Martin Písařík: “Na své lásky vzpomínám díky písničkám”

Mladý Martin Písařík není jen Oskarem Všetečkou z “Ordinace v růžové zahradě”, ale je především hercem divadelním. Již několik let účinkuje v Divadle ABC, muzikáloví fanoušci ho mohli spatřit v muzikálech “Obraz Doriana Graye”, “Touha” a “Šakalí léta” nebo v hudební hře “Pan Kaplan má třídu rád”. Kromě toho zpívá se svojí kapelou Akustik, které se chce momentálně věnovat nejvíce.

Účinkoval jste na letošních Shakespearovských hrách. Jak se vám hrálo divadlo pod širým nebem?

Mám rád atmosféru venkovního divadla, protože celý rok se hraje v „podzemí“, v umělém osvětlení a vzduchu. Je to ale pro mě téměř nová zkušenost hrát pod širým nebem. V Jindřichovi IV. jsem hrál jen v první půlce, tedy za světla, což je docela nevýhoda, protože vidím na lidi. Když si sedla do první řady třeba nějaká slečna v sukni, měl jsem s hraním docela problém (smích). Takže raději bych na návštěvníky neviděl (smích).

Martin Písařík na koncertě kapely Akustik

Jaký máte vztah k Shakespearovi vy?

Pro mě je zajímavé setkat se s další Shakespearovskou hrou, protože práce na ní je trochu jiná. Tento autor je postaven čistě na slovech. Veškerá jeho akce se odehrává ve slovní formě. Slovům tedy musíte věřit, vládnout jim, což je někdy těžké. Se zkoušením mi pomohla Regina Šemiková z DAMU, takže jsem se i tímto vrátil do školních let. Je to pro mě dobrá zkušenost. Navíc Shakespeara hrajeme od září v Divadle ABC, konkrétně jeho hru Král Lear.

V programu LSH uvádíte, že nejhezčí léta jste prožil v Mostě…

V Mostě bylo moje krásné setkání se Shakespearem. Účinkoval jsem tam ve známém Romeovi a Julii. Zde jsem se setkal s Luckou Pernetovou, která hrála Julii a nyní je se mnou v angažmá v Městských divadlech. Jsme letití přátelé. Bylo to nádherné zkoušení, jelikož jsem se skoro do Mostu odstěhoval. V tu dobu jsem neřešil žádnou jinou práci. Dostával jsem se tam do hloubky Romea, což je pro mě nezapomenutelné. Bylo to nádherné zkoušení, a to i díky tomu našemu přibližování. S Luckou jsme se během zkoušení sbližovali, zamilovávali se do sebe a věděli jsme, že to musíme udržet na „snesitelné hranici“. Krásně jsme se tedy do sebe „zamilovali“, poté jsme to hráli. Zůstali jsme přátelé doteď. Máme mezi sebou krásný vztah, který nebyl naštěstí narušený žádnou fyzickou záležitostí. Moc často se to nehrálo, ale pro mě bylo cennější právě zkoušení, než samotné hraní. Nikdy na to nedám dopustit. Chodím i na jiná provedení této tragédie, ale myslím, že náš výklad je nejlepší a nejpřesnější.

V jednom médiu jsem se dočetla, že máte bratra (Lukáš Písařík – Oidipus Tyranus, pozn. red.), ale na chatu jste uvedl, že jste jedináček…

To je hloupost, protože píšou nesmysly. Když jsem studoval obor muzikál na Konzervatoři Jaroslava Ježka, měl jsem tam spolužáka Lukáše Písaříka. To jméno není moc obvyklé a překvapilo mě, že jsme se takhle potkali… Lukáš je výborný člověk a úžasný zpěvák. Byl jsem se na něj podívat na představení Oidipus Tyranus, po kterém jsme se trošku opíjeli (smích). Občas si řekneme ze srandy „bráško“, takže je možné, že jsme se tam tak oslovili a nějaký novinář to uslyšel. Přijde mi ale, že je to hanba toho redaktora. Sice si nepamatuju, kdo to napsal, ale měl by se stydět. Mě to spíše pobavilo, stejně tak Lukáše. Avšak někdo ze vzdálených příbuzných mi volal a ptal se, proč jsme to tajili.

Hrajete také v muzikálech. Jak vám vyhovuje tento těžší žánr?

Moc se mi líbí spojení zpěvu, tance a hraní. Je náročné všechny ty složky mít a spojit je dohromady. Na všech dost úporně dřu a pracuju. Baví mě tancovat, hýbat se. Chodím na hodiny zpěvu. Člověk stále sleduje, kde má nedostatky. V hraní se také neustále učíte a třeba právě v Jindřichovi IV. se učí úplně díky veršům od začátku. Akorát se u nás moc tento žánr nedělá. Zpěváci zpívají, tanečníci tancují, ale málokdo spojí všechny složky dohromady. Spíše se dělají činoherní divadla, jako třeba u nás Šakalí léta. Byl jsem se podívat na muzikálech v Londýně, kde je jejich úroveň nesrovnatelná s tou naší, což je pochopitelné. Byl jsem z jejich výkonů unešený. Mám tento žánr rád, ale zachází se s ním tady nedbale. Člověk pak ani pořádně neví, co muzikál je. Jsou to spíše zpěvohry. Myslím, že muzikály se dělají jedině v Brně.

S Lucií Vondráčkovou v muzikálu Touha

V Šakalích létech prožíváte první lásky. Jak vzpomínáte na ty své?

To víte, že vzpomínám. Teď už docela i s úsměvem. Říká se, že některé věci nezmizí… Je hezké, když něco přetrvává celý život. Když si nesete nějakou sympatii. S některými slečnami se vídám, nebo dokonce s nimi i hraju. Jedna, se kterou se setkávám v amatérském divadle, má už dítě a s úsměvem na ta léta vzpomínáme a říkáme si, že bychom ani spolu být nemohli. Vzpomínám na to i díky písničkám, který jsem kdysi psal a nyní některé s kapelkou zpívám. Určitá naivita v těch písničkách přetrvává.

Můžeme vás vidět v muzikále Touha. Po čem momentálně nejvíc toužíte?

Po tom mít volno a cestovat. Také aby fungovala moje kapela Akustik. Jsem i připravený na úkor divadla se jí víc věnovat, protože mě to moc baví.

Hrál jste také v Obrazu Doriana Graye a to docela odvážně. Dámy byly zajisté překvapeny, když jste se na jevišti objevil v tangách a blonďaté paruce…

To jsem byl překvapený i já. Jsem hrozně rád, že jsem se do tohoto představení přes konkurs dostal. Režisér Jiří Pokorný se snažil vyzdvihnout jednotlivé postavy do hloubky jejich osudů. Práce byla dost intenzivní a každá repríza měla své kouzlo. Moc se to ale nehrálo. Ta Fantastika totiž nepotřebuje, aby se tam hrály muzikály. Uvádí se tam černé divadlo. Našlo si ale základnu fanoušků, kteří na to chodili pořád dokola. Mělo to koncertní nádech, když lidi mezi hledištěm a jevištěm mezi sebou komunikovali. Já jsem tam začínal jako bisexuál a skončil jsem jako travestita právě u tyče v tangách. Chtěl jsem to odmítnout, ale v rámci toho představení to bylo v pořádku a normální (smích). V zákulisí jsem se musel smát, když jsem tam pobíhal v tangách a navíc na těch podpatcích. Říkal jsem si, čím vším se vlastně vystudovaný herec musí živit (smích).

Hrajete spíš v komornějších divadlech. Jaký názor máte na komerční scénu?

Účinkuju ve všech sférách… ABC je nekomerční a třeba Kalich je komerční, ale jde trošku jinou cestou…Myslím, že se dá udělat dobré divadlo jak v komerčním, tak nekomerčním divadle. A naopak.

Zpíváte se skupinou Akustik. Máte zvláštní hudební žánr. Proč zrovna tento styl?

S kapelou hrajeme moje písničky, které skládám odmala. Žánrově vůbec nevím, co to je. Spíš je to do folku, ale čím jsem byl ovlivněný, to jsem napsal. Spíš bych to zařadil pocitově, než žánrově. Kapela mi dává možnost písničky posunout jakýmkoli směrem.

Chystáte album?

Rád bych, ale potřebujeme sehnat finance. Teď jsme tedy nahráli ve studiu tři písničky coby takový „demáč“ pro prezentační účely. Přemýšlím o natočení videoklipu, protože to je jedna z mála cest, jak se dostat do povědomí. Natočit totiž celou desku v dnešní době, je docela zbytečné. Moc by se neprodávala, když nás moc lidí nezná… A vůbec už alba dnes nejdou moc na odbyt.

Martin Písařík v Ordinaci v Růžové zahradě

Pro televizní publikum jste známý především jako Oskar Všetečka z Ordinace v růžové zahradě, kde jste skončil. Proč?

Odešel jsem dobrovolně, protože jak se říká: v nejlepším se má přestat. Hrál jsem tam dva roky a byla to pro mě obrovská zkušenost a skvělá práce. Byli tam skvělí lidé a skvěle fungující štáb. Cítil jsem, že ta role už je nějak populární a bál jsem se, aby mě to do budoucna třeba neovlivnilo. Abych nebyl pro lidi jen ten doktor. Chci mít čas i na jiné věci.

Je na obzoru nějaké jiné natáčení?

Mám jen pár natáčecích dnů Zdivočelé země, kde mám maličkou roličku. Bude to negativní postava – ztvárňuji komunistu.

Nakonec nám prozraďte, co děláte ve svém volném čase.

Nejraději jezdím na chatu, na kterou teď moc času ale nemám. Je to místo, kde jsem šťastný. Není tam elektřina, ani voda. Je to kousek od Prahy, je to takový můj ráj. Jinak rád jezdím na motorce, což je úžasná terapie, protože člověk nemůže přemýšlet o ničem jiném než o té jízdě.

Fotografie převzaty oficiálních stránek Martina Písaříka www.martinpisarik.cz.