Rozpálená prkna Městského divadla, aneb Horečka sobotní noci v Brně

Po velmi úspěšném uvedení muzikálu Flashdance v roce 2013 se Městské divadlo Brno třetí muzikálovou premiérou této sezóny vrátilo k žánru tanečního muzikálu. Sáhlo přitom po dalším legendárním kousku, který proslavil stejnojmenný film a který patří k nejlepším tanečním muzikálům vůbec, po Horečce sobotní noci. Premiéru měla na prknech Hudební scény v sobotu 20. 1. 2018. Na premiéře jsme chyběli, nicméně jsme si brněnskou Horečku nemohli nechat ujít, takže vám naše dojmy z ní, konkrétně z představení 4. 2. 2018, přinášíme nyní.

Muzikál Horečka sobotní noci autorů Roberta Stigwooda a Billa Oakese s hudbou legendárních The Bee Gees měl svou světovou premiéru v londýnském Palladium Theatre v květnu roku 1998, více než dvacet let po premiéře stejnojmenného filmu, jímž je inspirován. Dalších necelých šestnáct let pak trvalo, než se odehrála i česká premiéra, která se uskutečnila v říjnu roku 2014 v divadle Kalich v Praze. Ačkoli již světovou premiéru provázelo spíš chladnější přijetí kritiky, stal se muzikál téměř okamžitě divácký hitem, a to všude, kam zavítal.

Do Anglie se s novým uvedením vrátil roku 2014, přičemž pro toto uvedení připravil novou jevištní verzi muzikálu zkušený režisér Ryan McBryde. A právě tuto verzi Horečky sobotní noci pak režisér Stanislav Moša uvedl již v létě 2017 ve švýcarském Waalenstadtu na břehu jezera Walensee, odkud inscenaci v základu přenesl do Brna tak jako v minulosti i např. muzikálový Titanic. V novém modernějším hudebním nastudování Tomáše Küfhabera a Emy Mikeškové a s choreografiemi Igora Barberiće.

Svetlana Janotová, Marco Salvadori

Kostýmy již pro švýcarskou verzi navrhla Andrea Kučerová, která vycházela z dobových a místních reálií stejně jako Christopher Weyers, který rovněž scénu vytvořil již pro švýcarské uvedení. Při přesunu na kamenné jeviště jeho scéna samozřejmě naznala úprav. Jejím stěžejním bodem zůstal most, v konkrétním případě newyorský Verrazano-Narrows, představující cestu za lepším, na lepší stranu New Yorku, tedy z Brooklynu na Manhattan. Kolem něj se odehrává veškerý další děj, ať už se příjemné zákoutí s lavičkou pod ním mění v byt hlavního hrdiny, obchod s barvami či místní diskotéku. Právě její podlaha tvořená světelnými čtverci je dalším výrazným bodem scény. O světelnou režii se v Brně postaral David Kachlíř, scénické projekce pak jsou dílem Petra Hlouška a Dalibora Černáka.

Diváky, kteří se s Horečkou již setkali, nejspíš na brněnském uvedení nejvíc překvapí příběh. Horečka sobotní noci je dobře známá tím, že libreto má skutečně velmi slabé. Celý příběh se točí kolem monotónního života několika mladých, čerstvě dospělých hrdinů a jejich jediné skutečné radosti, posedlosti tancem a sobotními diskotékami. Vypráví o několika vzplanutích, přátelství, lehce se dotýká rodinných problémů i životní krize. Všechno to ale jen na pozadí velké taneční show. V závěru veškerý děj vyzní do ztracena, aniž by se nějak pořádně vyvinul. I v Brně zůstává slabý, Stanislavu Mošovi se však podařilo jej poměrně úspěšně rozvinout, dát mu jasnější rysy. Hraje se tak nejen o tanci, discu a posedlosti mladých po něm, hraje se i o krizi americké společnosti v sedmdesátých letech minulého století, deziluzi čerstvě dospívající generace, neporozumění rodičů s dětmi a rovněž o snech a nadějích. Příběh se načrtává v jasnější struktuře a stává se tak i ve své jednoduchosti snesitelnějším. Jenže se ve výsledku zdá, že se to celé děje na úkor tance.

Marco Salvadori, company

O choreografii brněnské inscenace se, jak už bylo uvedeno, postaral Igor Barberić, který je v Brně podepsán již pod muzikály jako Flashdance, Johnny Blue či Čarodějky z Eastwicku. Právě při Flashdance přitom víc než prokázal, že je schopný vytvořit skutečně náročné choreografie, navíc velice působivé, které člověku snadno zůstanou v paměti. V Horečce se mu však stejného výsledku dosáhnout nepodařilo. Ne, že by choreografie byly špatné, jsou pěkné, celkem efektní, company je výborně sladěná, ale nejsou ničím výjimečné, nevybočují proti mnohým jiným muzikálům. Jenže v případě Horečky sobotní noci se nejedná o jeden z mnoha muzikálů, v nichž je jednou ze základních složek tanec, tanec je v Horečce to zásadní. A na této úrovni brněnská Horečka pohoří, choreografie jsou na Horečku pomalé, nezajímavé. Zvlášť mají-li diváci stále v paměti nesmírně náročné choreografie Jána Ďurovčíka z pražské verze v divadle Kalich. Vzhledem k jeho nedávnému uvedení se divák srovnání chtě nechtě neubrání a Kalich náročností, zajímavostí i jednoznačnou nezapomenutelností tanečních scén vede. A kromě nich i spontaneitou, chutí a radostí, která z celého obsazení i company jen sálala. Obsazení v Brně je špičkové, všichni jsou skvělí po herecké stránce, ani po pěvecké nebylo obsazení co vytknout. V taneční rovině však jednoznačně nejvíc zazářil Marco Salvadori v hlavní roli Tonyho Manera, který vynikl jednak v porovnání se všemi ostatními sólisty, ale i s celou company.

Režisér Stanislav Moša vsadil v Brně na původní texty. V porovnání s českým překladem použitým při prvním uvedení v pražském Kalichu jde o rozhodnutí naprosto pochopitelné, ovšem nefunguje tak, jak by mělo. Hraje se činohra v češtině, zatímco veškerý zpěv zní anglicky. V případě tanečních scén a skladeb jako Stayin‘ Alive, Disco Inferno či Night Fever to nevadí, v pozadí tanečních scén je v podstatě jedno, jakým jazykem se zpívá. Ve scénách, kdy má zpěv vyprávět, jde ale o úplně jiný případ. Sóla Tonyho, Stephanie, Annette i Bobbyho jsou dějotvorná, vypráví příběh, mají vypovídat o niterných pocitech, přáních i problémech ústředních hrdinů a angličtina v nich proti českým činoherním scénám zkrátka působí rušivě, ať už jí divák rozumí, či nikoli.

A je to velká škoda, protože výkony v hlavních rolích jsou skutečně znamenité. Jednoznačně nejvýrazněji, jak už bylo zmíněno, působí Marco Salvadori jako Tony Manero. K pěveckým vrcholům představení patří jeho sólo v druhé polovině, Immortality, herecky mu není co vytknout a nesmírně vyniká i po taneční stránce, při níž diváka až napadá, že by choreografii zvládl i náročnější a stále vynikal.

Kristýna Daňhelová, company

Značně rozdílně proti němu působí Stephanie Mangano v podání Kristýny Daňnhelové (nastudovala roli jako understudy). Ta je skvělá po stránce herecké, nesmírně zajímavá po stránce pěvecké, ale po taneční stránce hraje Marcu Salvadorimu takříkajíc druhé housle, což v roli skvělé tanečnice, jež zaujme na první pohled, není právě ideální.

Naprosto skvělá po všech stránkách je pak Dagmar Křížová v roli Annette, která nezměrně touží po lásce a zájmu Tonyho a bez nich si sama se sebou úplně neví rady, takže se vrhá po hlavě do zjevného maléru. Dagmar Křížová je naprosto suverénní po stránce herecké a stejně jako v případě Tonyho i její sólo je jedním z vrcholů představení.

Z představitelů hlavních rolí, kteří mají prostor projevit se i po pěvecké stránce, tak zůstává již jen Tonyho nejistý kamarád Bobby, neschopný vypořádat se se složitou životní situací, do které se dostal, když přivedl své děvče do jiného stavu. V Brně jej skvěle hraje i zpívá Radek Novotný.

Lukáš Janota, Marco Salvadori, Ondřej Studénka, Radek Novotný

Erika Kubálková a Martin Havelka jako Tonyho rodiče i Jan Apolenář v roli Tonyho šéfa Fusca mají prostor velice omezený a navíc jen činoherní, kterého beze zbytků využívají, podobně jako Jiří Mach v roli Tonyho staršího bratra, původně matkou opěvovaného kněze, který v průběhu představení kněžský šat odkládá a stává se tak černou ovcí rodiny. Jiří Mach však společně s Alešem Slaninou, který si nesmírně užívá roli DJe Montyho, navíc doplňuje v průběhu představení po pěvecké stránce jednak sbory a jednak Glorii, přidanou postavu, která provází dějem a odzpívá značnou část představení tak nějak za všechny ostatní.

Její hlas provází přestavbami, kterých vzhledem ke složitosti scény není právě málo, přebírá hlavní úlohu ve většině tanečních scén, včetně některých sól, jež v jiných verzích zpívá sám Tony. V námi zhlédnuté repríze se jako Glorie představila Katarína Ptáčková. Po herecké, ani taneční stránce její role příliš prostoru nenabízí, takže zaujmout musí zpěvem a Kataríně se to skutečně podařilo, byla nesmírně dobrá. Nevyhnuli jsme se však povzdechu, že její obsazení působí trochu dojmem, jako by ostatní zpívat neuměli či v daném případě nebyli schopní.

Městské divadlo Brno sáhlo po titulu nesmírně náročném, kterému ani trochu nepomáhá původní jednoduché libreto. Zhostilo se ho, i přes všechny naše výše zmíněné připomínky, velmi dobře. Muzikálový disco titul díky všeobecně známé hudbě i příběhu, který má většina diváků díky stejnojmennému filmu víc než zažitý, diváky rozhodně zaujme. Přistoupí-li na limity, které dílo nabízí, a nenechají se jimi znechutit, představení si užijí. Jako nesmazatelné se však do podvědomí diváků pravděpodobně nezapíše, při srovnání tanečních muzikálů v poslední době v České republice uvedených vychází chtě nechtě zajímavěji a zapamatovatelněji jak Horečka sobotní noci nedávno derniérovaná v Praze, tak i brněnský Flashdance.

Erika Kubálková, Marco Salvadori, Alžbeta Trembecká

Autorem fotografií je Tino Kratochvil, Městské divadlo Brno