“Tajemství Žlutého hřbetu” – detektivní crazy úlet na Orlí

Na konci únorového víkendu, v němž se připomínalo nedožité 90. výročí narození Jiřího Šlitra uvedlo Divadlo Na Orlí svérázný jukebox-musical Milana Šotka “Tajemství Žlutého hřbetu” v režii Martina Packa – absolventské představení čtvrtého ročníku muzikálového herectví na JAMU, s vydatnou pomocí ročníku třetího,  které představuje právě největší hity (a zdaleka nejen ty) legendární dvojice Suchý – Šlitr ve velice netradičních souvislostech.

Tento jukebox-muzikál na objednávku se ve světové premiéře objevil v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami a v programu se dokonce sám autor chlubí 20. místem v kategorii Propadák roku ve známé divácky nesmírně populární anketě serveru i-divadlo.cz pro rok 2011. Nutno dodat, že v podání JAMáků není vůbec tak zle, ale netřeba předbíhat.

Máme tu čest s “detektivkou opravdu hodně naruby”, tak, že i columbovský způsob, kde je divákovi od počátku znám vrah, a čeká se v podstatě na odhalení té jedné jediné chybičky v jinak dokonalém zločinu, je poměrně přehledný. Zde sice příběh disponuje nápaditou pointou, ovšem cesta k ní, devadesáti minutami děje (bez přestávky), je mnohem klikatější, než by se mohlo zdát.

Kudlič (Marek Ouda) ve scéně ve věznici, kde potká Ženu, převlečenou za muže. převlečenou za ženu... (Natálie Tichánková - vlevo)

Pokud čtete mé články pravidelně, jistě víte, že když referuji o jukebox muzikálech, většinou ani moc neřeším slabiny scénáře, jde přeci jen o to, správně naplnit fígl, na němž subžánr staví. Navěsit známé hity na příběh, nikoli naopak. I proto jsou jejich dějové linky značně jednoduché, ale pokud fungují dobře, netřeba brát tento přirozený a dobrovolný handicap jako mínus. Po zhlédnutí “Tajemství Žlutého hřbetu” musím asi toto své jinak snadno obhajitelné pravidlo malinko přehodnotit.

“Tajemství Žlutého hřbetu” je totiž ten typ textu, ve kterém se mnoho postav zjeví, ba dokonce jen mihne na jeden jediný výstup a poté se v ději již nikdy neobjeví (a může jít i o takové veličiny typu gansteři z baru Honolulu – co by tomu v jiných dílech řekli). Zároveň ale často vtipně poukazuje na tradiční žánrová klišé. nechybí zde bláznivý ale zapálený komisař (skvělá kreace Pavla Režného, míchající hned několik detektivních postav dohromady, minimálně toho zmíněného Columba a taky trochu funésovského inspektora Juvea z Fantomase, později přijde rádce, který je tak trochu pozadu (sám režisér Martin Pacek jako “vesmírně zpožděný” Inspektor Moonsmile v roztomilých projekcích. Celý projekt je ale velkým a brilantním sólem pro detektiva Kudliče – Marka Oudu, který právem strhává pozornost na sebe a při hledání stop mu určitě budete fandit. Však má ještě navíc nějaké to trauma z rodinné minulosti, jak se na správného mírně klišoidního detektiva sluší a patří. Všichni ostatní se blýsknou hlavně v hromadných scénkách a situacích.

Stejně tak je brzy jasné, že pokud hrdinovi v přesunu mezi rozmanitými prostředími pomáhají i prý vyhlášené loštické lysohlávky a náhle se ocitne v háji u víl, je jasné, že na jakoukoli logiku se tu nehraje, i když v první chvíli vám to možná ještě bude líto. Leč například kostýmy Markéty Šlejmarové jsou dostatečně hravé, takže je ten prvotní údiv vlastně docela zábavný na to, abyste se těšili, co bude dál,  i když děj nabízí situace často ne zcela dobré k detailnímu popisu do recenze.

Pátrání po oběti vyžaduje specifické metody.

Hurá na výpravu do Háje optických víl!

I ty věšáčky na písničky (které znějí s živou jazzovou kapelou výborně!) jsou mnohdy nápadité, jako když se ocitneme ve věznici, trestanci tančí s koulí u nohy a slyšíme “Míč”, často ale vypadají i takto. Postava se zastaví, řekne: “Hele, broučci”- zazní “Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…” přičemž nechybí Beruška, a následně pozorující postavy zvolají “Tak jdem..” Paradoxně při psaní těchto řádků se dá s pousmáním zjistit, že to vlastně funguje docela dobře…

Celá tahle taškařice je parodií totálně na všechno, včetně samotného subžánru, jehož je součástí (otázka je, zda to byl záměr). Ale naštěstí kolektiv herců nic nepředstírá a celou hru si evidentně parádně užívá. I proto jsem podlehl také (musím přiznat, že rád) a to v momentu, když detektiv Kudlič relaxuje u počítače, hraje stylového křížence Prince of Persia a nějaké klasické adventury, do toho padají tetrisové kostičky a občas proběhne i Kačer Donald. Holt bývalý betatester se v autorovi dnešního článku nezapřel…

A to celé se díky praktické scénografii Jany Boháčkové vlastně odehrává v jedné větší kuchyni. No, koho by ten miš-maš vlastně ve výsledku nenalákal? Pokud aspoň trochu ano, jděte 3.,4., 24. a 25. dubna do brněnského Divadla Na Orlí, není to sice zdaleka tak kontroverzní experiment jako “Jerry Springer: Opera”, ale rozhodně je ve výsledku daleko bláznivější a je vážně jen na vás, jak moc “Žluťákovi” ve výsledku podlehnete, ale za mě to byl večer rozhodně příjemný, byť hodně svérázný a musel jsem na hru autorů přistupovat dokonce déle, než je obvyklé, většinou s tím nemám větší problém.

Malá poznámka na závěr: Je vcelku hezké seznámit se s letošními absolvujcími studenty – muzikálovými nadějemi v poměrně hodně bláznivě-komediální sezóně, však oni si vážných rolí na jevišti v budoucích letech praxe dost a dost. A myslím, že nejen já se budu na jejich další herecké kroky těšit.

Autorem fotografií je Pavel Nesvadba, laskavě je poskytlo Divadlo Na Orlí.