“Spring Awakening (Probuzení jara)” – broadwayské kultovní představení v Brně

Nestává se v České republice v poslední době často, abychom byli konfrontováni, když už ne se žhavou, tak alespoň horkou světovou muzikálovou současností. Přesto se podobné zázraky dějí (bohužel se asi na dlouhou dobu  budeme muset koukat směrem od Prahy) a máme zde mladé, přesto už kultovní dílo Duncana Sheika a Stevena Satera „Spring Awakening“.

Pokud bychom byli jakýsi časopísek, kde by se inscenace shrnout pár řádky, okamžitě bych „Spring Awakening“ označil jako „touchdown sezóny“, střelhbitě použil několikeré nadšené výkřiky amerického střihu a mohl bych jít v klidu od válu.

Jelikož se ale snažím být recenzentem poctivým, probíral jsem veškeré možnosti, jak článek pojmout a pro tentokrát zkusím mírně osobní přístup a vysvětlit, proč příběh o nelehkosti dospívání, síle lásky, ale i naprosto tragickými skutky s nimi spojenými, zkrátka musíte vidět (a víte, že tohle spojení u nás zrovna časté nebývá). A nejen kvůli faktu, že jakkoli dlouhá recenze sílu osobní návštěvy nenahradí.

Na rozdíl od některých redakčních kolegů jsem naprosto nezasažen živým zážitkem s broadwayskou verzí či její replikou například v Londýně, přehrával jsem si různé ukázky, co jsem jen kde objevil a smiřoval jsem se s faktem, že tato krásná věc, s jednou z nejsilnějších partitur posledních let, tady asi nikdy nebude. Přeci jen, tituly tohoto ražení, v nichž často alespoň trochu poznáte sami sebe, u nás dramaturgové kdoví proč odmítají, viz.  například u nás dosud neuvedený „RENT“ Jonathana Larsona, na nějž „Spring Awakening“ tak trochu myšlenkově  i po hudební stránce navazuje.

Ach, jak rád jsem se mýlil. Tři roky po americké premiéře  lze usednout do křesel Hudební scény MdB  a vychutnávat.

Jana Musilová, Jiří Mach, Milan Němec

Hodnocení začneme netradičně. Ač se většinou v recenzích na osobnost režiséra tak trochu zapomíná, zde nelze jinak, než se hned na začátku pár řádky zmínit o osobnosti Stanislava Moši. Jako autor původních muzikálů a též i coby režisér se celou tvůrčí kariéru zabývá věčným tématem: hledání různých podob lásky. Není tedy divu, že právě „Spring Awakening“ je pro něj coby v mnoha ohledech doslova niternou záležitostí, však honba za láskou v tomto díle je ve výsledku fatální. Režijní koncepce se tedy zcela soustředí na příběh, ba dokonce má podobu veřejného procesu, kde jsou jednotlivé postavy demonstrovány. Proces, jehož se můžete při troše štěstí zúčastnit i na jevišti, se na scéně Jaroslava Milfajta odehrává ve velké (na dílo komornějšího ražení možná až příliš monstrózní) kleci, leč nakonec se pro ní mimo efektního úvodu s bránou školy prakticky nenašlo využití.  Je pravděpodobné, že si tohoto faktu v návalu emocí a prožitků ani nevšimnete. Děj samotný je pak téměř striktně situován na malou plochu ohraničenou právě místy pro diváky a účinkující.

Ondřej Bábor, Ivana Skálová

Celý příběh je vystavěn poměrně intimně a zdá se, že byla trochu potlačena „show“ stránka (tam, kde není nezbytně nutná), ale diváci, kterým je Mošův rukopis dlouhodobě blízký, tuto skutečnost, snad posilující dopad příběhu snad ocení. Však z osobního života si také, pokud odhlédneme od extrémních případů, show neděláme. I přes fakt, že doba od roku 1891 – letopočtu vzniku námětu – značně pokročila a o zrození lidského života i tajemství sexuality se může snadno dozvědět během pár hodin či dokonce minut každý z nás.

Jelikož je ale Stanislav Moša i obrovským ctitelem originální verze, čerpá z ní ta česká jistou zdravou inspiraci (zejména v oblasti choreografií Anety Majerové),fandové si jí jistě všimnou například při scénách „Bitch Of Living“ („Svinský žití“) či „Totally fucked“  („Totální shit“) a skvělá je i jeho práce s detaily. Názorným a přitom nerušícím prvkem jsou plyšové hračky, následně symbolizující jakési „odhozené“ a  posléze i promarněné dětství. Stejně tak, ve scéně na hřbitově, když dá Vendla Melchiorovi s odzbrojujícím úsměvem hlavu na rameno, neubráníte se slzám. Detaily jsou tedy v koncepci důležité a je zapotřebí je vnímat.   Nezapomnělo se ani na použití ručních mikrofonů, sympaticky umocňující autenticitu pěveckých výkonů.

Chlapecká třída

Hodně bude v diváckých kruzích napříč věkovým spektrem viset otázka kontroverznosti celé inscenace. Vzpomněl jsem si na jeden virtuální rozhovor s americkým známým nějakou dobu po premiéře, co nakonec skončil konstatováním: „Ale „Spring Awakening“ vlastně vůbec kontroverzní není!“ Přesto dost lidí (hlavně ze starší generace) s největší pravděpodobností nemusí souhlasit.

Wendla a Melchior ve chvílích sblížení (Svetlana Slováková, Jiří Mach)

Uveďme si tedy exemplární případ. Na konci prvního jednání dojde k intimnímu sblížení hlavních hrdinů. Scéna je pojata velmi citlivě, romanticky, snad i dojemně (ale pro ty, co znají americký originál údajně až příliš cudně a neodvážně). I když mladá generace bude křičet: „Vždyť tam nic nebylo…“, lze se (na základě osobní zkušenosti) setkat s diváky, kteří inkriminovaný moment budou snášet hůře, za pár okamžiků díky přestávce odejdou ze sálu a na druhou polovinu se již nevrátí.

K pojetí finále prvního jednání lze doplnit malou výtku, že nádherná sborová skladba „I Believe“ doplňující sbližující akt, není po zvukové stránce dostatečně výrazná a trochu neprávem v představení zaniká, určitě by si tedy zasloužila zařazení jako přídavek (který mimochodem představení neobsahuje),  jelikož divák – nováček ji může díky dění na jevišti vnímat „podprahově“.

Že bude brněnské obsazení starší, než jak je obvyklé ve světě, bylo jasné už od jeho zveřejnění a měli jsme možnost se na tuto skutečnost připravit. Nakonec výsledek nedopadá zle a v obsazení je vždy přítomen jakýsi rozumný mix, nabitý energií (u několika scén budete mít chuť skočit na jeviště a přidat se k aktérům) a hlavně emocemi. Je moc dobře, že se je u zásadních čísel a vlastně po celou dobu daří předávat. Navíc celý ansámbl silou příběhu evidentně žije, což divákům umožní častou identifikaci s postavami. I po pěvecké stránce kolektiv tradičně obstojí na výbornou.

Scéna Moritzova pohřbu

Zastavme se u některých výkonů:

Příběh táhnou osudy mladé roztomilé Wendly a intelektuála Melchiora a tak je zapotřebí vybrat opravdu dobré představitele. I když je každý z nich zcela rozdílný, povedlo se.

Jiří Mach je i přes věkový odstup naprosto uvěřitelný a skutečně působí dojmem předčasně vyspělého a značně charismatického chlapce. Za zvýšenou pozornost rozhodně stojí též výkon druhého Melchiora – Ondřeje Bábora. Ač se jedná o jeho naprostý debut na divadelních prknech, počíná si až neuvěřitelně suverénně ve všch směrech a nezbývá než před Ondřejem smeknout, do budoucna by snad mohl jen trochu více zapojit mimiku, jinak naprosto bez výhrad. Navíc zhruba odpovídá skutečnému věku jeho postavy, ale to už je jen malý bonus.

Nyní k Wendlám: U Svetlany Slovákové se jedná doslova o výkon plný prožitků (a například u „Whispering“ i opravdových slz), správně vybavila svou Wendlu působivou dětskou naivitou.  Ivana Skálová je jiná už vizuálně díky blonďatým vlasům, její Wendla je spíše sebevědomá, rázná, naivitu trochu postrádá, ale i její pojetí funguje výborně a není třeba hledat favoritku.

Ivana Skálová

Důležitou roli Moritze, neúspěšného žáka, který se snaží bojovat se svými neúspěchy a nepochopením u svého okolí, Lukáš Janota je na jevišti skutečně velmi výrazným prvkem a ve vypjatých momentech, třeba u zásadní scény „Don’t Do Sadness“, se nezdráhá zaujmout pozici rockové hvězdy s odpovídající energií a lze se s ním ztotožnit. Podání alternanta Vojtěcha Blahuty je spíše introvertní a snad až příliš dětinské. Nás v týmu obecně nezaujalo, ale je ke slyšení dost hlasů, kterým je Blahutovo podání bližší.

Vojtěch Blahuta, Ondřej Bábor, Ivana Skálová

Jediný větší problém, co se věku týče, nastal u představitelů rolí Ernsta a Jendy Rilkeho, kteří mají v rámci děje k dispozici prakticky svůj vlastní malý homosexuální podpříběh. Jendové Lukáš Vlček a Jakub Przebinda se poměrně zdařile snaží dohrát věkový rozdíl prací s mimikou i hlasem, ale přeci jen je znát, že už jsou to „velcí kluci“. Do role Ernsta nejlépe pasuje Viktor Polášek, jeho nesmělost je až kouzelná, u Aleše Slaniny a Tomáše Novotného přes dobrý výkon, už je u nich také věkový odstup trochu patrný.

Z dalších chlapeckých rolí jistě pěveckou stránkou zaujme Petr Šmiřák jako Otto, výrazností zase zasnění Georgové Vladimíra Řezáče a Radka Novotného.

U děvčat mají zejména díky působivé písni o sexuálním zneužívání „The Dark I Know Well“ postavy Elsy a Marty. Hana Holišová svou Elsu vybavila značnou dávkou zoufalosti i nepříjemné životní zkušenosti a i když je na jevišti na rozdíl od hlavních postav jen chviličku, její výkon zůstane v paměti dlouho. Michaela Horká (pro zajímavost – je nevlastní sestrou Hany Holišové) působí více bohémsky a i přes její věk dospěleji, její výkon snižuje horší artikulace.

Jako Marta mě z dvojice Soňa Jányová a Michaela Merklová zaujala o něco málo více právě Michaela.

Velkou část pozornosti, byť na malém prostoru, na sebe okamžitě přitáhnou Kateřina Krejčová a Klára Šťastná v roli Anny, i Marta Prokopová i Johana Gazdíková, obě vystupující jako Thea.

Ondřej Bábor, Svetlana Slováková, Lukáš Vlček

Jedna ze zásadních scenáristických změn původního Wedekindova příběhu přisuzuje hrát všechny dospělé role jen dvěma hercům- muži a ženě.  Touto dvojicí jsou Jana Musilová s Milanem Němcem a Irena Konvalinová se Zdeňkem Junákem. Nutno říci, že ke skvělému dojmu z představení přispívá zejména dvojice první, kdy se snaží téměř bezchybně jednotlivé „dospěláky“ odlišit. Zejména herecký chameleon Milan Němec zde zúročuje téměř vše ze svých předchozích rolí a tak je jeho profesor až nesnesitelně diktátorský (a rákoskou byste od něj jistě dostat nechtěli), tatínek Jendy Rilkeho nám na krátký okamžik ukáže jeho komickou tvář, naopak pastor je snad až slizký. Jana Musilová k takovýmto proměnám nemá až takový prostor,  nicméně ovládá jak přísný (až strašidelný) tón učitelky, tak láskyplné maminky. Ve druhé dvojici chybí výraznější odlišení zejména u Zdeňka Junáka, v jehož podání jsou postavy mírně unifikované.

Velmi dobrou práci odvedl Jiří Josek při překladu. České texty se dají okamžitě přijmout za vlastní, jsou totiž dobře zapamatovatelné a velmi zpěvné. Leč občas jsou oproti originálu zjemnělé a jdou spíše po celkovém smyslu textu (což na druhou stranu není vůbec špatný přístup). Věřte, číst překlad textu k „Totally Fucked“ bez chytlavé melodie, nejspíš skladbu na poznáte až na druhý pohled.

Hudební nastudování zcela vychází z původní broadwayské verze, dokonce jsou k dispozici i originální elektronické samply (alespoň tedy zněly zcela totožně),  svébytná úprava partitury pod vedením Karla Škarky či Martina Procházky neproběhla, snad až na občasnou malou změnu tempa. Ale u nového počinu je ještě brzy na zásadní překopání zvuku, čili rozhodně dobrá volba. Sound-design ovšem mohl být trochu výraznější, zejména v zadních řadách už je zvuk mnohem méně hlasitý, naopak v předních řadách zní vše zhruba tak, jak má (doporučujeme zejména prostředek řady druhé). Stejně jako u „Mozarta!“ si dovolím mírně nesouhlasit s oficiálním stylovým zařazením. Tentokrát do „jazzrocku“. Ale na druhou stranu lze pochopit, že skutečný stav věcí, čili rockový muzikál s prvky amerického písničkářského folku + vrstvou elektronického ambientu navrch, by se na propagační materiály vměstnávala jen těžko. Doufejme, že se podaří nahrát na tiskové konferenci trochu slibované české CD a mít na toto nastudování hezkou vzpomínku.

Finální scéna

Nastává čas pro závěrečná slova: MdB inscenací „Probuzení jara“ dokazuje, že jako jedna z mála scén u nás, nejen, že sleduje světové trendy hudebního divadla, ale vyvíjí maximální úsilí, aby s nimi držela krok.  Tento, pro někoho možná diskutabilní titul navíc očividně nebyl nasazen pro masivní komerční úspěch, ale v hlavním plánu pro sílu myšlenek a poselství. Už jen proto si zaslouží vaší pozornost. Navzdory malým chybičkám, jež běžný divák (a snad i kritik) odpustí levou zadní, se opět jedná o událost.  Zároveň se tak Hudební scéna už nadobro stala neoficiálně a přesto pevně jakýmsi českým „West Endem“ a paradoxně na tento status stačí jedna jediná budova.

Letošní sezóna je sice ještě zhruba v polovině, ale po stránce hloubky emocionálního zážitku bude naše nastudování „Spring Awakening“ už teď jistě jednou z nejsilnějších inscenací, zejména pro mladou generaci.

Autorem fotografií je jef Kratochvil, jsou převzaty z oficiálních stránek MdB.