Legenda Jiří Suchý: “Baví mě objevovat talentované lidi”

Jiří Suchý je známým písničkářem, libretistou, zpěvákem a režisérem. Především však velkou osobností a zakladatelem divadla Semafor. Když jsme ho požádali rozhovor, byl velice milý a ochotně nám zodpověděl všechny dotazy.

Semafor nedávno oslavil své padesáté výročí. Jak se zpětně díváte na toto období?

Jsem rád, že jsme se toho dožili. Nikdy jsem nehádal, že bychom měli takovou výdrž. Já se zpětně moc nedívám. Raději se dívám dopředu, co ještě bude.

Chod divadla odstartovalo představení Člověk z půdy. Vy jste ale účinkoval jen v několika představeních, proč?

Nebyl jsem ještě natolik profesionál, přestalo mě to po čase bavit, a tak jsem roli přenechal kolegovi. Ale hrál jsem stodvacetkrát, což je na tehdy začínajícího amatéra docela slušné.

Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou v Lysistratě

Z této hry se stalo několik písní velmi známými, až legendárními (např. Včera neděle byla, Léta dozrávání). Počítal jste s tím, že se hned uchytí?

Ne. Psali jsme hry a písně s Jiřím Šlitrem sobě pro radost a nekalkulovali jsme, že by se s nimi v budoucnosti počítalo. Šlitr odhadoval Semaforu a těm písničkám pět let.

Můžeme si v současném Semaforu nějak připomenout toto představení?

Hrajeme hru, která se jmenuje Šlitr s námi (a zlý pryč). V té zazní úvodní písnička z Člověka z půdy, zpívají ji čtyři pánové, které jsme měli místo girls. Jinak Člověk z půdy nebyla žádná vynikající hra. V 70. letech jsme se k představení vrátili a udělali verzi pro děti, na kterou ovšem chodili spíš dospělí.

Takže už nepředpokládáte, že by se ta hra mohla znovu obnovit?

To už ne. Dneska píšeme lepší (smích).

Jaké vůbec bylo vaše první obecenstvo?

Prvním obecenstvem byla veškerá mládež. Počínaje učňovskou, potom středoškoláci a vysokoškoláci. Semafor byl tehdy móda a mladí lidé na módu letí… To víte jistě sama podle sebe.

A jak je tomu nyní? Chodí k vám spíše mladší generace nebo starší?

Mám to zjištěné přesně. Samozřejmě moji vrstevníci tu mají určitou dosti početnou menšinu, stejně tak mládež. Nejvíce tu však máme diváky mezi třiceti a padesáti lety. Řekněme, že nejvíce k nám do divadla chodí průměrně čtyřicátníci. Jsou to děti těch, co na nás chodili, když byli dětmi.

Semafor nyní sídlí v Dejvické ulici. Za těch 50 let ale vystřídal několik míst. V jakém se vám pracovalo nejlépe? Ze kterého máte nejlepší vzpomínky?

Nejhezčí vzpomínky mám na Semafor na Václavském náměstí v pasáži Alfa, kde jsme strávili nejdelší čas. Odehrály se tam ty nejznámější kusy a byla to doba největší popularity Semaforu. Dnes sídlíme tady v Dejvicích a jsme spokojeni. Interiér je velice hezký a poslední měsíc máme narváno, což je dobré.

Jiří Suchý

V médiích jsem se dočetla, že nynější semaforskou oponu jste navrhl vy. Měl jste k tomu nějakou předlohu? A znamená to, že kromě hudebního směru se věnujete i výtvarnému umění?

Je to moje původní profese. Opona je takovou parodií na tu, která je v Národním divadle. Dělal jsem ji podle předlohy Hynaise a dosadil jsem tam vlastní figury. Takže kompozičně a částečně i barevně odpovídá té oponě, kterou vidíme v Národním divadle.

Dalo by se říci, že vaši kolegyni Jitku Molavcovou jste objevil v hledišti. Stalo se vám i někdy potom, že jste si řekl, že vám je ten člověk od pohledu natolik sympatický, že by byl pro divadlo ternem?

Víte, že ne? Já jsem ji vlastně neobjevil přímo v hledišti. S Jiřím Šlitrem jsme ji viděli jednou sedět na přístavku první řady. Potom nám sešla z očí. Za čas, to už Jiří Šlitr nebyl mezi námi, k nám to děvče přišlo na konkurs. Tam jsme ji teprve vzali. Netušil jsem, že je to ta dívka z přístavku. Až po několika letech mi Jitka řekla, že jsme ji tenkrát okukovali.

Do svých her obsazujete spíše neokoukané a talentované herce a zpěváky. Proč nesázíte na mediální „hvězdy“ jako to dělá převážná většina pražských divadel?

Naše tradice byla, že jsme mediální hvězdy vyráběli. Nejprve to byli Pilarová, Matuška, Hegerová, Gott, Urbánková. Potom u nás hráli Anna K., Bohuš Matuš, Leona Machálková… Stále hvězdy dodáváme. Baví mě objevovat talentované lidi, kteří později vyniknou. Například ještě Bára Štěpánová, Tomáš Trapl a řada dalších, dneska už lidí středního věku, začínali u nás. My jsme líheň (smích).

Většina starších představení jsou zaznamenána na DVD či CD nosičích. Jak to bude s těmi novějšími? Dočkají se divadelní fanoušci nějakých dostupných záznamů, ať už jde třeba o Lysistratu nebo Šlitr s námi (a zlý pryč)?

Lysistrata vyjde začátkem roku. Rozjíždíme sérii, kdy vše, co je natočené, budeme vydávat. Co hrajeme v současnosti, natáčíme naprosto profesionálně. V minulosti jsme to nahrávali jen tak pro sebe, protože jsme netušili, že bychom je vůbec vydali. Takže starší materiály už jsou takové chatrné. Fanoušci Semaforu, kteří to neviděli, nebo ti, kteří si to chtějí připomenout, jsou ale vděčni i za to.

Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou v Kytici

K výročí se vrátila Kytice. Můžeme se dočkat nějakých změn? Dívala jsem se, že je už na měsíce dopředu beznadějně vyprodaná…

Ano, Kytice je momentálně zcela vyprodaná. Nachází se v ní plno změn. Pojetí představení je úplně jiné, protože jsem se nechtěl opakovat. Jsou tam také připsané věci a dokonce i písně, které jsme tehdy nezařadili. Ale z 85% je libreto a muzika původní. Těch zbylých 15% jsou dnešní současné úpravy.

Napsal jste mnoho her. Kterou z nich máte nejraději?

Vždy tu poslední. Takže teď je to Kytice.

Připravujete v současnosti nový projekt?

Stále připravujeme nové projekty. Teď v únoru bude premiéra ještě takového retro programu, který se bude jmenovat Uteklo to jako H2O. Před prázdninami uvedeme fantazii na téma operety Mam´zelle Nitouche. My u nás samozřejmě nemůžeme dávat operetu, takže jsme ji semaforsky upravili, stejně jako je třeba Kytice nebo Lysistrata.

Děkuji za rozhovor.

Fotografie byly se svolením Jiřího Suchého převzaty z oficiálního webu divadla Semafor.