RECENZE: Muzikál ELISABETH v Plzni. Císařem premiéry se stal Režný

30. listopadu 2019 se uskutečnila na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni velmi očekávaná premiéra muzikálu Elisabeth.Trvalo dlouhých 27 let než se muzikál autorské dvojice Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye o rakouské ikoně císařovně Sisi dostal na české jeviště. Naši tvůrci stáli před nelehkým úkolem nejen proto, že se jedná o světově oblíbené dílo, těžkou pozici měli zejména herci, protože jde také o muzikál velmi pěvecky náročný. Stala se plzeňská Elisabeth potvrzením hesla “Když na muzikál, tak do Plzně”?

Rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou, řečenou Sisi, zřejmě není třeba představovat. Rakušané ji dodnes mají za idol, který se i po mnoha letech od tragické smrti na nás usmívá z mnoha suvenýrů. K popularitě přispěla i filmová trilogie s herečkou Romy Schneider, která zachází z historickými fakty poněkud volněji a komplikovanou osobnost i osudy císařovny idealizuje.

V roce 1992 uvedla autorská dvojice Michael Kunze a Sylvester Levay v Divadle na Vídeňce původní muzikál Elisabeth, inspirovaný příběhem Sisi. Z díla určeného pro místní publikum se rázem stal hit. Česká republika je už 13. zemí, kde se muzikál uvádí.

Hned v úvodu se objevuje vrah císařovny Luigi Lucheni, který je mučen otázkou, proč vlastně Sisi zabil – ten se stává divákovým průvodcem. Zároveň se představuje i tajemný muž, co přiznává, že císařovnu miloval. Je to Smrt se kterou Sisi koketovala od útlého mládí a děj tak Smrt staví do role jejího platonického milence. Následuje celkem známá část Elisabethina života, kdy se do ní beznadějně zamiluje rakouský císař Franz Josef. Kromě první lásky zakusí naivní dívka nenávist šlechty a také pocítí od své tchyně arcivévodkyně Sofie, jak těžký je život u dvora. Kvůli tomu se ze Sisi stává sebevědomá panovnice, která má jedinou touhu – žít si po svém. Ve své cestě za svobodou se ale odcizuje nejen manželovi, ale i svým dětem, roste v ní pýcha. Děj se dotkne i jejího problému s anorexií a výbušnou povahou a ukazuje balancování na hranici šílenství nebo posedlost vzhledem. Dočkáme se i filmy opomíjené temné části života, kdy Elisabeth přišla o prvorozenou dceru a na život si sáhl i její syn Rudolf. Poté, co je na osudem zmítanou císařovnu spáchán atentát, Elisabeth konečně přijímá dlouho odmítanou náruč svého nejvěrnějšího druha – Smrti.

Soňa Hanzlíčková Borková a Pavel Režný

Sólová píseň Elisabeth Ich Gehör Nur Mir (v překladu Michala Prostějovského Jen já vím, jak mám žít) je notoricky známá i v našich končinách. Elisabeth je první spoluprací Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye (společně vytvořili ještě muzikál Mozart! a Rebecca) a možná nám nepřísluší hodnotit dílo tak staré, ale po hudební stránce nám přijde, že Elisabeth má velmi silné sólové písně, naopak ty sborové trochu pokulhávají. Nedá se tedy říci, že co píseň, to výrazný hit. Písně navíc během let v různých produkcích přibývaly a ubývaly. Dalším výrazným hitem je duet Smrti a Elisabeth Wenn Ich Tanzen Will (Když já se roztančím) a duet Smrti a Rudolfa Die Schatten werden länger (Stíny jsou dnes delší). Přesto si troufáme říci, že kdyby se muzikál zkrátil, rozhodně by to nevadilo, zejména máme-li pocit, že zapamatovatelné melodie by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Je třeba ovšem zdůraznit, že se jedná pro představitele všech rolí o velmi náročné party, na kterých může kde kdo pohořet.

Muzikál Elisabeth činí přitažlivým zejména sama hlavní postava, její hvězdná aura, příběh, kde nechybí nic z toho, co divák vyžaduje, navíc jsou tu nadpřirozené motivy. Samozřejmě se počítá s tím, že kostýmy budou honosné a v zahraničí diváky uchvacovala i scéna.

Soňa Hanzlíčková Borková

Jedná se o non-repliku muzikálu, což dává tvůrcům volnou ruku. Pokud máte tedy nastudované zahraniční verze, budete v lehké nevýhodě. Česká verze se v mnoha motivech, které jsou už zažité z jiných nastudování, vydává vlastní cestou a občas je problém vyhnout se srovnávání.

Ano, kostýmy Romana Šolce jsou skutečně elaborátní, detailní a dechberoucí, nechybí Elisabethiny ikonické šaty s hvězdičkami. Snad kromě těch děsivých růžových šatiček, co má pubertální Elisabeth hned v úvodu. Za velmi podařený považujeme kostým Smrti, zpočátku se nám zdálo, že černá je až příliš prvoplánová (někde je Smrt oblékána do bílé), ale majestátnosti všemu dodává kožený kabát s černými péry.

Ve stínu ošacení ale stojí scéna Ondřeje Zichy, u které se zdá, že na ni díky kostýmům zřejmě nezbyl potřebný kapitál. Velkou roli hrají tři kovové konstrukce se světly, jezdící nahoru a dolů. Na nich visí závěsy, které někdo z company neustále mění, sundavá a nandavá. Ze začátku to vypadá dobře, když ale výměnu závěsů vidíte po několikáté, začne vás to iritovat, zejména když si látka dělá co chce a někdo ji musí aranžovat přímo na scéně. V samém závěru je Smrt na konstrukci vytažena nad jeviště, ale zřejmě kvůli nasvícení to nepůsobilo tak, jak pravděpodobně tvůrci zamýšleli. Po celou dobu jsou navíc na jevišti statická torza soch a to ne zrovna nijak vzhledná. Celkové řešení scény je pro nás tedy spíše zklamáním.

Některé výstupy jsou ale velmi efektní, zajímavě řešený je duet Rudolfa a Smrti, pojatý jako zběsilá jízda, kdy Rudolf balancuje na hranici života a smrti. Sice jsme se báli přítomnosti Stínů, které Smrt doprovází, vyznívají však jako skvělé a temné doplnění nadpřirozena.

Ale pokud čekáte na polibek Rudolfa a Smrti, nedočkáte se.

Zatímco v některých zahraničních verzích Smrt Elisabeth dráždila doteky, v Plzni si musíte počkat až do samotného závěru. Režisér Lumír Olšovský drží zamilovanou Smrt a Sisi od sebe, ačkoliv se vzájemně přitahují a ovládají. Pomyslné vyvrcholení jejich vztahu pak přináší to, že Elizabeth se Smrti konečně dotkne. U notoricky známého duetu Když já se roztančím, tak smrtící vášeň vyznívá do ztracena, režisér tu však tím, že Elisabeth před svým nápadníkem tančí s jinými muži, nastavil jiný rozměr – žárlivost, kterou opodstatní další jednání Smrti. Lumír Olšovský má rozhodně skvělé nápady, pokud netrváte (jako občas my), na zažitých motivech z jiných verzí.

Pavel Klimenda a Soňa Hanzlíčková Borková

Nutno zdůraznit, že Plzeň se pyšní velmi kvalitní orchestrem, takže hudební nastudování nijak nezaostává za zahraničním.

Jak už jsme uvedli výše, Elisabeth klade na představitele skutečně velmi vysoké pěvecké nároky. Proto netradičně začneme tím, kdo se stal císařem večera a nebyl to Franz Josef. Pavel Režný je jednoznačně synonymem pro slovní spojení komplexní muzikálový výkon. Jeho Smrt byla na premiéře tou nejvýraznější postavou, Režný si nejen díky svému charismatu ukradl každou scénu pro sebe, nejvíce však uchvátil svým pěveckým projevem, kde nezaváhal ani ve skutečně “smrtících” výškách.

Pavel Režný

Ostatní mužští sólisté tak zůstali povětšinou v jeho stínu, snad kromě Pavla Klimendy, jakožto Rudolfa. Spolu s Režným mají společné právě jedny z nejlepších scén, včetně momentu, kdy Rudolf spáchá sebevraždu. Předchází tomu taneční scény (zde musíme vyzdvihnout choreografii Pavla Strouhala a Denisy Komarov Kubášové), ve kterých exceluje právě Klimenda, který byl asistentem choreografie.

Pavel Režný a Pavel Klimenda

Vypravěče a vraha Sisi Lucheniho se na premiéře zhostil Lukáš Ondruš. Ten svoje kvality prokázal např. v muzikálu Billy Elliot, ale jako Lucheni působil méně výrazně, ačkoliv odvedl kvalitní herecký i pěvecký výkon.

Režný – Klimenda – Ondruš patří do trojice výrazných osobností plzeňského muzikálu a je radost je vidět na jevišti.

Lukáš Ondruš

Jozef Hruškoci jako císař Franz Josef to nemá jednoduché. V muzikálu je to role poněkud nevděčná, Franz nejdříve stojí ve stínu své matky, pak samotné Elisabeth a většinu času chodí smutně po jevišti. A tuto úlohu plní Hruškoci obstojně. Po stránce pěvecké má ale příliš velkou konkurenci ve svých kolezích a mírně za nimi zaostává i po stránce herecké, kde bychom si dali větší pozor na mluvené slovo a patřičnou artikulaci.

Soňa Hanzlíčková Borková a Jozef Hruškoci

Plzeň je známá tím, že má v rukávu spoustu dětských talentů, dokázal to i Ondřej Kapusta v roli malého Rudolfa.

Jako otec Elisabeth se na premiéře představil Roman Krebs. Otec Elisabeth má poměrně malou roli, více se projeví v druhé půli.

Ondřej Kapusta a Pavel Režný

V muzikálu Elisabeth však vládnou ženy, ačkoliv ty hlavní jsou pouze tři. Na malém prostoru zaujme Stanislava Topinková Fořtová ve dvojroli matky Elisabeth, vévodkyně Ludoviky a Madam Wolf.

Venuše Zaoralová Dvořáková byla druhou ženou, která ovládla jeviště nejen svým mocným hlasem, kterým nás okouzlila už ve West Side Story, ale také ztvárnila Elisabethinu ostrou tchyni arcivévodkyni Sofii tak, jak jsme si ji vždy představovali – jako ráznou a přísnou ženu, která ovládá císaře a pokouší se o to i u Elisabeth.

Venuše Zaoralová Dvořáková

Premiérovou Elisabeth, Soňu Hanzlíčkovou Borkovou, si záměrně necháváme na konec. Byli jsme velmi napjati, jak se Borková s neuvěřitelně pěvecky náročnou rolí vypořádá. Režisér Lumír Olšovský věděl, že Borková skvěle zapadne do historických kostýmů a nikdo nebude pochybovat, že na jeviště skutečně přichází Sisi. Borková je uhrančivá, charismatická, bez problémů zvládne přerod z naivky do sebevědomé panovnice. V druhé půli svůj výkon dotáhne do dechberoucího finále jako zkoušená a stárnoucí císařovna. S Pavlem Režným navíc tvoří impozantní pár.

Píseň Jen já vím, jak mám žít je velkou prověrkou pěveckého rozsahu a ten má Borková rozhodně bohatý. Stačí to však? Už dlouho se naše názory na nějaký výkon nerozcházely tak, jako u Borkové. Už jste v divadle zažili u zpěvu nějakého interpreta pocit, že mu v duchu držíte palce, aby ty záludné výšky zvládl a máte strach, že to zkrátka “nedá”? Toto nás občas napadlo i u Borkové, byť na premiéře náročné party zvládla. Ne však s takovou lehkostí jako představitelky v zahraničí, ale to se dá přičíst premiérové nervozitě. Zdráháme se tedy hodnotit tak jako u Režného, že to byl pěvecký výkon bez chybičky, co by nás zcela ohromil.

Soňa Hanzlíčková Borková

Muzikál Elisabeth má vše, co český divák na jevišti miluje a chce vidět – lásku, nenávist, s(S)mrt, sborové scény, chytlavé duety, líbivé kostýmy, živý orchestr, v centru dění je historická osobnost. Muzikálový životopis je navíc ozvláštněn nadpřirozenými motivy. Pokud nemáte srovnání se zahraniční verzí, poněkud chudou výpravu přehlédnete, vynahradí vám ji skutečně kvalitní herecké a pěvecké výkony. Pokud máte pocit, že nikde jinde vám nenabídnou kvalitní muzikálovou podívanou, tak se řiďte heslem Lumíra Olšovského “Když na muzikál, tak do Plzně”.