Sweeney Todd – Ďábelský holič z Fleet Street si v Divadle na Orlí libuje ve strachu (recenze)

Divadlo na Orlí máme zde na Musical.cz v oblibě. Tato nová scéna určená zejména absolvujícím studentům JAMU v oblasti muzikálu a opery, totiž vždy umí přinést poměrně zásadní dramaturgické překvapení. Heuréka, mže zvolat muzikálový příznivec a publicista unisono, konec roku 2014 byl v Praze i v Brně v duchu premiér děl Stephena Sondheima. Skončí uvedením kultovního Sweeneyho Todda v češtině dlouholetá lokální dramaturgická ignorace jednoho z otců moderního hudebního divadla?

(práno z reprízy 17. 12. 2014)

Letošní absolvujcící ročník studentů muzikálového herectví se poprvé představil pod vedením Sylvy Talpové už v září nesmírně dynamickou, roztomile najazzlou inscenací původního českého muzikálu Zvonokosy Jindřicha Brabce a Petra Markova. Už ta mě na další následující počin příjemně navnadila.

Muzikál Sweeney Todd – Ďábelský holič z Fleet Street podle scénáře Hugha Wheelera ana motivy divadelní hry Christophera Bonda, legenda o lazebníkovi, který se chce pomstít svému sokovi v lásce za dávnou křivdu, už naštěstí není na české scéně úplným nováčkem, jevištní dluh divákům už po známé filmové verzi Tima Burtona v anglickém originále v roce 2012 splatilo sdružení Prague Playhouse. Inscenaci dělající čest černé komedii režíroval Steve Josephson v Divadle Na Prádle (recenzi si můžete připomenout zde). Uvedení Sweeneyho v Brně je totiž teprve druhým uvedením „sólového“ díla Stephena Sondheima v češtině! (West Side Story, Candide a Gypsy do výčtu počítat nebudeme, mají jiného autora hudby.) Tím prvním byl A Funny Thing Happened On The Way To The Forum, v roce 1968 v české verzi na jevišti Divadla ABC jako V Římě na place byla legrace v překladu Jany Kvapilové a Jana Wericha.

Na začátku samotného hodnocení se bez mučení přiznám, že dnešní článek bude hodně založen na mých autentických niterních pocitech, záhy pochopíte proč:

Několik minut před představením, zpočátku velmi nenápadně, prochází foyerem zubožená žebračka. Pro diváka, který už dílo trochu zná, se sice jedná o mírný spoiler ještě před vstupem do sálu, nicméně interakci s divákem mám ve velké oblibě. Navíc se v ten moment nutně potřebuji zbavit drobných. Rád vytahuji pětikorunu (v tu chvíli ještě netuším, že žebračka bude díky překladu celý večer žádat právě o „bůra“) a vhazuji ji do kasičky, poměrně nadšen prvním inscenačním nápadem. V tu chvíli se sál otevírá!

Katarína Mikulová (Paní Lovettová) a Štěpán Kaminský (Sweeney Todd)

Už od prvních sekund je jasné, že jsme díky scénografii Davida Janoška (zároveň se podílel společně s Kateřinou Veselou na kostýmech a současně se představuje velmi solidně v roli hlavního záporáka – soudce Turpina!) v temných londýnských uličkách. Tu a tam si někdo lokne ginu, o kousek vedle se schyluje k regulérní rvačce, živý orchestr vypadá poněkud mrtvolně… Nám již známá žebračka za sebou tahá pomalými pohyby dřevěnou hračku a za chvíli, s prvními sekundami regulérního představení ode mě vyloudí další minci. Koncepce režisérky Hany Mikoláškové už od samého počátku umí vtáhnout do sebe a to měl být teprve začátek….

Celý ansámbl je výborný zejména herecky, takže pokud to čas od času pěvecky malinko zaskřípe (celkově se ansámbl s náročnou, takřka operní partiurou v hudebním nastudování Dady Klementové a Daniela Kyzlinka vyrovnal velmi dobře), většinou to příliš nevadí. Všemu vévodí fantastická Katarína Mikulová jako paní Lovettová, která umí uhranout, překvapit a gradovat výkon s každou minutou. Štěpán Kaminský v titulní úloze zvládá bez problémů přechody mezi člověkem toužícím po pomstě, dobrým parťákem svého ženského komplice a zoufalým, až mechanickým vrahem na konci příběhu. Markéta Pešková je v úloze Žebračky natolik výrazná, že z ní prakticky nespustíte oči a pasuji ji tímto neoficiálně, speciálně pro toto nastudování, na jednu z hlavních úloh. Jiří Daniel a Kristýna Štarhová jsou v rolích mladého námořníka Anthonyho a Turpinovy schovanky Johanny obsazeni zcela proti obvyklému typu (Ponechme zcela v umělecké licenci, že sličnou blondýnku bez úpravy textu hraje nezpochybnitelná brunetka.), ale ve zvolené koncepci, kde tato linka nehraje úplně první housle, jde o překvapivě slušně fungující řešení.

Brněnský Sweeney Todd je totiž jedním z těch představení, co umí razantně vystupňovat atmosféru. Nejdříve se zdá, že vám pár pouličních podivínů vypoví známý příběh, ale brzy vás mezi sebe vtáhnou a herecká omladina si s vámi hraje, tak jak potřebuje, čemuž dost pomáhá ichoreografie Hany Achilles. Celá atmosféra se stává s přibývajícími minutami čím dál temnější, tísnivější, díky použitým blikajícím zářivkám i těkavější. Přichází odhalení: humor a romantika jdou stranou, zde se zcela bez okolků koketuje s hororem! Nejedná se o nějaké laciné nefunční lekačky, ale vzrůstající pocit sevřenosti byl vlastně  v několika chvílích až fyzicky nepříjemný. Na jednu stranu jsem chtěl několikrát regulérně opustit sál, na druhou stranu mě dění na jevišti nesmírně bavilo. Příležitostí k oddechu příliš není, i když se jistě rádi pousmějete u stylového podřezávání krčků (krev tvoří konfety) a osobní malé nepatrné plus má tvůrčí tým i za využití kolečkového křesla. Přesto každá, i zcela odlehčená scéna, jakou nepochybně je milostné vyznání paní Lovettové panu Toddovi By the Sea (v češtině nejpíše Naše pláž) má zde zvláštní pochmurnou atmosféru.

Štěpán Kaminský (Sweeney Todd)

U srdce doslova zahřeje ten fakt, že pokud se dá příležitost novým mladým překladatelům a dramaturgům, kteří, doufejme, brzy budou postupně doplňovat tak trochu ustálené stávající tvůrčí týmy, nemusíme se o české verze muzikálů v budoucnosti příliš bát. České přebásnění Alžběty Šáchové v dramaturgii Miroslava Ondry je totiž značně nápadité a vtipné, to třeba, když se z úst paní Lovettové při písni The Worst Pies in London dozvíte, že „tyhle košíčky jsou londýnskej p*ůser“. Zmíněný vulgarismus nikde netrčí, naopak pobaví, stejně tak i mnoho jiných řešení. Text zkrátka černou komedii i přes hororový vizuál nezapírá, což je skvělé. Pokud se v textu nachází nějaký rušivý prvek, jedná se především na značnou nestálost mezi vzájemným vykáním a tykáním, hlavní postavy si mezi sebou tu vykají, tu tykají, čímž se vývoj citových vazeb pro méně znalého diváka stává nepřehledným. Na druhou stranu lze uznat, že zejména u tohoto díla je správné rozhodnutí tak trochu oříšek.

Česká verze Sweeneyho Todda je nezpochybnitelně velice intenzivním diváckým zážitkem, vlastně jen málokteré představení mi, jako divákovi nabídlo tak intenzivní zážitek po fyzické i psychické stránce. Pocit regulérního tísnivého strachu jsem ze sebe totiž setřepával ještě dobré dvě hodiny po návštěvě divadla. Co na tom, že můžete dílo znát poměrně důvěrně. Zajímavá zkušenost, ale při případné návštěvě reprízy se nejspíše zcela vyhnu první řadě, i když nějaké drobné si schovám i na příště.. Přesto tleskám a gratuluji k velice poctivě splněné,  pro další muzikálové dění nesmírně důležité výzvě.

Ze Sweeneyho křesla často není úniku…

Malá závěrečná připomínka k programu k inscenaci: I programové brožury na Orlí většinou disponují zajímavým nápadem a poměrně hodnotnými texty, tentokrát se dozvíte i recept na správný masový páj. Jen zamýšlený vizuální vtípek se moc nezdařil po technické stránce. Obálka je totiž hojně pokapána jakousi červenou hmotou, což má docílit efektních plastických kapek krve. Nápad výborný a na první pohled líbivý, bohužel část hmoty se dostala přes okraj a lepí k sobě stránky, které se při odlepování následně trhají, což je čistě ze sběratelského hlediska poněkud malér. (Programy mám doma pro jistotu ve dvou exeplářích, oba dva trpí tímto nedostatkem.)

Autorem fotografií je Pavel Nesvadba, jsou laskavě poskytnuty Lubošem Marečkem, tiskovým mluvčím JAMU.