RECENZE: Alenka v kraji zázraků okouzlí děti, dospělé už možná méně

Pod celkem novou jednotnou značkou „Muzikály pro děti“ se po dvou letech od Sněhové královny v pražském divadle Hybernia přihlásil tvůrčí tým rodiny rodiny Pixových (Jan a Alena Pixovi se postarali o scénář, Kristýna Pixová o texty písní a Lenka Pixová o produkci) s jejich třetím muzikálem, co má v názvu ženskou, nebo přesněji dívčí hrdinku. Opět se sáhlo ke jménu z nejslavnějších. K Alence v říši divů a za zrcadlem Lewise Carrolla, přenesenou do dnešních dní a tudíž mírně přejmenovanou. Látka má značný potenciál, ostatně Alenku už muzikálově zpracoval například Frank Wildhorn nebo filmová studia Walta Disneyho. Podařilo se potenciálu využít?

(psáno z premiér 22. a 23. 9. 2016)

Výchozím bodem pro snovou cestu do kraje zázraků je krize vztahu mezi rodiči, do kterého je přímo vržena jak právě šestnáctiletá Alenka, tak divák. Telefonní scénu v reálném světě, mezi tatínkem, jeho milenkou, maminkou a (domnívám se, vysvětlení níže) její kamarádkou, která diváka uvádí do děje, doporučuji dobře si zapamatovat, malinko vám to ulehčí orientaci v následných situacích.

Anna Julie Slováčková je Alenkou zklamanou, ale odhodlanou, ve výsledku nakonec sebevědomou a optimistickou, podání Brigity Cmuntové je niternější, jakoby stále ještě s radostí hledala útržky už skoro ztraceného dětství. Jako literární alterega se na premiérách představily Kateřina Průšová a Viktorie Tandlerová, obě dvě se svými dospělejšími kolegyněmi velmi dobře spolupracovaly.

Anna Julie Slováčková (Alenka)

Mimochodem, obě dvě poměrně niterná sóla Alenky umístěná hned na začátku, by se hodilo umístit do děje kapánek později, kdy už bychom Alenku trochu znali, čili by se u náročných písní divák mohl trochu snáze dojmout.

Alenka (Brigita Cmuntová)

Alenka tedy putuje se svou malou knižní kamarádkou krajem zázraků a díky poznávání nových přátel pomalu rozklíčovává svůj osobní problém a připravuje se na souboj s Červenou královnou, zároveň se díky rodu  Lilií dozví, že s držením linie se to nemá přehánět, s Bublifukem a Bublifíkem se dozvíte, že držet sourozenecky při sobě je prima, s Valibukem se naučíte účelně spojovat slova (čímž se opět skládá pocta knižnímu originálu) a tak můžeme pokračovat. Scéna kočky Šklíby o tom, jak je to s mužským pokolením těžké, či v obou alternacích (Felix Slováček Jr./Petr Kutheil) rozpustilé číslo Houseňáka, který kouří jakési kouzelné byliny, zřejmě patří do kategorie „pomrkávání na dospěláky“, aby se dostálo škatulce muzikálu rodinného. A skoro vůbec nevadí, že Alenka prakticky okamžitě pozná, že pohádkové postavy jsou většinou její příbuzní a kamarádi. Ostatně, s reálnou rovinou, načrtnutou na začátku, už se poté prakticky nepracuje. Škoda, že se i v programu zapomnělo zmínit, kým vlastně v reálném světě je Černá královna, zejména v podání Jany Zenáhlíkové pěvecky dominantní postava.

Hpuseňák (Felix Slováček Jr.) a děti.

Jak je snad trochu zřejmé, scénář je bohužel spíše drobně edukativním leporelem zpěvných čísel. Téměř jakékoli Alenčino setkání s novým pohádkovým kamarádem (většinou tyto scény dosahují subjektivně k deseti minutám, ba je přesahují a používají dokonce rozdělené písničky) lze bezbolestně přesunout do jiné části představení a na dějovou linku by změna prakticky neměla vliv. V této formě je muzikál své literární předloze poměrně věrný, otázka je, zdali se ale tato věrnost hodí pro divadlo, zejména v případě, pokud se úplně nemůžeme spolehnout na desítky speciálních efektů (kterými inscenace samozřejmě ve větší míře nedisponuje, pár kouzel z dílny Pavla Kožíška je ale povedených), ale zejména na text, písničky a choreografie. Příběh totiž postrádá při své skoro tříhodinové délce větší dramatický zlom. Právě proto se v klasických příbězích Sněhurka zakousne do otráveného jablka a Šípková Růženka se píchne do prstu. Takový moment Alence chybí.  Muzikálová Alenka je, tentokrát malinko v rozporu s předlohou, v nebezpečí za celou dobu asi dvě minuty a okamžitě někdo přispěchá na pomoc, jinak jsou setkání s pottavami veskrze veselá a nepříliš konfliktní.

Jistě, jsou tu krásné, byť ne úplně dotažené nápady, například, když si Alenka s kamarády zahrají variaci na skořápky (o tom, že to je tak trochu hazardní hra, se nepochybuje ani v pohádkové říši). Ten moment přímo volá po spolupráci s divákem. K té už ale nedojde. Naopak, když se později ukazuje kouzelný přístroj na hledání správných kamarádů, kdy se s divákem lehce komunikuje, Alenka jeho použití okamžitě zavrhne, takže je celá situace pro děj zcela zbytečná.

Kouzelnické skořápky

Poutavosti děje bohužel tentokrát moc nepomáhá ani výprava Martina Černého. Kostýmy jsou skutečně povedené, s tím správným pohádkovým nádechem, ale scénografie s posuvnými schodišti se okouká poměrně brzy a tentokrát i poměrně nevýrazný light design Pavla Dautovského vlastně vyvolává dojem, jako by se 95 procent děje odehrávalo na jednom jediném místě. Přitom by právě světla mohla střídání míst hodně zpřehlednit a zatraktivnit.

Hlavní záporačkou by měla být milenka – Červená královna, chystající se s Bílým králíkem – tatínkem dirigentem – na velký koncert – a je to zkrátka nafoukaná primadona. Pokud má ale takto karikované zlo fungovat, mělo by být zároveň hybatelem děje, což Červená královna ani trochu není, byť se postava přesně dle pravidel, v podání Martiny Pártlové a Michaely Noskové stává divácky vděčnou, základní motivace jejího jednání či nějaký zásadní, opravdu nebezpečný krok, zcela chybí, její armáda je až na jednorozměrnou postavu popleteného posla, jen na ozdobu, ba moderně řečeno slouží self-promo (ostatně, co jiného vlastně sebevědomá operní umělkyně potřebuje) a vlastně jen mírně straší. Což sice bez diskuze stačí pro rozesmání dětského diváka, ale ne pro dramatický účinek.

Stejně tak ve vzduchu visí několik nedořečených otázek:

Všechny postavy vědí o dost konkrétně vyřčené věštbě – orákulu. Kromě diváků v hledišti. Zde by dvě větičky jakéhosi prologu výrazně pomohly. Ví o ní samozřejmě i Červená královna. Královna Alenku nesnáší, ale úvodní situace v reálném světě dává tušit, že se Alenka a tatínkova milenka zatím nikdy nesetkaly a když, tak velmi letmo. I zde bych opět doporučil malá škatulata s pořadím písní a na závěr první půle bych zařadil duet Bílého králíka a Červené královny, který špetičku napětí a sporu mezi postavami obsahuje. Zkrátka aby divák věděl, že ta parodie na operní divu ještě zdaleka neřekla poslední slovo. Navzdory tomu, že rozpustilý dynamický čajový dýchánek u Kloboučníka je před přestávkou divácky vděčnější, jenže napětí už nám opět ustoupí do pozadí.

Bořek Slezáček a Martina Pártlová jako Bílý králík a Červená Královna

Dost už o scénáři, jdeme chválit: Na celém ansámblu, včetně početné dětské company, pro kterou je muzikál jistě skvělou zkušeností, je vidět, že jsou na jevišti rádi a dílo je baví.

Představení je choreografkou Petrou Parvoničovou vskutku příjemně rozpohybováno, až tak, že lze vlastně jen málokdy postřehnout, kdy se přesně dostal ke slovu režisér Matěj Balcar, snad se ale příjemně s nápady doplňovali.

Hudba Vaša Patejdla oplývá jeho klasickými melodickými postupy (čili příznivci slovenského popu si přijdou na své), pobaví hip-hopová vložka o škole (soukromě nazývané kinder- rap), nebo kytara ve stylu Michaela Jacksona v songu Houseňáka. Jako naprostý „ušní červík“ vám v hlavě určitě, nehledě na to, jak moc vás představení oslovilo, zůstane například písnička Paželva a jeho dětiček. Kristýna Pixová si jako textařka v libretu mohla dovolit i pár svéráznějších obratů ( například Houseňák: „Originál protiva, ať žijou léčiva“) a fungují zejména při druhém poslechu vlastně hezky.

Paželvovo číslo (Ernesto Čekan)

Takže nasazení zúčastněných jede naplno. Opět i nasazení tvůrčího týmu a jejich zápal pro věc je hoden obdivu. Postav se na jevišti vystřídá hodně, recenze by musela mít asi 20 stran, rozeberme si tedy jen ty zásadní.

Přiznávám se, že nejvýraznější postavou první premiéry pro mě byla kočka Šklíba Ivany Korolové. Našla přesně hranici mezi Alenčinou pubertální kamarádkou a přidrzlou nadpřirozenou postavou. Andrea Hauerová se se Šklíbou také sžila sympaticky, zde byl trochu větší důraz na „teen“ náladu, ale i toto pojetí bylo zcela v pořádku.

Ivana Korolová jako Šklíba

U Bořka Slezáčka jako Tatínka/Bílého králíka možná divák bude celou dobu na pochybách, zda jeho šišlavý hlasový projev je umělecký záměr (u králíka by to smysl dávalo), celkově ale jeho postava ale opět nemá prostor prakticky ničemu jinému než k nesmělosti. I Dagmar Patrasová a Michaela Kuklová nemají prakticky jiný úkol, než jako Bílá královna/maiminka předat trochu poučení mateřské něhy.

Dagmar Patrasová, Anna Julie Slováčková a Kateřina Průšová

David Gránský jako Kloboučník i přes poměrně malý prostor, jako by k výstavbě postavy využil trochu charismatu Freddieho Mercuryho a chvílemi se skutečně choval trochu jako postava klauna z queenovského klipu I‘m Going Slightly Mad, což jde s Kloboučníkem ( jemuž se v originále říká také The Mad Hatter) vlastně velice hezky dohromady. Filip Hořejš v alternaci je na druhou stranu floutek se zdravým sebevědomím až drzostí.

David Gránský jako Kloboučník

Kloboučníkův čajový dýchánek

Ve výsledku mnoha složkách nový dětský muzikál drží příjemný standard dosud nepřekonané Kapky medu pro Verunku a také Sněhové královny. Po stránce značně nedramatického scénáře je ale titul zklamáním. Na druhou stranu se sluší říct, že dětští premiéroví diváci byli vzorní a představení si evidentně užívali. Umím si ale, i dle vlastních zkušeností, představit, že pokud se bude v sedadlech někdo trochu ošívat, budou to tentokrát diváci dospělí (byl jsem na představení se čtyřmi „dospěláky“, s nimiž jsem si vyměňoval názory), což je škoda, zejména, pokud jinak mají rodinné tituly rádi.

Autory fotografií jsou exkluzivně pro Musical.cz Petr Marek (1. premiéra) a Kristýna Junková (2. premiéra). Další publikování fotografií bez svolení autora je přísně zakázáno. Pro více informací a svolení k publikování pište na e-mail redakce@musical.cz.