Sunset Boulevard – vybroušený diamant Andrewa Lloyd Webbera září v Ostravě (Recenze)

Vzpomínáte si ještě na náš žebříček nejočekávanějších muzikálových premiér, se kterým jsme startovali sezónu? Se svým prvním místem jsem neváhal ani vteřinu – mou nejočekávanější premiérou byl jasně Sunset Boulevard Andrewa Lloyd Webbera, Dona Blacka a Christophera Hamptona. Povedlo se Národnímu divadlu moravskoslezskému českou premiérou tohoto působivého titulu naplnit vysoká očekávání?

(psáno z druhé premiéry 21. února 2015)

Česká republika je nyní země Siru Andrewu Lloyd Webberovi zaslíbená, musí si muzikálový příznivec pomyslet při studování programů či budoucích dramaturgických plánů hlavních scén specializovaných na hudební divadlo. Zejména to v tuto chvíli platí o ostravském Divadlu Jiřího Myrona. Systematická práce s jeho díly a velmi zdařilé inscenace Josefa a jeho úžasného pestrobarevného pláště a Evity daly ostravskému divadlu pevný odrazový můstek k tomu, aby si trouflo na prestižní českou premiéru. (Přiznejme si, Praha v nich už prim tak úplně nehraje.)

Sunset Boulevard je adaptace snímku Billyho Wildera z roku 1950 s Glorií Swanson a Williamem Holdenem v hlavních rolích. Snímek o silné lásce k filmu, ale také o nelítostném fungování tohoto průmyslu by rozhodně měl patřit k naprosto základnímu filmovému vzdělání. Nabízí totiž vše potřebné: sarkastický humor, romantiku, drama a trochu detektivky s příchutí noir….

Na začátku se seznámíme se zkrachovalým scénáristou Joe Gillisem. Ten není zrovna v záviděníhodné situaci. Nemá ani floka, náměty nejdou na odbyt a brzy mu asi zabaví auto. Během zběsilé hodičky s dvěma exekutory se shodou náhod ocitne u domu patřícího bývalé první hvězdě němých filmů Normy Desmond, na kterou už diváci zapomněli. Norma ovšem chystá velký návrat, napsala si scénář, v němž si zahraje hlavní roli Salomé. Joeovi se scénář dvakrát nepozdává, nicméně, jelikož cítí příležitost, svolí k tomu, že Normě pomůže scénář upravit. Do hry navíc vstoupí sympatická mladá scénáristka Betty. Ta by s Joem ráda rozpracovala jeden jeho vydařený námět. Joe však netuší, že dát velké hvězdě sbohem se nevyplácí.

Norma Desmond (Hana Fialová ) chystá svůj triumfální návrat.

Andrew Lloyd Webber to všechno v roce 1993 dokonale zhudebnil. Nejde mu tentokrát o továrnu na hity (byť samozřejmě titulní song či písně Normy Desmondové patří mezi značně populární skladby),  ale skutečně jde do hloubky, lehce nasál atmosféru původního filmového soundtracku Franze Waxmana a kongeniálně vypráví primárně příběh, čemuž jistě vděčí i velmi dobře adaptovanému scénáři. Ten sice na jevišti nemůže využít milé drobnůstky, jakou třeba bylo filmové cameo Bustera Keatona a dalších hvězd němé éry, přesto ale žádná jeho důležitá součást neschází, ba naopak, například seznámení Betty a Joea je na divadle trochu přímočařejší. Zkrátka pokud by padla otázka na nejoblíbenější Lloyd Webberovku autora recenze, je Sunset Boulevard jasná volba. Právě proto je mrzuté, že ve světovém proudu jde o jeden z méně hraných titulů tohoto skladatele.

U recenze nové pražské inscenace Evity je naznačena myšlenka, že první inscenace daného kusu by měla být pokud možno tradiční a ty další už si, pokud chtějí, mohou dovolit i drobný experiment. Sunset Boulevard je v tomto směru inscenací zcela tradiční. I když, jinak to u zvoleného tématu asi ani nejde, těžko ho budete přenášet například do jiné doby,  či v něm třeba výrazně škrtat. I režisérce Gabriele Petrákové jde primárně o zachycení větších či drobnějších emocí v příběhu a tudíž lze snadno odpustit i trochu statičtější aranžování v komornějších scénách. Ty hromadné naopak strhnou řádem choreografa Pavla Strouhala při hemžení početné company v obrazech ve filmových ateliérech či na silvestrovské oslavě. Zde zmiňme to, že početný sbor zpívá naprosto bez operetních manýr a jejich čísla jako například rozverná The Lady’s Paying skutečně vykouzlí na tváři úsměv.

“Cirkus, film je jak cirkus,záchranná mu schází síť”

Pieta je cítit i ve filmových projekcích Dalibora Černáka, jak ve scéně automobilové honičky, tak u samotného sugestivního závěru představení, kdy se jedná vlastně o velice přesné citace vzdávající hold původnímu snímku. A je to tak dobře.

Celý příběh stojí a padá s výkony hlavních představitelů a zde se bude psát chvála úplně sama. Hana Fialová je naprosto dokonalou představiltelkou Normy Desmond. Je mnohem civilnější, než filmová představitelka Gloria Swanson, přesto jí v potřebných momentech nechybí potřebný patos. A právě proto na diváka dolehne, jak moc byla Norma oddaná své práci a jak moc ji milovala. Jedná se o výkon natolik suverénní a sugestivní, že se dostaví pocit, který by se dal s nadsázkou popsat jako „londýnské zimomriavky“. A volání BRAVO hned po první zásadní árii With One Look, kdy Norma vzpomíná na důležitost pohledů a gest v němém filmu, to už se také dnes jen tak nevidí. A po písni As If We Never Said Goodbye, kdy se Norma vrací alespoň na chvíli do prostředí filmových ateliérů, se nejspíše neubráníte slzám.

Norma Desmond právě oplakává svého šimpanzího mazlíčka.

Norma není zcela nadšená Joeovými nočními pochůzkami.

Tomáš Savka se během let vypracoval na výraznou osobnost, která si rozhodně umí podmanit diváka zpěvem i sympatickým herectvím. Možná si ale v prvních minutách děje možná řeknete „Není on na tu postavu přeci jen moc mladý“, neboť se třeba dostaví nechtěné srovnání s filmovým představitelem Wiliamem Holdenem. Nicméně rozpaky se rozptýlí během několika příštích minut. Tomáš není zoufalým využívajícím kariéristou na první pohled, naopak značně dává Normě najevo empatii a o to více zarezonuje vyústění příběhu.

Tomáš Savka jako Joe Gillis

Silvestrovská oslava

Snad až zamrzí fakt, že stejná dvojice už svá tháliovská ocenění obdržela před pár dny za jiné projekty. Ale třeba bude pár publicistů volat po stylovém repete, protože pokud nějaké strhující výkony po Thálii přímo volají, tak jsou právě zde- Všemu taktéž napomáhá výborné hudební nastudování pod energickou taktovkou Jakuba Žídka. Umí okamžitě vtáhnout do děje a užijete si každou notu. Hodně dělá i podařený sound-design Petra Košaře. Pozdní vytahování portů v pár případech už snad reprízy spravily.

Tomáš Savka a Hana Fialová v hlavních rolích muzikálu Sunset Boulevard naprosto září.

Denisa Žídková v roli scénáristky Betty si divácké sympatie buduje postupně, je v ní kousek trochu nevýrazné, ale sympatické holky od vedle, ale důvod, proč se Betty stane tou třetí v trojúhelníku u ní přijde v pravý čas. Nesmíme zapomenout ani na typově dobře obsazené a výrazné role Normina tajemného sluhy Maxe v podání Miroslava Urbánka se správně odměřeným odstupem a Marcela Školouta, který si zahrál skutečného filmového režiséra Cecila B. Demilla.

Miroslav Urbánek jako tajemný sluha Max a Roman Harok jako Joe Gillis.

Scénografie Ondřeje Zichy je v rámci možností velkolepá a dostatečně variabilní. Působivá je pro děj důležité schodiště a scéna prostředí filmových ateliérů. Malinko zamrzí, že další pro příběh podstatné věci (bazén, Normino auto) jsou zde v porovnání s velkolepostí ostatních kulis vlastně jen v scénickém náznaku, ale není to nic, s čím by se divák nedokázal srovnat, zapojení představivosti se meze nekladou.

Kdo jiný by se měl ujmout české verze, než téměř dvorní Lloyd Webberovský textař Michael Prostějovský, který opět odvedl výbornou práci. Pro každé přebásnění je totiž důležité, aby jej divák, ať už zná nebo nezná originál, přijal okamžitě za svoje. U Prostějovského textů je nadmíru sympatické, že novou českou verzi přijmete prakticky okamžitě, neboť je zde splněna podmínka jak dostatečného splynutí s originálem, tak se zároveň text i velmi snadno zpívá jak muzikálové hvězdě, tak fanouškovi z publika. A pokud je český text v programu (což u Sunset Boulevardu je splněno, což velice chválíme), nebude příznivec pro osvojení si českých textů dost možná potřebovat ani české CD s nahrávkou. Tento titul by si ho rozhodně zasloužil, ale zvykejme si, že české cast recordingy světových titulů už budou spíše raritní záležitostí.

Mimochodem, jazykově se možná bude jednat o malou sympatickou jazykovou revoluci, jméno filmové hvězdy Normy Desmond (a vlastně i Betty Schaefer) za celé představení totiž není přechýleno! Pokud by ale nějaký detail stál za menší kritičtější pozastavení, tak určitě ten, že si Joe a Betty v průběhu své dějové linky střídavě tykají a vykají a tykání se ustálí až s vyvrcholením děje. Pokud ale jde o dva mladé lidi, když už si jednou „tyknou“, většinou už se přece k vykání nevrací. Je to ale vzhledem k báječnému výsledku zbytečné hnidopišství.

Divadlo Jiřího Myrona svou velkou příležitost beze zbytku vytěžilo. Nejen, že je Sunset Boulevard inscenací, která vás bude doslova nutit k dalším návštěvám, abste si porovnali, zda jsou i alternace tak strhující,  silný příběh by vás při správné konstalaci měl několikrát dojmout k slzám (k čemuž se ve třech případech rád doznávám, představení jsem si navíc užil natolik, že větší přemýšlení nad článkem pro mě bylo na delší dobu těžším oříškem). Zároveň se dílo uvádí ve správný čas, kdy se v žádné jiné velké muzikálové metropoli momentálně nehraje, čili se vyhne  ne vždy úplně vítanému srovnávání. Stačí si zkrátka jen zajet do Ostravy a nechat se oslnit výrazným třpytem tohoto muzikálového klenotu. A začněme se v ostravském repertoáru třeba těšit na věci příští.

V článku je použita promo fotografie dle licence RUG (autorem je Roman Černý). Autorem fotografií z inscenace je Martin Popelář z NDM. Za poskytnutí mnohokrát děkujeme Patrickovi Fridrichovskému.