoli jindy při této události není příliš dobrým ukazatelem, zde stojí za zmínku, že na té první vyzněl potlesk nepříliš přesvědčivě, až rozpačitě. Na druhé byl naopak nadšený a vysloveně srdečný. Však také energie 5. října byla o sto procent lepší. Ještě pořád jsme nad průměrem, takže netřeba z toho dělat velkou vědu a je rozhodně fajn, že si “Aidu” můžeme škrtnout ze seznamu v ČR neuvedených muzikálových položek. Ale příště by už bylo dobré laťku zvýšit bez velkých kompromisů, možnosti tu jsou. Ostatně, „Josef“ v Ostravě se podle prvních ohlasů povedl na výbornou…

Malý fotografický, nejen děkovačkový, bonus:

Hlavní hvězdy první premiéry a jejich děkovačka

Dasha, Jiří Korn, Lucie Bílá, Kamila Nývltová a Václav Noid Bárta pózují po první premiéře

Společná fotografie tvůrčího týmu poprvé

Kamila Nývltová s Lucií Bílou na večírku první premiéry

Herecké obsazení druhé premiéry se děkuje

Hvězdy druhé premiéry Marián Vojtko, Lucie Bílá a Kamila Nývltová

Společná fotografie tvůrčího týmu podruhé

Fotografie z představení (nepochází z recenzovaných premiér) jsou převzaty z novinářských materiálů Hudebního divadla Karlín.

Autory fotografií z premiérových děkovaček a zákulisí a párty je exkluzivně pro Musical.cz Tomáš Král (1. premiéra) a Kristýna Junková (2. premiéra). Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno!