David Uličník: Role Valjeana mi dala nepřekonatelnou radost a vnitřní krásu

Při vyslovení jména David Uličník se většině muzikálových fanoušků vybaví jeho nejslavnější role, kterou byl Jean Valjean v muzikálu Les Misérables – Bídníci, s úspěchem uváděném v pražské Goja Music Hall. Za ni byl, stejně jako za postavu vojáka Johna v muzikálu Miss Saigon, navržen do širší nominace na cenu Thálie. Třetí, tentokrát užší nominace, ho čekala za roli  A. Q. Fouquiera – Tinvilla v muzikálu Antoinetta – královna Francie. A i když se mu zatím nepodařilo proměnit některou z nominací v ocenění, byla k němu jeho skutečná múza opravdu štědrá i laskavá, protože si na nedostatek práce a úspěchů nejen v muzikálové oblasti rozhodně nemůže stěžovat.

David Uličník

David Uličník pochází z Kroměříže a hudební talent nejspíš podědil po pěvecky nadané babičce. Pochopení pro svou narůstající vášeň k muzice ale v rodinném zázemí nenašel, a tak už v osmnácti letech odešel z domova a živil se, jak se dalo. Působil v rockových kapelách Cyklón, Slepá kolej, nebo velmi populární kapele Úplně rovný banán. V roce 1996 se jako čtyřiadvacetiletý úspěšně zúčastnil konkurzu do muzikálu Vlasy (Hair), kvůli kterému opustil perspektivní pracovní místo a vydal se do Prahy za svým snem. Zažil euforii plynoucí ze zkoušení světoznámého muzikálu, stejně tak i život na hranici bídy. Nadšení, muzika i přátelé mu nakonec pomohly překonat nejtěžší období jeho života, a tak v uměleckém světě zapustil kořeny.  Muzikál Vlasy byl pro něj odrazovým můstkem, po němž po čase následovaly další, jako např. Babylon, Svět plný andělů, Dracula, Kleopatra, West Side Story, Bídníci, Miss Saigon a mnoho dalších. Zúčastnil se také slavného hudebního oratoria Mše Leonarda Bernsteina i multimediálního projektu Olza. Je členem úspěšného vokálního seskupení 4TET, jehož duchovním otcem je multifunkční hudebník, zpěvák a skladatel Jiří Škorpík, který se pro Davida Uličníka stal spolupracovníkem nejbližším.

V současné době můžeme Davida Uličníka vidět v muzikálech Antoinetta – královna Francie a Přízrak Londýna, na koncertech 4TETu nebo s Jiřím Škorpíkem v projektu IN CONCERTO, spolupracuje také s filharmoniky a dalšími umělci, před sebou má nové muzikálové projekty, ale i cesty za poznáním, které se už staly nedílnou součástí jeho života.

Rozhovor s Davidem Uličníkem

Už jako malý kluk jste si rád zpíval, ale doma jste podporu pro svou hudební zálibu nezískal. Jak těžké byly vaše muzikantské začátky?

Bylo to tehdy celkem složité období. Kamarád mě přivedl ke kytaře, ale v rodině moc peněz nebylo. A tak, abych si mohl pořídit svou první kytaru, musel jsem si na ni sám vydělat, proto jsem se na čas stal popelářem. Nejprve mě kamarádi naučili pár základních akordů, dál už jsem se protloukal jako klasický samouk stylem pokus – omyl. První publikum mých pěveckých a hudebních pokusů sedělo u táboráků. První písně byly z folkové scény, hlavně od Kryla a Nohavici, ale velmi brzy mě začala ovlivňovat rocková muzika, které jsme s kamarády doslova propadli, takže jsme se snažili hrát ty nejznámější rockové songy.

Později jste zpíval v rockových a alternativních skupinách na Moravě a dva roky dojížděl na hodiny zpěvu do pražské rockové školy Come To Jam. Měl jste v té době pocit, že právě rocková hudba je to, čím byste se chtěl v budoucnu profesionálně zabývat?

Takhle jsem to určitě cítil a věřil tomu, protože rocková hudba mě v tom období zrání a získávání hudebního rozhledu hodně ovlivnila a byla mi nejblíž. Vždycky mě fascinovaly kapely s výrazným pěveckým frontmanem. Byl jsem nadšený z Deep Purple, kde zářil Ian Gillan, bavili mě Scorpions, Iron Maiden, pak samozřejmě Judas Priest a nepřekonatelný Bob Halford – to je obrovská legenda a jako jednoho z mála jej poslouchám dodnes. Časem jsem se dostal až k Led Zeppelin, kteří mě hudebně ovlivnili úplně nejvíc, a Robert Plant byl v té době pro mě pěvecký Bůh. Měl jsem všechny jejich desky a poslouchal je denně i několik hodin! Tohle pak mělo značný vliv i na vlastní tvorbu v mých kapelách.

David v uskupení 4TET

Kde všude jste pak jako rockový zpěvák působil?

První kapela se jmenovala Cyklón, další hodně výrazná byla Slepá kolej. S kapelou Labyrint jsme hráli hlavně na tancovačkách a všechno, co jsme vydělali, jsme pak investovali do aparatury. Byl to koníček tzv. na plný úvazek s obrovskou láskou k hudbě. Po revoluci se všechno jaksi uvolnilo a já v osmnácti letech odešel z domu a živil se vším možným. V rámci civilní služby jsem šel pracovat jako ošetřovatel v domově důchodců a pak v nemocnici – tohle mi dávalo možnost dál se věnovat kapelám a zpívání. Nejdůležitější pro nás bylo dělat vlastní tvorbu, i když jsme si občas zahráli i nějakou převzatou píseň. Tou nejvýraznější kapelou, s níž jsme vydali i tři minialba, byl Úplně Rovný Banán, což byl vlastně velmi ztřeštěný projekt, kde se fantazii žádné meze nekladly. Já zde vystupoval jako velvyslanec Banánového ráje a nesmírně mě bavila ta absolutní tvůrčí volnost a hravost v každém okamžiku.

V roce 1996 jste se jako čtyřiadvacetiletý zúčastnil konkurzu do muzikálu Vlasy (Hair), nadčasového díla, které bylo produktem kultury hippies. Zavzpomínejte na ten veliký přelom ve vašem životě.

V té době jsem měl již velmi dobré místo rozpočtáře ve slibně se rozjíždějící firmě. Byla to zajímavá a dobře placená práce s vizí profesního růstu. Když jsem požádal majitele o rozvázání smlouvy s tím, že jsem udělal konkurz do muzikálu a odcházím do Prahy, myslel si, že jsem se zbláznil s tím „komediantstvím“. Jeho skepse byla veliká, přesto mě do měsíce uvolnil, a tak jsem si sbalil batoh a přijel do Prahy. Vlasy jsme zkoušeli poměrně dlouho, bylo to několik měsíců tvrdých zkoušek se spoustou tance, zpěvu a hereckých dílen, a na nějakou brigádu nezbyl čas. Několik měsíců jsem zůstal zcela bez příjmů, vystřídal spoustu různých podnájmů a vlastně jen přežíval. Nicméně ta euforie, že mi začíná nový život, to vědomí, že jsem se konečně dostal do profesionálního světa, moje láska k muzice, čistá radost z toho tvůrčího procesu, to bylo úžasné a pomáhalo mi to zvládnout všechny útrapy. Zpětně musím říct, že to bylo jedno z nejhezčích období mého života.

Čerpal jste také inspiraci pro muzikál z filmového zpracování Hair Miloše Formana?

Ten film jsem poprvé viděl asi v šestnácti ještě za totality a v té době pro mě byl jako zjevení. Tenkrát jsme z něj byli všichni absolutně nadšení. To jsem ještě pořádně neznal celé pozadí, které se týkalo války ve Vietnamu se všemi těmi hrůzami, které se tam odehrávaly. Informace u nás dostupné byly vlastně nulové a dostal jsem se k nim až mnohem později při nastudování muzikálu Miss Saigon. Vietnam mě začal přitahovat natolik, že jsem se rozhodl navštívit jej. Když jsem tam přiletěl poprvé, moje první návštěva v muzeu války byla opravdu hodně silná a emotivní a teprve tam jsem začal chápat, o čem jsme to vlastně ve Vlasech, stejně jako později v Miss Saigon hráli. Tato země mě naprosto okouzlila a stále mě fascinuje natolik, že ji letos v červnu navštívím už potřetí.

V roce 1997 jste začal studovat zpěv na Konzervatoři JJ u Eduarda Klezly, kam jste docházel čtyři roky. Co všechno vlastně následovalo po Vlasech?

V té době jsem se podílel na nádherném díle Leonarda Bernsteina – Mše, což je velké hudební oratorium. Odehráli jsme tenkrát tři představení na nádvoří Pražského hradu, a bylo to neuvěřitelné, nádherné a nezapomenutelné, nedá se ani popsat, jak silný to byl zážitek. Toto dílo produkovalo Městské divadlo Brno a účastnilo se jej kolem tří stovek účinkujících. Od ředitele Stanislava Moši pak přišly ještě dvě nabídky na účinkování v muzikálech Babylon a Svět plný andělů autorské dvojice Zdeněk Merta / Stanislav Moša. I tohle byla dobrá divadelní zkušenost a průprava, po které jsem se vrátil zpátky do Prahy do muzikálu Starci na chmelu. Následovaly další muzikály, kde jsem účinkoval spíše v menších rolích, ale v roce 2002 přišel zlom s muzikálem Kleopatra. Poprvé jsem dostal velkou roli a hned dvě najednou – byl to Marcus Antonius a Octavián.

Marcus Antonius v Kleopatře

Ve stejném roce jako Kleopatra vzniklo i slavné vokální seskupení 4TET, jehož jste se stal čtvrtým členem. Jakou životnost jste tehdy tomuto spojení dával?

Poprvé jsme vystupovali v tanečně excentrické show Jiřího Korna s názvem TEP. Po pravdě řečeno, původně jsme byli rádi za každé společné vystoupení a žádný plán na dlouhodobou spolupráci neexistoval. Všechno bylo otevřené a odvíjelo se hlavně od závazků a aktivit Jiřího Korna. Jelikož naše vystoupení měla od začátku veliký úspěch, byla to ta správná startovací pozice a byl to právě Jiří, kdo se za projekt postavil.

Jak dlouho trvá, než nazkoušíte novou píseň?

Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Je to velmi individuální záležitost, která se odvíjí podle náročnosti aranžmá dané písně. Jiří Škorpík nám vždy připraví dostatek materiálu pro domácí přípravu, takže práce na repertoáru se neodehrává jen na společných zkouškách. Když zkoušíme některou jednodušší píseň a máme ji připravenou z domova, dokážeme ji nazkoušet třeba v šesti zkouškách. Ty složitější trénujeme výrazně déle…

Jaký byl asi váš největší společný úspěch?

Každý vyprodaný koncert, kde se lidé baví, tleskají a odcházejí z něj spokojeni, bych nazval úspěchem. Účinkovali jsme v mnoha televizních pořadech u nás, na Slovensku i v Německu, Českou republiku objíždíme pravidelně každý rok, občas vystoupíme i v zahraničí. Tohle všechno je velký úspěch.

V roce 2003 a později v roce 2012 jste dostal nabídku, jaká se běžně nedostává  – zahrát si na prknech pražské Goja Music Hall roli Jeana Valjeana ve slavném muzikálu Les Misérables – Bídníci. Měl jste v té době nějaký slavný vzor ve světě, od něhož jste čerpal inspiraci?

Když jsem šel na konkurz, znal jsem z Bídníků jen ty nejznámější písně – Otčenáš, Knížka snů a Samotářka. Hudbu k muzikálu jsem do té doby znal jen málo a video mi nebylo známé vůbec, tedy nebylo od koho čerpat. Na konkurzu bylo důležité hlavně dobře zazpívat árii, což se mi podařilo. Až potom se řešilo, jestli bych tuhle roli mohl skutečně hrát, a pak teprve začal ten správný proces nastudování. Samozřejmě jsem si znovu přečetl Hugovy Bídníky, pustil si několik filmových zpracování, z nichž mě nejvíc oslovila verze s Jeanem Gabinem, jehož projev byl velice specifický, a právě na něj jsem při zkouškách hodně myslel. Asi tři měsíce korepetic s Františkem Štěrbákem mi dávalo dost času nad postavou přemýšlet, dostat se do té atmosféry. Při tomto prvním nastudování, kdy mi bylo jednatřicet let, mi nejvíc dala zabrat poslední část příběhu, kdy jsem se musel dostat do cítění a myšlení muže na sklonku života. Ale v druhém nastudování v roce 2012 se mi už hrálo mnohem lépe a byl jsem daleko uvolněnější.

Jean Valjean v Bídnících

Když jste se zmínil o filmové verzi Bídníků, jaký máte názor na filmové zpracování muzikálu?

Neviděl jsem jej a ani se na to nechystám. Já se na toto dílo budu dívat vždy úplně jinak, než běžný divák. Navštívil jsem představení v Londýně, viděl jsem Les Miserables 25th Anniversary Concert na DVD, a to pro mne byly obrovské zážitky! Filmové zpracování, kde zpívají herci, byť pěvecky nadprůměrně,  mi prostě víc nedá. To jsem si ověřil již při filmovém zpracování Fantoma opery, které je krásně natočeno jako film, ale zpěv bych si raději pustil z jiné verze…

Dá se vůbec představení Bídníků ve světě srovnávat s těmi našimi?

Srovnávat samozřejmě můžeme. Ale snad se nikoho nedotknu, když řeknu, že pro mě je to jako kdybych měl srovnávat hodinky renomované švýcarské značky, jejichž soukolí je výsledkem bádání a zdokonalování špičkových odborníků po několik staletí a pracuje absolutně dokonale, s hodinkami, které sice také ukazují čas, snaží se naoko vypadat exkluzivně, ale pracují na úplně jiných principech.  To byl pro mě ten nejsilnější dojem z londýnské produkce. Neexcelovali tam jednotlivci, excelovalo tam absolutně celé soukolí, od nejmenší součástky až po tu největší! Naprosto všichni (!) sloužili na sto procent jednomu dílu a jednomu celku. Tohle se v naší zemi nedá zažít v žádném muzikálu, ať už si naši umělci myslí cokoli. Proto je ten výsledek tak rozdílný.

Píseň Otčenáš je ve vašem podání nádherným emotivním zážitkem. Stávalo se, že vám pod vlivem krásného textu, melodie i atmosféry vstoupily do očí slzy dojetí?

Citové pohnutí, prožitek, emoce – to v interpretovi vždycky trochu je a být musí, jinak by jeho projev nebyl opravdový. Nikdy ale nesmí těmto emocím podlehnout zcela, protože hlas je velmi jemný a citlivý orgán a každá drobnost je na něm hned znát. Já tyto stavy prožívám při všech vypjatých scénách a při této modlitbě mívám vždy velmi silné prožitky. Nejsilnější to zřejmě bylo v loňském roce, kdy jsem tuto árii zpíval jako poctu mé zesnulé profesorce Martě Boháčové na vzpomínkovém koncertě.

Je pro vás role Jeana Valjeana nejvíc, co jste zatím mohl na muzikálové scéně získat?

Jean Valjean je nejen mou nejslavnější rolí. S ním jsem na jevišti prožil ty nejkrásnější a nejsilnější momenty a pro kluka, který přišel z vesnice, to bylo od prvního konkurzu, až po poslední derniéru neopakovatelné a kouzelné dobrodružství. Ta postava mi přinesla obrovskou spoustu radosti, prožitků a vnitřní krásy a já si toho nesmírně cením a vážím. Nevím, jestli se tohle dá někdy překonat.

Antoinetta – královna Francie

V současné době hrajete v Divadle Hybernia v muzikálu Antoinetta – královna Francie a v roli  Antoina Quentina Fouquiera – Tinvilla, se z prostého občana stáváte žalobcem samotné královny.  Snažil jste se francouzskou historii blíže poznat? A máte nějaký bližší vztah k Francii i jejímu jazyku?

Francouzský jazyk je mi cizí a nikdy mě vlastně neokouzlil, miluji italštinu a italskou hudbu. Itálie je mi rozhodně blíž než Francie. Francouzskou historii jsem si poctivě nastudoval, ale ani ne tolik při Bídnících, kde mne spíš vedl úžasný příběh Victora Huga, jako daleko víc až při zkoušení Antoinetty, v níž hraji revolucionáře a kde jsem cítil povinnost se o tomto údobí dozvědět co nejvíce. Četl jsem všechny dostupné informace a materiály na internetu, viděl všechny možné dokumenty o Francouzské revoluci. Celou dobu zkoušení jsem tím žil a vlastně byl šokovaný, jak málo o tomto krvavém a šíleném období dějin víme. Člověk se ve škole dozvěděl jen velmi útržkovitá data bez kontextu – když to zjednoduším – kdy byl pád Bastily, kdy byli král a královna popraveni, kdy nastala vláda lidu… Ale okolnosti, spojitosti a detaily, mocenské choutky jednotlivců, hrůzovláda a tisíce poprav nevinných lidí, neuvěřitelné zrůdnosti, které se tam odehrávaly, to jsme se ve škole nikdy nedozvěděli. Nazval bych to doslova temným obdobím v dějinách lidstva.

Musím říct, že i Antoinettu považuji za své srdcové dílo, které mě nepřestává bavit, mám jej rád a cítím se v něm skvěle. Ale není to jen proto, že mi Jiří Škorpík napsal postavu žalobce přímo “na tělo” a ušil ji tzv. “na můj hlas”. Jiří napsal úchvatnou, nadčasovou hudbu na skvělé texty Pavla Vrby, Radek Balaš s Patrickem Fridrichovským citlivě doladili výborný scénář Jiřího Hubače a vytvořili skvělé jevištní dílo a já si opravdu užívám každé představení.

Na Marii Antoinettu se názory velmi různí.  Jaký je váš pohled na její roli v souvislosti s pádem Francie?

Svět není černobílý a stejně tak je to s lidmi. O Marii Antoinettě víme pramálo a pamatujeme si jen smyšlenou hlášku tehdejších bulvárních plátků, která se nesla Francií a přežila dodnes. Jedná se o větu, kterou údajně prohlásila – Když nemáte chleba, tak jezte koláče!  Důvěryhodnost této informace je pramalá, přesto spustila bouře nenávisti. Stejné je to s dnešním bulvárem, s váhou a pravdivostí jeho informací, nicméně i dnes se najdou lidé, kteří bulváru věří a není jich málo, bohužel. Po prostudování všech dostupných materiálů jsem na Marii Antoinettu změnil názor. Jestli byla panovačná, rozmařilá, rozhazovačná a nafintěná osoba, to zřejmě ano. Ale strůjkyní všeho zla a původkyní státního bankrotu Francie, to určitě ne! A zločiny, z nichž ji žalobce Tinvill obvinil, ty byly naprosto směšné a zcela vykonstruované. Tak to ostatně revolucionáři v čele s „občanem Robespierrem“ s oblibou dělali, což se později projevilo, jako obrovský masakr lidu. V porovnání s rozměry „hrůzovlády lidu“, která následovala, se rozmařilé období vlády Ludvíka XVI. a Antoinetty jeví, jako naivní, nevinný vánek.

Přesto se někteří historikové shodují v názoru, že právě ona může za pád království a obrovskou bídu tehdejšího obyvatelstva.

Tohle může prohlásit, slovy Josefa Švejka, jen „nevzdělanej blbec“. Už jenom data, která se dají najít na wikipedii, tento nesmysl naprosto vyvracejí. Francouzskou revoluci zapříčinila souhra mnoha věcí. Její příčiny můžeme hledat již u obdivovaného krále Ludvíka XIV., který rozmařilost povýšil na ctnost a svým rozmařilým životem a také stavbou přepychového sídla ve Versailles obrovsky zadlužil státní pokladnu. Jeho následovníci také nedělali jen moudrá rozhodnutí. Například to, že Francie sponzorovala americkou válku proti Anglii, aby se nenáviděným Angličanům mstila za historická příkoří. Po skončení války pak neměla z vítězství amerických republikánů pražádnou výhodu a ani zlomek obrovských částek investovaných do této války se jí nikdy nevrátil. Další okolností bylo, že celou Evropu postihla obrovská neúroda a hlad se stupňoval. Začaly se tisknout papírové peníze, které velmi rychle ztrácely hodnotu, a nastala inflace obřích rozměrů, nepokoje narůstaly. Navíc král Ludvík XVI. byl velmi nerozhodným a slabým panovníkem… Těch okolností, které se v jednom období potkaly, bylo zkrátka příliš a vyburcovaly lid k zoufalým krokům.

Jean Valjean v Bídnících

Opusťme francouzskou historii a vraťme se do vašeho uměleckého světa – v jednom období jste si odskočil od muzikálů do opery, kde jste si mohl zahrát  dokonce hlavní roli v Bernsteinově opeře Candide a následně v Mozartově  Kouzelné flétně. Jak jste se cítil na operních scénách?

Pro roli Candida mě oslovil dirigent František Drs, který dirigoval i West Side Story v Karlínském divadle, kde jsem hrál Tonyho. Hudba Leonarda Bernsteina je kouzelná a zpívání to bylo opravdu nádherné. Ve chvíli, kdy jsem šel na konkurz, jsem ani netušil, co to skutečně znamená uzpívat Státní operu bez mikrofonu. Najednou jsem přišel do jednoho z nejkrásnějších divadel u nás a musel jsem se s tím nějak popasovat. Oslovil jsem paní profesorku Boháčovou a požádal ji o pomoc. Dnes vím, že bez ní bych byl úplně ztracený a fakt, že jsem to nakonec zvládl, byla z větší části její zásluha. Představení to bylo úspěšné a pro mě bylo obrovskou zkušeností, i když mě ta zodpovědnost na jevišti hodně svazovala. Díky paní profesorce jsem na svém hlase začal hodně pracovat a klasickou hudbu si zamiloval. Když přišla šance zahrát si Monostata v Kouzelné flétně, rád jsem ji využil.

Toužíte se zase někdy do opery vrátit?

Toužil jsem, pracoval jsem na tom hodně a chodil několikrát týdně na hodiny zpěvu. Denně jsem cvičil i třeba tři hodiny, ale asi se mi to nedařilo tolik, jak bych chtěl. A možná, že i ten kontakt s popovým zpěvem a muzikálovým světem mě vlastně pořád trochu od té klasické techniky odváděl. Je to jako ve vrcholovém sportu – nemůžete dělat vrcholově trochu gymnastiku a trochu trojskok – je to buď a nebo. Hrozně špatně se to spojuje a já se dostal do bodu, kdy jsem se musel rozhodnout, kudy vlastně půjdu. Tady bylo mé rozhodnutí definitivní – do opery se už nevracet – a nelituji toho. Zkusil jsem si to, osahal a nechal jiným. Zůstal jsem tam, kde jsem si jistější – u muzikálů a 4TETu.

Často zmiňujete paní profesorku Boháčovou, která vás osm let vedla při hodinách operního zpěvu, ale myslím, že pro vás byla i něčím víc. Budete i po jejím odchodu pokračovat s někým jiným?

Každá pěvecká hodina s ní, každá chvíle společně stráveného času, byla pro mne velmi cenná. Učila mne nejen zpívat, byla to také úžasná dáma s velikým životním nadhledem. Sama jezdila za svým guru Sai Babou do Indie. Velice jsem ji obdivoval, když si jednou, asi týden před odletem, zlomila ruku těsně pod ramenním kloubem, a i když ji měla v nehybné sádře a muselo ji to hodně bolet, stejně tam odletěla. Vrátila se po čtrnácti dnech nesmírně šťastná a vyprávěla, jak velkou duchovní očistou tam prošla. Paní profesorka byla krásná duše a předávala neuvěřitelně mnoho. Když přišla nemoc, přijala ji, a přestože jí ubývalo sil, snažila se nám žákům dávat co nejvíc, a naše poslední hodiny byly spíš kouzelným povídáním. Postupně nás předávala své nejlepší žačce, úžasné zpěvačce a dlouholeté sólistce ND a SO Dagmar Vaňkátové, ke které nadále chodím na kondiční hodiny. Klasická technika zpěvu je jako gymnastika, sportovec si taky nemůže nikdy říct, že už všechno umí a bude chodit jenom závodit. Když přestane trénovat, je s ním konec.

V roce 2006 jste vydal sólové album Hladina zvlněná, které se setkalo se skvělým přijetím hudební veřejnosti. Neuvažujete v současné době o vydání nového CD, pro změnu třeba z oblasti vážné hudby?

Jsem moc rád, že to CD vzniklo. Ono je jakýmsi zakonzervováním jistého časového období, určitého životního rozpoložení, ve kterém jsem se v té době nacházel. Rád se k té desce vracím, rád si připomínám atmosféru toho období a k těm písním mám silný vztah. Dnešní doba nepřeje tvorbě, která není prvoplánově komerčně zaměřena, a točit alba se stalo přepychem. Hudební nosiče se téměř neprodávají, všechno se stahuje zdarma z internetu. Jelikož za mnou nestojí žádný sponzor, nemohu si dovolit točit sólové album a nesouvisí to s tím, jestli bych chtěl, či nechtěl něco předávat dál. Už před deseti lety se říkalo, že „stahování zabíjí muziku“ a dle mého názoru to kvalitní hudbu neznámých autorů opravdu zabilo a zabíjí.

John v Miss Saigon

S Jiřím Škorpíkem vystupujete ve společném koncertním programu IN CONCERTO, kde zpíváte většinou jen s klavírním doprovodem. Neláká vás zkusit si k tomu zahrát na kytaru?

Klavír je dokonalý nástroj a vyhovuje mi, ale naše koncerty nejsou jen o něm, protože Jirka občas vezme do ruky třeba ukulele, klarinet nebo flétnu. Snažíme se, aby naše koncerty byly pestré a na jevišti se pořád něco dělo. Já si v loňském roce pořídil nový nástroj, který mě velmi baví a inspiruje. Je to legendární elektroakustická kytara Taylor a má tak nádherný zvuk, že vydržím dlouhé minuty jen pokládat akordy, poslouchám a kochám se tou krásou. Právě na společné koncerty s Jirkou Škorpíkem ji začínám brát a mám velikou radost, že se mohu v několika písních sám doprovodit.

V důstojné atmosféře Chrámu U Salvatora jste společně mohli uskutečnit pár komorních vystoupení s hudbou na pomezí popu a vážné. Nechystáte si to zopakovat?

Bylo to zajímavé období mého profesního života, kdy jsem si osahával, jaké to je akusticky zpívat klasické skladby za doprovodu klavíru a violoncella. Dnes už to pro mne není na pořadu dne. Nicméně prostorám kostelů a kaplí se rozhodně nevyhýbáme, třeba na konci roku jsme měli adventní koncert v Chrámu nalezení Sv. kříže v Litomyšli, kam přišly čtyři stovky lidí. Jelikož však většinou není na místě křídlo, vozíme s sebou elektronické piano a koncert se musí citlivě přizvučit, aby to bylo příjemné pro nás i pro lidi.

V poslední době se kromě hudby úspěšně věnujete i malování. Kdy jste s tím koníčkem začal?

Začalo to před pár lety při mých asijských cestách. Zmocnil se mě zvláštní přetlak a já cítil, že si potřebuji srovnat vnitřní energii. Při mém toulání po Nepálu jsem navštívil školu malování mandal a s velkým zájmem sledoval, jak se to dělá. Doma jsem si pak koupil pastelky a sám to zkoušel, až mě cesty zavedly na kurz tzv. „mandalování“ u Heleny Brouskové. Když člověk zaměří veškerou energii a sílu na ty barvičky, se kterými si doslova hraje, to se pak dějí věci a má to i velký terapeutický přesah, možná až opomíjený. Mě to tak chytlo, že jsem seděl doma hodiny s pastelkami a maloval si. Asi po půl roce mě napadlo, jestli by nebylo hezké posunout se více do tvůrčího procesu, vzít čisté bílé plátno a prostě se na něj vrhnout. Takže mě Helena seznámila s Lenkou Singerovou, úžasnou výtvarnicí a malířkou a krásným člověkem. Společně jsme vyrazili na víkendový pobyt do karpatské přírody, kde se malovalo, zároveň s muzikoterapií a aromaterapií. Celé mě to velmi příjemně navnadilo a Lenku jsem požádal, jestli by mi nedala nějaké lekce malování akrylem. Rychlokurz malby se uskutečnil v Brně a večer už jsem odjížděl domů se dvěma obrazy malovanými podle fotografické předlohy. Ten výstup mě nadchnul, a tak jsem u plátna začal trávit dlouhé hodiny. Vznikla řadu obrazů s různou tématikou. Můj první vesmírný obraz, který již patří mezi ty prodané, vznikl tak, že jsem jeden nepodařený obraz  ledabyle zamaloval širokým štětcem několika odstíny modré. Z toho pak vznikl obraz nový, který mi dal směr pro další tvorbu.

obraz Bílý trpaslík

Pohled do vesmíru přináší většina vašich obrazů a názvy jako Kvazar, Baryonova hmota nebo Bílý trpaslík vypovídají o tom, že vás vesmír nějakým způsobem přitahuje. Zajímáte se o astronomii?

Jako kluk jsem rád pozoroval hvězdy a poznával souhvězdí, asi jako každý člověk. Nejsem ale tím, kdo vesmír zkoumá hlouběji a pozoruje dalekohledem. Mě kupříkladu fascinují neuvěřitelné výjevy, které nám přináší Hubbleův teleskop. To je taková krása, která musí zaujmout každého, odborníka i laika. Pro své obrazy se inspiruji právě z těchto záběrů Hubbleova teleskopu, protože tak bohatou fantazii, jako vesmír nemám. Nicméně převádím si to do své vlastní řeči a maluji po svém.

Zkoušel jste také třeba kresbu portrétů nebo figurální?

Kdepak! Stejně jako operu nechávám operním zpěvákům, tohle nechávám malířům profesionálům. Já si rád maluji ty své fantazie.

Máte ještě nějakého koníčka nebo činnost, kterou opravdu milujete?

Jak už jsem se zmínil, rád cestuji. Okouzlila mě jihovýchodní Asie, a rád se tam vracím. Nejezdím za památkami, ani mě neláká dívat se s úžasem na sochy Budhů a chrámů. Zajímá mě běžný život obyčejných lidí. Dokážu se třeba hodiny dívat, jak to žije na tržišti. Přitahuje mě džungle, ta nespoutaná síla a rozmanitost. Vždy tam vyrážím s průvodcem, protože můj respekt k tomuto světu je veliký. Úžasnou zemí je Vietnam, kde jsou lidé, možná díky všem válkám, které přes ně prošly, úplně jiní. Neexistuje tam rodina, která by nebyla zachycena třeba tou poslední americkou válkou, a přesto mám pocit, že ti lidé jsou víc v pohodě a šťastnější. Moje nejdelší cesta trvala šest a půl týdne, kdy jsem měl letenku do Nepálu a zpáteční ze Saigonu. Každá ta cesta mi jako celek přináší strašně moc pro mé vnitřní já.

Podle vašeho facebookového profilu, kde často sdílíte prosby o pomoc psích útulků, soudím, že máte blízko i ke zvířatům. Máte nějakého domácího mazlíčka?

To bohužel nemám. Má profese obnáší spoustu cestování a v pražském bytě zvíře nechávat nemůžu. Na vesnici jsem vyrůstal obklopen zvířaty, vždy jsme měli psa a kočku. Když jsem v devadesátém šestém roce odcházel do Prahy, nechal jsem za sebe doma jako „náhradníka“ pejska z útulku.

Tradiční otázka na závěr – co vás čeká v nejbližší době a co byste si nejen na poli hudebním nebo muzikálovém přál?

V současné době jsme se 4TETem začali zkoušet nový program, který bude mít premiéru 24. září v Ostravě, tedy musíme hodně zapracovat na novém repertoáru. Máme roztočenou čtvrtou desku a snad se nám ji letos podaří dokončit. Jirka Škorpík píše nové aranžmá pro Vánoční symfonický koncert s Filharmonií Brno, což bude úplně nový projekt. Co se týče divadelních nabídek, ty mám momentálně dvě. První z nich je francouzský muzikál Romeo a Julie v Karlínském Foru, kde bych měl hrát kněze Lorenza. O tom druhém zatím ještě nemůžu mluvit.

Jinak si myslím, že jsem byl svou múzou políben a odměněn víc než královsky, takže můj hlavní sen je udržet se ve formě pěvecké a jevištní natolik, abych mohl dál fungovat a užívat si zpívání s lehkostí a s radostí. V soukromí si přeji najít nějaký klidný kout v přírodě, kde chci postavit roubenku a žít tam se svou rodinou, se psem, ale i dalšími zvířaty, protože jen ti nejbližší můžou člověku život opravdu obohatit. Takže mým snem je nechat už hlučnou a neustále uspěchanou Prahu za zády a jezdit sem jenom jako turista, nebo pracovně.

A mně už zbývá jen poděkovat a popřát, aby se přání splnila a vaše múza k vám byla i nadále štědrá.

Foto – archiv Davida Uličníka a Musical.cz