„Sněhurka a sedm trpaslíků“ – okouzlující pohádka s velkou dávkou nadsázky!

Jedním z úkolů muzikálových serverů je uveřejňovat čerstvé recenze, nebo jak někdo říká kritiky… Ovšem někdy to má takový „kritik“ těžké, protože se někdy může do předváděného díla natolik zamilovat, že mu odpustí všechny jeho malé chybičky a prostě se dvě hodinky nespoutaně baví. Těžko říci, jak u recenzentů denního tisku, ale snad se dá říct, že právě to je případ nové, poměrně nečekané, pohádkové bomby  pro celou rodinu, muzikálu „Sněhurka a sedm trpaslíků“ v režii Stano Slováka v Městském divadle Brno!

(Viděno na veřejné generálce a premiéře 5. a 6. prosince, bohužel obsazení bylo až na jednu malinkou výjimku zcela totožné)

Pohádkové příběhy se samozřejmě dají adaptovat všelijak, v muzikálu se však nejčastěji vezme chronicky známá příběhová linka a dopíše se několik chytlavých a snadno zapamatovatelných melodií. To vše „Sněhurka“ obsahuje, přesto na to tentokrát autoři, což jsou hudební skladatel Karel Cón a hned tři scénáristé Stano Slovák, Jan Šotkovský a Petr Štěpán, šli trochu od lesa a vlastně tak kritikům trochu ubrali vítr z plachet. Vzali sice základní linku a charaktery, ale obalili ji kvantem nadsázky, kilogramy mnoha vtipných situací, které jsou vkusně opepřeny i humorem poněkud černějším, osladili ji tunami nápadů, několika původními dějovými zvraty (Macecha dostala do vínku tentokrát hodně mocná kouzla) a tak vám vlastně ani nemůžeme více přiblížit děj, (ale věříme, že nás čtou vzdělaní lidé a  základní motivy už sami dobře znáte) jakýkoliv prozrazený moment mírně snižuje zážitek z představení a pokud by lavina prozrazování spustila naplno, asi by se jen těžko zastavovala.

Dobrých nápadů je v inscenaci skutečně přehršel (ne-li dokonce dvě až tři) a podílí se na nich celý tým, tedy nejen autor hudby (o níž si povíme ještě trochu níže), režisér + scénáristé, ale zcela jistě i třeba scénograf Jaroslav Milfajt.  Scéna ke „Sněhurce“ je totiž naprosto magická, na začátku se ocitnete v prostředí, co jako by z oka vypadlo výtvarnému stylu z prvních filmů Walta Disneyho, následně budete žasnou z pojetí královnina zrcadla (to zpívá dokonce dvojhlasně) a až se před vámi poprvé objeví chaloupka trpaslíků v jinak strašidelném lese, vše je nasnadě, je to naprosto nádherná pohádka, vhodná skutečně pro všechny, od těch nejmenších (odhadem od tří let), až po dědečky s babičkami! Podařil se i ten husarský kousek, že by se všichni měli bavit rovnoměrně, jednotlivé obrazy jsou po této stránce brilantně vyvážené.

Pohádkové království

Velmi brzy však zjistíte, že hlavní hrdinka vlastně v této adaptaci nemá skoro žádný prostor. Ač je Radka Coufalová naprosto skvělou mladičkou „naivkou“, skutečně si ji na jevišti tentokrát příliš neužijeme, a vlastně ani ostatních postav, prostor v inscenaci si totiž po zásluze „ukradli“ jiní. Pojďme si je představit.

Postava : MACECHA
Představitel: Jan Apolenář
Poznávací znamení: krásná (a také zlá, ale ve výsledku k popukání)

Jan Apolenář jako Macecha

Jan Apolenář zkrátka boduje a do už tak bohatého výčtu svých nezapomenutelných rolí, výrazně zapisuje další. Jeho Macecha není lacinou napodobeninou transvestitů, ba naopak, je charismatickou ženou, v tom pravém slova smyslu, správně sebevědomou ŽENOU, akorát že se jí moc nedaří. Ale je zde logická souvislost, jakmile takovouto ženu hraje muž, navíc zpěvák, jehož hlas opravdu sahá od basu až po tenor, vyvolává to samozřejmě zejména u (nejen) dětí jak nekonečné salvy smíchu, tak i trochu toho strachu, namíchané tak akorát v poměru 80:20 ve prospěch smíchu. Navíc ho na konci představení nově uvidíte i v taneční rovině a kdo jeho kariéru sleduje bedlivěji, ví že v této důležité muzikálové složce zatím velkou příležitost nedostal. Lze ale říci, že jeho nová role mu toto „manko“ bohatě vynahrazuje. A že je na co se koukat!

Postava: TRPASLÍCI

Představitelé: Igor Ondříček (Prófa), Dušan Vitázek (Rejpal), Ján Jackuliak (Kejchal), Lukáš Vlček (Dřímal), Jakub Przebinda (Stydlín), Michal Matěj (Štístko), Vojtěch Blahuta (Šmudla)

Poznávací znamení: jsou poněkud větší, ale naprosto sehraní

Sněhurka s trpaslíky (fotografie přesně neodpovídá viděným alternacím)

Účinkující v trpasličích rolích se zřejmě rozhodli, že nebudou nikoho zastiňovat a raději vytvoří vynikající tým, ač by si mohl vůdčí úlohu nárokovat například Prófa Igora Ondříčka, Šmudla Vojtěcha Blahuty, podobné ambice by mohl mít i Dušan Vitázek jako Rejpal. Táhnutí za jeden provaz se ale na výbornou. Mužíci (pardon, vlastně muži) nejen půvabně hláškují,  ale díky invenční choreografii Hany Kratochvilové – Josefiové se mohou i náležitě vyřádit!   Pro správné zhodnocení jejich výkonu se hodí upravit si jednu citaci ze hry: “chlapi, bravo!!!”

Ani ostatní postavy nejsou k zahození, například Petr Štěpán coby Myslivec a na úplném začátku také Tatínek využívá své chvilky naplno, i když je zrovna jeho role nejvážnější z celého díla a navíc mu jeho smutné blues o relativnosti roků/kroků mu nesmírně sluší. Robert Jícha je zase naprosto dokonalým princem, jak naivním, tak odvážným, i se smyslem pro spravedlnost. Je vidět, že každého jednotlivce v tomto kuse pobyt na jevišti baví a plnou měrou se to přenáší do hlediště. Ostatně, scénář pohádky díky různým hláškám navíc (a nejvíc jich má asi opět Macecha s trpaslíky) „nakynul“ a z na tiskové konferenci avizované hodiny čtyřicet se nám stala standardní délka muzikálů – dvě hodiny dvacet.

Hudba Karla Cóna (autor hudby například k roztomilé pohádce „Princezna se zlatým lukem“) lze jednoduše charakterizovat jako multižánrovou, od půvabné ukolébavky, přes blues a sambu, od skladby inspirované muzikálem “Na skle malované” až k rocku a to vše až neskutečně přirozeným a automaticky přijímaným způsobem.

Je třeba se v souvislosti s hudební stránkou zmínit ještě jednu věc. Ač se to nezdá, do Česka zřejmě nastupuje nový trend v oblasti žánru. Můžeme ho nazvat třeba muzikálem „citačním“. Vysvětlení: V díle je skryta další úroveň humoru, spočívající v tom, že se v partituře občas objeví několik taktů, divákovi důvěrně známých často z nějakého jiného díla. Začalo to na podzim dílem a „Adéla ještě nevečeřela”. Ta má ale tu nevýhodu, že ne všechny citace ocení běžný divák, ale odborník si „pošmákne“, „Švejk“ se v podstatě spolehl na citace lidových písní a státních hymen. Jak s citacemi pracuje „Sněhurka“? Možná úplně nejlépe ze všech uvedených příkladů. Divákovi totiž naservíruje rovnou ta nejslavnější díla jako „Jesus Christ Superstar“ (ovšem nepočítejte se slavnými fanfárami) a „Fantom Opery“ (tady se na nejslavnější motiv spolehněte), ovšem dělá to tak, že jsou tam vloženy jakoby „mimoděk“ a zkrátka najednou zazní. Myslelo se i na milovníky operety: prakticky v plném rozsahu zazní kankán z „Orfea z podsvětí“ a je chytlavě otextován! Tvůrci panu Offenbachovi poděkovali i v programu, přeci jen, chytlavější melodii ve světě partitur asi naleznete jen těžko.

Logicky má „Sněhurka“ i pár nedostatků, ale jelikož je všechny dokáže díky nasazení souboru  téměř dokonale skrýt, skoro si jich ani nevšimnete. Vždyť co je na tom, že rýmy písní jsou trochu jednodušší (aspoň dětem budou připadat srozumitelné a velmi snadno zapamatovatelné, je možné, že napodruhé si zapamatujete melodie skoro celého díla),  a scény Sněhurky v chaloupce a Macechou se jejími zákeřnými dary se opakují v prakticky nezměněné podobě třikrát za sebou, ale nijak zvlášť to díky osobním vkladům herců nevadí, navíc asi největší hit díla – píseň „Kačaba“ si po tolikerém opakování jistě rádi odnesete v hlavách domů .

Vy ostatní mi snad odpustíte, že  tento článek není vlastně ani trochu kritikou, ba naopak jednou velkou pochvalou, ač ta vlastně od na první poslech negativně znějící kolegyně není zatím oficiálním literárním žánrem. Nevadí, „Sněhurka“ si pochválit zaslouží a to plnou měrou. Atmosféra na premiéře (i na veřejné generálce) totiž byla naprosto bezprostřední, zkrátka vskutku pohádková, což značí, že představení mělo ten správný účinek. A o to přece jde především. Doufejme, že „Sněhurku“ si s dětmi užili i novináři a náležitě jí ocení, je totiž v rámci typu show „pro celou rodinu“ značně průlomová.

Ondřej Doubrava

Premiérová děkovačka 1

Premiérová děkovačka 2

Pavel Košatka: Originální rodinná podívaná s trochu popleteným názvem…

(psáno z reprízy 28. 12. 2008)

… Proč popleteným názvem? Dle mého názoru by se tato muzikálová pohádková komedie měla jmenovat “Macecha a sedm trpaslíků“. Jak již poznamenal Ondra ve svém zhodnocení “Sněhy” (takto se přezdívá Sněhurce nejen přímo na jevišti, ale i mezi fanoušky MDB), autoři z hlavní postavy Sněhurky udělali postavu téměř vedlejší. Na jednu stranu je škoda, že se plně nevyužil potenciál Radky Coufalové, ale na stranu druhou by se musel ukrást prostor dokonalému Janu Apolenářovi v roli macechy, a to by zase byla veliká škoda.

Na první pohled je nápad na mužského představitele kruté královny poněkud šílený, ale na jevišti při plném využití hereckých a pěveckých kvalit Jana Apolenáře, není pochyb, že to nebyl špatný tah. Naopak to plně přispívá ke komediálnosti celého díla, i kruté macešiny výkřiky vyznívají spíše komediálně, zvláště když jsou doplněné ladnými tanečními kreacem. “Macešák” si po právu pro sebe uzmul velkou část představení a sklidil za to největší závěrečný potlesk a i přes zápornost postavy si získal většinu dětských diváků.

Právě pro děti je tento muzikál určený – přispívá tomu líbivá rozmanitá hudba (která je plná odkazů a bystrý posluchač v ní najde úryvky například z Jesus Christ Superstar nebo Fantoma Opery, uslyšíme ale také kankán), roztomilá scénografie, pohádkové kostýmy a především všech sedm trpaslíků. Ti jsou hraví, vtipní, rozverní… zkrátka zcela ideální stvoření pro děti. A když všech sedm trpaslíků doslova “vlítne ” do hlediště a dětičky si mohou podat ručičku se svými hrdiny, je to pro ně rozhodně veliký zážitek. Bavit se budou samozřejmě také dospělí a příznivci hudebního divadla.

Jak jsem psal již výše, hudba je plná odkazů a je v ní skloubeno mnoho stylů. Dokonce i příznivci lehčího rocku budou potěšeni přidáním elektrických kytar do vypjatých scén při trojím umírání Sněhurky. U toho se pozastavím, protože pro mě to byl jediný negativní postřeh (ovšem ne tak zcela zásadní). Třikrát po sobě se vlastně opakuje stále stejné schéma, se stejnými písněmi, občas jen lehce pozměněnými úryvky textů. Dětem to jistě vadit nebude, dospělí by si napotřetí již mohli zívnout.

Potěšen jsem byl také pěveckými výkony, Jana Apolenáře jsem již zmiňoval, dále bych vyzdvihl dvojhlas kouzelného zrcadla – Martu Prokopovou a Petra Šmiřáka. Tradičně skvělý výkon podal i Robert Jícha (princ) a zahanbit se rozhodně nenechal ani Rastislav Gajdoš (myslivec). Trpaslíci neměli pro sólové výstupy žádný prostor, drtivou většinu partů tedy zpívali dohromady. A dobře! Z jejich party lze vyzdvihnout herecký výkon Šmudly Alana Novotného.

Celkový dojem? Skvělý! Ač nemám příliš rád rodinné muzikály, bavil jsem se, stejně jako celý zaplněný sál Hudební scény Městského divadla Brno. Sněhurka se nemá opravdu za co stydět a vytýkat se dají pouze drobnosti. Pokud bydlíte blízko Brna a máte děti, rozhodně neváhejte a jděte na nejbližší představení. A pokud máte rádi kvalitní a originální hudební divadlo, rozhodně byste si Sněhurku neměli nechat ujít, odcházet zklamaní rozhodně nebudete!

Fotografie převzaty z oficiálního webu Tina Kratochvila s jeho svolením.