Eva Kratochvílová: “Muzikál v dnešní době uchvacuje nejsnáze”

Eva Kratochvílová se narodila 31. 5. 1984 v Brně. Vystudovala pražskou DAMU, díky které se objevila v několika představeních školního divadla Disk. Momentálně studuje psychologii na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a je členkou souboru Klicperova divadla v Hradci Králové. Muzikáloví fanoušci ji znají především jako Kristýnu z muzikálu Dáma s kaméliemi.

Eva Kratochvílová

Evo, studovala jsi v Praze, nyní však nejvíce času trávíš v Hradci Králové a v Brně. Kde se cítíš nejvíce doma?

To je krásná otázka, kde je můj domov… Hledám na ni zas a znova odpověď. Rodina a přátelé žijí v Brně, Jihlavě, Praze, Hradci Králové, někteří třeba i v Kodani. Já pracuji v Hradci Králové, studuji v Brně a máme nový rozpadlý domeček na Vysočině, tam bych se ráda usadila napevno. Tam by bylo mé nové „kam se vracet“.

Nevadí Ti neustálé pendlovaní na trase Hradec – Brno?

Vadí, je to únavné. Ale jsou tu i pozitiva. Je to blíženecky rozdvojené i vzrušující.

Není to tak dlouho, co jsi hostovala v muzikále Sugar v severočeském městě Most. Jak vidíš muzikál na menším městě?

Menší město není z obrovského jeviště vidět. Jen spousty nadšených diváků a také vášniví herci. Divadlo, práce, režisér Radek Balaš… Muzikál v dnešní době asi uchvacuje nejsnáze. A Radek Balaš diváky nepodceňuje ani nešidí.

Hraješ nebo hrála si již v mnoha představeních … Které Tě nejvíce bavilo?

Nejsvobodnější jsem byla, když se tomu ještě neříkalo inscenace. Nemám jednoduchou vzpomínku na celek, jsou tu ale okamžiky z Království v Disku, atmosféra Stárnutí se Studiem Dům, hrůza z tíhy vlastního projektu Valérie…

Disk je scéna DAMU, kterou jsi vystudovala. Zahraješ si tam ještě někdy, i když jsi po studiu?

Myslím, že ne. Je rezervováno především pro absolventské ročníky.

Jak Tě školní představení bavila?

To bylo různé. Občas mě okouzlilo Království, jindy mě překvapivě pobavil Autobahn. Myslím však, že jsem do sebe Diskem moc netrefila.

Eva Kratochvílová v Dámě s kaméliemi

Nedaleko DAMU se nachází divadlo Ta Fantastika, ve kterém jsi nedávno odehrála derniéru  muzikálu Dáma s kaméliemi… Tvoje Kristýna byla „barevná“, energická a střeštěná.  Dokážeš se v této roli najít?

Zkouším se vlastně najít pokaždé. Kristýna zpěvačkou být chce a obdivuje Markétu, která zpěvačkou je. Já toho taky moc chci a vážím si toho, když někdo překročí své představy do realizace, reality… když je uskuteční. A být vyjevená jako Kristýna? Tedy tak jak jsem ji viděla „zevnitř“, to se mi myslím daří častěji, než bych si přála. Divím se často!

V programu tohoto muzikálu tvrdíš, že Tvůj sen je stát se spisovatelkou …

Ano, už vím. Měli jsme o sobě do programu nechat napsat jednu větu, takovou hlášku a mě v té chvíli napadlo: „Byla počata v Rumunsku a chce se stát spisovatelkou.“ Kde to začalo a kde by to mohlo skončit, můj život. Spisovatelka…  je autorkou, to je sympatické.

Máš už nějaký nápad na knihu? Zkoušela jsi psát „do šuplíku“? A jaký styl od Tebe jako od spisovatelky můžeme očekávat?

Často teď přemýšlím o sebestřednosti, o té své, aby toho nebylo málo (smích), a nemůžu tomu pořád přijít na kloub. Ještě rozporuplnější je asi tato otázka v umění. U pro mě významných knih se vždycky divím, že je mi někdo tak blízký – ten autor – že nejsem sama. A kvůli tomu má smysl psát knihy nebo hrát divadlo. Nevím, co ode mě lze očekávat, promiňte, nevím.

Psaní je tedy Tvým koníčkem?

Psát mě baví, ale vybrala jsem si pro toto období divadlo a školu, nemám tedy tolik času. Píšu seminární práce. Chtěla bych psát pro divadlo, chtěla bych napsat knihu, ale nevím, jestli si to někdy dovolím. Celý můj život je takový upracovaný koníček (smích).

Máš nějaký spisovatelský vzor?

Vzor ne. Ne ve smyslu „šablony“. Nejvíce mě obvykle uchvátí to, čemu nerozumím. Například když si souběžně s četbou nedovedu představit, jak román vznikal. V tomto smyslu by vzorem mohl být třeba Cortázar a jeho Nebe, peklo, ráj. Radost jsem měla z Londonova Tuláka po hvězdách, během četby tíha, utrpení a po dočtení pocit naděje, to bylo skvělé! Hesse mi někdy připadá tak blízký, že ho ani nedokážu obdivovat… To ovšem neznamená, že bych chtěla psát jako oni. To v žádném případě! Jen je to podpora a útěcha, číst jejich knihy.

S Bárou Basikovou v Dámě s kaméliemi

Spisovatelství má blízko k novinařině … tu by sis nechtěla vyzkoušet?

Vyzkoušet… Já nevím, kolik toho stihnu opravdu vyzkoušet. Novinařina mě neláká. Zdá se mi, že je to balanc mezi zaangažovaností a odstupem, porozuměním a povrchností. To by se ovšem dalo říci téměř o všem. Mě víc baví analogie, ač je to pak možná příliš schematické a zní to asi jako klišé – čas, prostor, podstata, pravda – příběhy, pohádky. Naproti tomu jsou konkrétní setkání a osudy, na které „dosáhnu“, a jako novinářce by se mi to možná nepodařilo. Třeba bych dělala rozhovory. To by mě asi bavilo. Ale s profesionalitou je to ošemetné. Ze záliby se stane práce. Ze zájmu povolání, ze zvědavosti povinnost…

Jsou na obzoru nějaké nové projekty, ve kterých Tě budeme moci vidět?

Předevčírem jsem si zlomila palec u nohy. A to tak pořádně, že bych tady spíše mohla psát o inscenacích, ve kterých teď měsíc vidět nebudu. Jde především o Dobře placenou procházku v režii Radka Balaše v Klicperově divadle. Její premiéru a reprízy do konce roku zachrání Dáša Zázvůrková.

Ale jelikož kosti srůstají, z čehož jsem upřímně nadšená, budu zanedlouho vidět právě v několika klicperáckých inscenacích. Dále chystám projekt ve spolupráci s Tanečním divadlem Honzy Pokusila, budu režírovat. To je skoro jako psát.

FOTO – Petr Marek z archivu Musical.cz (Dáma s kaméliemi) a archiv Evy Kratochvílové.