Michal Pleskot: “Tak trochu klamu tělem”

Říká se, že humor je koření života, a pokud toto přísloví můžeme brát doslova, tak Michal Pleskot, další z řady oslovených umělců, koření často a rád. V dnešním rozhovoru se ho pokusím blíže představit nejen jako herce a zpěváka působícího na muzikálových scénách v Praze a Liberci, ale také jako člena vokální skupiny, rozhlasového moderátora a člověka pohybujícího se ve své další profesi i na opačném břehu uměleckého světa, kterým je pro něj marketingové oddělení divadla. A právě možnost nakouknout trochu pod pokličku té „serióznější“ stránky jeho života v kombinaci s tou „komediantskou“ jsem si nemohla nechat ujít.

Michal Pleskot

A jestliže se na Michala Pleskota budu dívat očima muzikálového fanouška, pak je pro mě i typickým příkladem umělce potvrzujícího heslo, že není malých rolí. Ačkoliv u něj se spíše než o role malé jedná o ty vedlejší. V každé z nich se ale dokázal zapsat do paměti diváků svými skvělými hláškami, gesty nebo pohyby a přesvědčivými hereckými výkony. Za všechny je možné jmenovat mnicha Tucka v „Robinu Hoodovi“, otce v „Osmém světadílu“, nebo třeba sira Osgooda Fieldinga v muzikálu „Sugar“.

Absolvoval zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka a poté působil na scénách několika pražských divadel, nejprve v Labyrintu, později v TaFantastice („Excalibur“), v divadle Globe („Richard III.“), zahrál si dokonce v Národním divadle v shakespearovské klasice „Romeo a Julie“ nebo v „Mackbethovi“. Na domovské scéně divadla Kalich, v jehož vodách jsem dnes zalovila naposledy, abych se napříště vrhla zcela jiným směrem, hrál nebo stále hraje například v muzikálech „Galileo“, „Krysař“, „Johanka z Arcu“, „Tajemství“, „Jack Rozparovač“, „Touha“, „Osmý světadíl“ nebo „Pomáda“.

Rozhovor s Michalem Pleskotem

Dobrý den, Michale, na úvod se spolu tradičně vrátíme spoustu let zpátky k vašim uměleckým začátkům, takže – kdy vás vlastně napadlo vydat se do světa hudby a divadelních prken? A byl jste v té době ovlivněn nějakým pěveckým nebo hereckým vzorem?

Tak to bychom museli jít zpátky o dobrých třicet šest let. (smích) Moje první „umělecké“ zkušenosti jsem získával u paní profesorky Cihlářové v pražském pěveckém sboru Pramínek, který jsem navštěvoval do svých deseti let. Pak si mě vybrali do, bohužel dnes již neexistujícího, pěveckého sboru Bambini di Praga. Tam jsem byl dalších devět let. Procestoval jsem kus světa, hodně jsem se naučil a dodnes na to rád vzpomínám. Zůstalo mi i hodně přátel z tohoto období. Hudební vzor jsem v té době ještě neměl, rozhodně ne takový, který by ovlivnil moje rozhodnutí vstoupit do uměleckého světa. Spíš to byly nárazové pubertální vzory, které mě chvilkově oslovovaly. Divadlo přišlo o mnoho let později.

Stejně jako řada vašich divadelních kolegů jste absolventem Konzervatoře Jaroslava Ježka. Šel jste ji studovat hned po základce?

Ne, ne. Na konzervatoř jsem se hlásil až po maturitě na gymnáziu, lépe řečeno až po neúspěšných zkouškách na DAMU.

Jaké byly vaše první plány po konzervatoři a jaká byla realita? A co z té doby považujete za svůj první větší úspěch?

Měl jsem velké štěstí, protože mě v roce 1996 slyšel zpívat kapelník C&K Vocalu Jirka Cerha a pozval mě na konkurz do divadla Labyrint (dnešní Švandovo divadlo). Tam si mě vybral do představení „Veslo a růže“ jako záskok za Jiřího Malšovského. Byla to rocková legenda o svatém Vojtěchovi a ve své podstatě muzikál. Jirka Cerha do něj na texty Tomáše Vondrovice napsal dvacet osm nejen rockových písniček. Bylo to nádherné představení, se kterým jsme objeli kus světa, včetně Egypta. Mělo přes sto padesát repríz, což byl na poměry tehdejší doby fantastický úspěch. Tady bych to viděl jako zlomové období pro moji další uměleckou činnost. Stal jsem se v této době platným členem C&K Vocalu a dostal angažmá v divadle Labyrint.

Žádná škola (nemyslím to vůči umělecké škole zle) mi nemohla dát tolik, jako spolupráce a praxe v této skupině. Jestli jsem se v rámci hudebních žánrů, zpěvu a frázování něco opravdu naučil, tak za to rozhodně vděčím spolupráci s Jirkou Cerhou a skupině C&K Vocal. Ač jsme od sebe věkově vzdáleni někdy až dvacet pět let, tak je to pro mě při zkouškách a koncertech neskutečný pocit radosti a naplnění. Oni jsou totiž ve svém projevu stále moderní, i když to tak nemusí na první pohled vypadat.

Michal Pleskot v muzikálu Galileo

Skupina C&K Vocal zpívala kromě folkového repertoáru i černošské spirituály, zhudebněné básně Jacquesa Prevérta nebo Shakespearovy sonety, vydala devět CD, pět LP desek, pohostinsky vystupovala v Semaforu v legendární Suchého „Kytici“. Jak vnímáte dobu její největší slávy a vydání slavného alba „Generace“ od svých kolegů?

V době minulého režimu to pro ně muselo být velice těžké, ale nádherné období. O účinkování ve slavné „Kytici“, se skupinou nesou nekonečné příběhy, stejně tak o spolupráci s režisérem Jiřím Císlerem, na kterého vocalové dodnes s láskou vzpomínají. Co se týká příběhů okolo legendárních koncertů v Branickém divadle, tak ty mám také velmi naposlouchané z vyprávění a musím se přiznat, že mě vždy mrzelo to, že jsem u toho nemohl být. Musely to být vždy skvělé koncerty s vizuálním zážitkem, propracované do detailu, včetně světel a promítání na dokreslení atmosféry. C&K Vocal hrál většinu svého slavného období na tzv. halfplayback, tedy muzika z nahrávky a živý zpěv. Ono totiž uživit šest zpěváků a třeba další čtyři nebo šest členů kapely, nebylo skoro možné. A nejde to ani dnes.

Ptáte–li se na album „Generace“, je to pro mě skutečně srdeční věc. Tady se naplno ukázalo, jak dokonalé je spojení textaře Láďi Kantora se skladatelem Jirkou Cerhou. Toto album patří dle mého názoru mezi naprostá TOP alba. Žánrově je to ojedinělý art rock, skvěle vystaven pro vokální seskupení, které ho navíc skvěle zazpívá. To je prostě hudební paráda, která se i dnes málo slyší.

A jaká je současnost C&K Vocalu, kde vás s ním můžeme vidět a co tvoří páteř jejího nynějšího repertoáru?

Již v předešlé otázce jste zmínila Sonety W. Shakespeare a básně Jacquese Prevérta. Když k tomu přidáme ještě „Generaci“, „Písně pašijové“, písničky Jaroslava Ježka nebo zhudebněné dadaistické autory, tak máte páteř nynějšího repertoáru. Pohybujeme se od bigbeatu až téměř ke klasice, proto nás posluchač a možná i pořadatel neumí zastrčit do nějaké škatulky.

Máme za sebou krásné vánoční koncerty, např. v Uněticích (kousek za Prahou), již patnáct let zpíváme inscenovanou Rybovu mši vánoční a opravdu parádní koncerty byly s velkým symfonickým orchestrem v Burgundsku, ve městě Joign. V příštích měsících se na chvíli odmlčíme od koncertů, protože se budeme věnovat nahrávání CD. Vše důležité si najdete na www.ckvocal.cz

Abychom se ale nezpronevěřili zaměření těchto stránek, přeskočme nyní od umělecké hodnoty C&K Vocalu k možná méně uznávanému, ale populárnějšímu žánru, kterým je muzikál. Kdy jste vlastně dostal první nabídku na muzikálovou roli a jak se vám s ní podařilo poprat?

Pokud pominu první hudebně divadelní zkušenosti v divadle Labyrint, tak to byla company v muzikálu „Evita“. Také velmi významná zkušenost. Zažil jsem typ zkoušení, který se praktikuje v nejúspěšnějších londýnských produkcích. Začalo to poctivými sborovými korepeticemi, pak se přidaly přípravné choreografické tréninky a samotné choreografie a nakonec se začala aranžovat inscenace. Aranžovacím zkouškám předcházely čtené zkoušky, na kterých jsme získávali od režiséra Petra Novotného informace o postavách, ale také informace z doby, ve které se příběh odehrává. Zkušený divadelník si možná klepe na čelo a říká si, co to tady ten Pleskot píše. To je přece samozřejmost. Ale věřte mi, že to samozřejmost ve spoustě našich produkcí není. První muzikálová role přišla v obnovené verzi muzikálu „Pomáda“ a s ní postava Rogera.  Naskakoval jsem na poslední chvíli do rozjetého vlaku a dělal jsem vše bez základních informací a navíc velmi rychle. Ve své podstatě jsem spoustu věcí musel kopírovat a roli jsem si dodělával až v průběhu hraní. Není to příliš správný postup, ale tehdy to jinak nešlo.

Jako Jakub v muzikálu Krysař

Jaké muzikály pak následovaly a na který z nich nejraději vzpomínáte?

Postupně následovaly muzikály: „Krysař“, „Galileo“, „Excalibur“, „Tajemství“, „Donaha!“, „Jack Rozparovač“, „Touha“, „Johanka z Arku“, „Robin Hood“, „Sugar“, „Osmý světadíl“, „Zpívání v dešti“, „Pomáda“. Každý muzikál ve mně zanechal spoustu zážitků a přinesl hromadu zkušeností. Osobně mám největší vztah k muzikálu „Donaha!“, který se uváděl v Divadle F.X. Šaldy v Liberci.

V tomto muzikálu, který měl premiéru v roce 2005, jste hrál nezaměstnaného oceláře Dava Bukatinskeho, který se s partou kamarádů rozhodne k trochu zoufalému činu – předvádět v nočním klubu pánský striptýz. Jak jste se cítil v takové roli a neměl jste s tou závěrečnou, poněkud hanbatější scénou nějaký problém?

Muzikál „Donaha!“ mi opravdu velmi přirostl k srdci. Zřejmě se tu sešlo několik významných skutečností, které mě značně ovlivnily. Zkusím tomu dát posloupnost. Titul, režisér, kolegové herci a celý tým divadla. Bez tohoto kvalitního seskupení by to nebylo takové. Bylo to velmi intenzivní a příjemné zkoušení. Potkal jsem zde vynikající herce, od kterých jsem se sám mohl učit a využít některé jejich postřehy a rady přímo v představení. Myslím, že jsem zde získal skvělé přátelé. Snad to nebude znít namyšleně, ale role Dava byla napsána tak, že to vypadalo, jako by mi ji autoři psali na tělo. Ne snad proto, že bych se ocitl v takové situaci jako Dave, ale pro její povahové rysy a humor, který nabízela. Navíc k ní byly napsány dvě krásné písně, jeden duet a jeden terčet a samozřejmě řada dalšího parádního nejen sborového zpívání.

Ta role nabízela vše, co se od krásné muzikálové role dá očekávat. Okořeněná byla tancem a závěrečným striptýzem. Nutno přiznat, že každý z šesti „striptérů“ (smích) měl při zkoušení z této scény strach. Nikdy ovšem nezapomenu na větu, kterou řekl režisér Ján Ďurovčík.:

„ Pánové, garantuji Vám, že tu scénu uděláme tak, že vám bude v jejím závěru úplně jedno, jestli stojíte k lidem čelem, nebo zády!“. A měl pravdu! Nakonec jsme si tu scénu řádně užívali a bylo nám v tu chvíli všechno jedno. Diváci si dopřávali pohled zepředu, kde mohli pouze tušit, co jim nabízíme, a kostymérky v portálech byly nadšené, že vidí úplně všechno. (smích)

V současné době hrajete v Liberci v muzikálu „Sugar“, který vychází z úspěšného filmu „Někdo to rád horké“. Váš sir Osgood Fielding je tedy oním milionářem, který se nevědomky zamiluje do muže, na jevišti ztvárněného Daliborem Gondíkem. Vycházel jste pro ni z filmového zpracování?

Film jsem samozřejmě viděl, ale nečerpal jsem z něj. Ono to také souvisí s tím, že věkově příliš neodpovídám původnímu záměru staršího milionáře. Jsem sice přilíčen, abych vypadal starší, ale rozhodně si nemohu dovolit hrát to jako starý muž. Na druhou stranu mi to dovoluje mnohem širší pole hereckého ztvárnění této role. Zkrátka jsem si vybral z každé věkové kategorie to nejzajímavější a z toho jsem se pokusil vyrobit „svého“ Osgooda Fieldinga. Hodně mi ale pomohla spolupráce s Daliborem Gondíkem, protože jsme ji vytvářeli společně. Opomenout nesmím ani ostatní skvělé kolegy z inscenace a režiséra Oldu Kříže, který mi tu možnost ztvárnit roli nabídl, čehož si velice vážím. Zda se to povedlo, to musí posoudit diváci.

Na stejné scéně a se stejným uměleckým týmem od loňského roku představujete i režiséra Roscoe Dextera ve slavném „Zpívání v dešti“. Jak se vám líbí tato muzikálová klasika a je šance, že vás v ní uvidíme i na půdě divadla „Hybernia“, kde by se měl muzikál pohostinsky objevit?

Jak jste již zmínila v otázce, je to skutečně muzikálová klasika. Myslím, že je to další velmi povedený a divácky oblíbený titul, který divadlo F.X. Šaldy v Liberci nabízí. Role Roscoe Dextera, je čistou činoherní rolí v muzikálovém představení. Nemá tam příliš prostoru, ale na druhou stranu jsou to velice výrazné a pro diváka jistě zapamatovatelné a snad i zábavné výstupy. Hostování muzikálu „Zpívání v dešti“ na půdě divadla Hybernia, je skvělou propagací Divadla F.X. Šaldy v Praze. Myslím, že pražští diváci by měli mít možnost zhlédnout, jaká kvalitní představení se produkují na oblastním divadle. Jestli budu hrát  toto konkrétní představení v Praze já nebo alternant a zároveň režisér představení Oldřich Kříž, nemám zatím z divadla potvrzené.

V libereckém nastudování muzikálu Donaha!

Představení je plné tance i stepu, což mě přivádí na myšlenku – jaké byly vaše začátky s tancem na jevišti a jak se cítíte v řadě tanečních vystoupení, bez kterých se nejen muzikály v Liberci, ale i ty pražské mnohdy neobejdou? Musím říct, že vaše taneční kreace při děkovačce „Osmého světadílu“ mě vždycky nejen nadchnou, ale i neuvěřitelně pobaví.

Muzikál je specifický obor, který se bez tří důležitých složek, jako je herectví, zpěv a tanec, neobejde. Tyto složky by měly být součástí vybavení každého muzikálového herce.

Je ovšem pravdou, že tomu tak v mnoha případech není. Jsem rád, že v Divadle Kalich, se ubíráme již několik let cestou, která se co možná nejvíce snaží profesně naplnit tento fakt. Netvrdím, že je vždy vše naprosto dokonalé, ale myslím si, že našimi muzikálovými představeními v mnoha případech kvalitativně převyšujeme jiná konkurenční divadla.

Co se týká mého „tanečního umění“ (smích), tak trochu klamu tělem.  Nemohu v žádném případě prohlásit, že jsem tanečník. Myslím si ale, že se umím hýbat a plnit určité choreografické představy. Ono také záleží na choreografovi, jak choreografii pro konkrétní roli vystaví. Jsou ale v mnoha případech sborové choreografie, kde nezbývá, než se pohyby naučit tak, aby to tanečně dobře vypadalo. Moje taneční začátky byly v tanečních. Moc mě to bavilo. Na divadelní scéně pak v divadle Labyrint. Taneční kreace, které předvádím v „Osmém světadílu“, nevznikly náhodou. Snažil jsem se v rámci medley, vlastně již mimo příběh, trochu zlidštit postavu Otce. To, že diváka pobaví, mě opravdu těší.

V divadle Kalich, které se stalo vaší doslova domovskou scénou, hrajete role vážné, jako např. již zmíněného tatínka ve „Světadílu“ nebo Oskara v „Touze“, ale především role komické, kterým je třeba mnich Tuck v „Robinu Hoodovi“. Jak se vám v něm hraje a jak se cítíte v té mnišské sutaně, která vám dle mého názoru perfektně sedí?

Role mnicha Tucka je skvěle napsaná, zrežírovaná, oblečená a ve skvělé dekoraci. Co více si přát. Teď to vypadá jako televizní reklama. (smích) Faktem je, že všechny tyto faktory pasují do sebe a mně nezbývá, než to nepokazit. Přiznávám se, že tuto roli hraji velmi rád. Nabízí opět šálek humoru, který je mi blízký, a který mi snad sedí i na jevišti. Na mnišskou sutanu jsem si vzpomněl nedávno, když jsme byli s C&K Vocalem ve Francii. Navštívili jsme tam nádherný klášter, který měl obrovskou loď, a byla v něm šílená zima. V tu chvíli mě napadlo, jak bych si lebedil, kdybych měl na sobě kostým z „Robina Hooda“. Vůbec kostýmy do tohoto muzikálu se Romanu Šolcovi nesmírně povedly. To je další aspekt, který přispívá k úspěchu Divadla Kalich. Kvalitní tým lidí, pracujících na představení a také tým lidí, který ho prodává. To už je ale jiná kapitola. Jenom mezi námi, ten kostým mnicha Tucka, ač se to nezdá, váží sám o sobě asi dvacet kilo. Takže si nemyslete, my si s kolegou Henrichem Šiškou pěkně mákneme. (smích)

V muzikálu „Osmý světadíl“ představujete seriózního otce studentky Jany, který z obavy o svého nemocného synka podporuje nerovný vztah dcery a neprávem odsuzuje její lásku k Tomášovi. Byl pro vás problém vžít se do takto vážné role po těch spíše zábavnějších, a jak ze své pozice vnímáte „Osmý světadíl“ po všech těch úspěšných představeních?

Vžít se do role otce nebyl vůbec žádný problém. Jsem totiž dvojnásobný otec i ve svém životě. Mám dvě krásné dcery Julii a Žofii. Musím přiznat, že když jsem četl poprvé scénář „Osmého světadílu“ a zjistil jsem, že budu hrát otce na smrt nemocného chlapce, říkal jsem si, že to je opravdu silná káva na muzikál v dnešní době. Pletl jsem se. Ukázalo se, že divák je schopen přijmout i takto závažné téma, pokud se mu kvalitně podá. To se v „Osmém světadílu“ jednoznačně povedlo. Je jasné, že se kritici tohoto scénáristického záměru budou ošívat a nebudou se mnou souhlasit. Ale ono to totiž v reálném životě bývá někdy ještě horší a nikdo se tomu, pokud to má přijít, nedokážeme vyhnout, tak proč před tím uhýbat na divadle. Prim ovšem v muzikálu „Osmý světadíl“ hrají fantastické nestárnoucí písničky skupiny Elán. Za těmi diváci k nám do divadla chodí a neustále se vracejí. A co je ještě důležitější, odcházejí od nás spokojeni. Co více si přát.

Mnich Tuck v Robinu Hoodovi

Nejnovějším muzikálem v Kalichu je od září letošního roku „Pomáda“, kde představujete roli poněkud obtloustlejšího studenta Rogera s výstižnou přezdívkou Kejta.  Musím říct, že jsem byla hodně zvědavá, jak muž víceméně ve středním věku zvládne tu proměnu ve středoškoláka, ale obavy byly zažehnány hned v úvodu představení. Oproti otci ze „Světadílu“ jste zde omládl snad o dvacet let a kupodivu jste jako postava uvěřitelný. Jak se vám tedy hraje dobrosrdečný Kejta a jak si užíváte novodobou „Pomádu“?

(smích) Přiznám se Vám k něčemu, co jsem nikdy před tím nahlas nevyslovil. Když mně byla nabídnuta role Rogera, měl jsem o dvacet kilo více a strach, že to už nedokážu. Dělal jsem sice, že to půjde, ale přesvědčený jsem o tom v žádném případě nebyl. Zlom ve mně nastal v okamžiku, kdy jsme na konkurzech stále nemohli kápnout na toho pravého Rogera, který by se na roli hodil. Tady byl myslím ten zlomový moment, který mě přesvědčil, že vstoupím podruhé do téže řeky. Musel jsem si rychle vzpomenout, jak jsem fungoval, když jsem hrával závodně fotbal a třikrát týdně trénoval se svým tátou. Upravil jsem jídelníček, začal jsem pravidelně jíst, hýbat se a výsledky se začaly dostavovat.

Samozřejmě mi pomohl i vydatný pohyb v rámci tréninků choreografií do muzikálu. Ono tančit denně šest hodin po dobu sedmi týdnů není úplně odpočinkový pobyt v lázních. No a navíc společnost o dvacet let mladších kolegů byla také značným motorem. To já jsem potom jako buldok (smích), který když si usmyslí, tak to musí dokázat nejen okolí, ale hlavně sám sobě. Mám radost z výsledku. Myslím, že velmi obdobně na tom budou i kolegové Zbyněk Fric, Juraj Bernáth nebo Martin Bačkovský. Všichni v původní Pomádě také účinkovali a jsou podobného věku jako já. Zkrátka, my kluci této generace, jsme pašáci. (smích) „Můj“ pomádovský Kejta je myslím hodně podobný Michalu Pleskotovi. Humorem, jistým nadhledem a dobrosrdečností. Hraje se mi dobře a moc mě baví.

Jste jeden z mála, který účinkoval i v té první „Pomádě“, dokonce jako jediný hrajete svou původní roli. Zkuste tedy porovnat obě představení očima „pamětníka“ a zároveň prozraďte, jak si užíváte to současné.

Trochu to musím uvést na pravou míru  Já jsem účinkoval až v obnovené verzi „Pomády“, která měla premiéru 14. 2. 2001. Nebyl jsem tedy v té úplně první verzi. Naskočil jsem tehdy ještě s Alešem Hámou, Martinou Kafkovou, Zuzanou Mauréry a dalšími kolegy do novější verze a bylo to tak trochu jako z rychlíku. Většina kolegů měla již hotovo a nazkoušeno a nás pár vyvolených, jsme museli rychle nazkoušet to, co ostatní již uměli. Moc jsem si tehdy první představení neužíval, protože jsem musel poměrně dlouho hledat, jak tu roli dodělat přímo na jevišti. Nechtěl jsem kopírovat to, co již někdo vymyslel a zároveň jsem chtěl, aby to fungovalo. Myslím si, že tu současnou „Pomádu“ si užívám opravdu naplno. Přesvědčil mě o tom i Aleš Háma, který se před pár dny přišel na představení podívat a povídá: „Koukám, jak si to po těch letech s nadhledem užíváš“. Má pravdu. (smích) Porovnávat tehdejší a současnou verzi představení nemá, myslím, žádný efekt. V režijním a choreografickém pojetí jsou si obě podobné, ale každá má svoji poetiku a určitě i kvalitní obsazení.

S Daliborem Gondíkem v muzikálu Sugar

„Pomáda“ je vaše třetí představení, kde jste si stejně jako v muzikálech „Do naha“ nebo „Osmém světadílu“ vyzkoušel na vlastní kůži práci režiséra Ďurovčíka, dokonce jste se stal i jeho asistentem režie. Jak jste se k této činnosti dostal a jak se vám dařilo obojí zvládnout? Měl byste chuť si to někdy zopakovat nebo jste naopak dospěl k názoru, že skutečně platí pořekadlo – Ševče, drž se svého kopyta?

Spolupráce s Jánem Ďurovčíkem začala v roce 2001 při „Pomádě“. Následovala spolupráce na muzikálu „DONAHA!“ v libereckém Divadle F. X. Šaldy a pokračovalo to v Divadle Kalich na muzikálech „Robin Hood“, „Osmý světadíl“ a „Pomáda“. Do pozice asistenta režie, jsem se dostal při zkoušení „Robina“, kde mě o to Jano Ďurovčík požádal. Zřejmě to bylo také z toho důvodu, že potřeboval k sobě někoho, s kým se znal. Producent Michal Kocourek nebyl proti, tak jsme se do toho pustili. Myslím, že to nebylo špatné rozhodnutí pro všechny strany. Snažili jsme se všem připravit příjemné zkoušení a klidnou atmosféru.

Ovšem neznamená to, že bych se na základě toho chtěl věnovat režii. To v žádném případě. Mohu pouze konstatovat, že mě to rozhodně profesně nesmírně obohatilo a v herecké profesi o kus posunulo. Není totiž vůbec špatné, vidět herecké situace také z druhé strany. V tu chvíli se vám mnohonásobně rozšíří úhel pohledu. Je to skoro jako 3D. (smích) Dá se to pak skvěle využít při tvorbě své divadelní postavy. Řekl bych, že to není neobvyklé spojení, když jeden z herců dělá asistenta režie. Asi se to používá více u činoher. Pokud bych tu možnost ještě někdy měl a byl bych schopen to zvládnout, klidně bych si to zopakoval. Každopádně stále platí, že se budu držet svého kopyta!!!

Možná málokdo z kalichovských návštěvníků ví o vaší druhé hlavní profesi spojené s tímto divadlem, kterou je pracovník marketingového oddělení. Marketing je vlastně proces výzkumu trhu, prodeje výrobků či služeb, s orientací na zákazníka. Tak mě napadá, že se vlastně musíte hodně snažit, abyste dokázal divákům prodat i sám sebe. Představte nám trochu blíže tuto práci a prozraďte, co vás k obchodnímu týmu divadla přivedlo?

Spolupráce v rámci marketingu Divadla Kalich začala v roce 2007. Ještě před tím jsem se v roce 2005 produkčně podílel na divadelním tour představení „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“ Díky této zkušenosti jsem na sobě zjistil, že mě tato práce baví, a že bych se tomu mohl začít věnovat. Byla to skvělá zkušenost, kde jsem uplatnil svoje organizační schopnosti. Ještě jednou jsem si to s tímto představením zopakoval v roce 2008 při tour po nejtěžších českých věznicích. To byla také paráda!!

Ale abych se vrátil k Vaší otázce. Moje práce v týmu Divadla Kalich není pouze o klasickém marketingu. Ten mají v malíčku spíše moji kolegové obchodní ředitel Radim Vaněk a Tomáš Kašička. To jsou ti, co opravdu hýbou marketingem divadla. Já mám na starosti spolupráci s rozhlasovými médii, nebo některými vybranými partnery a z velké části se věnuji divadelně provozním věcem, spojených s představeními divadla.  Tím, že jsem byl u zrodu všech muzikálových představení, mám k jejich provozu nejblíže. Také jsem u některých vedený i jako asistent režie, mám to právo řešit běžné provozní potřeby u každého muzikálového představení. Má to své výhody i svá úskalí. Ti co mě znají, vědí dobře, že nikdy nezneužívám své pozice ve svůj prospěch, spíše naopak. Snažím se určitým způsobem směrovat své kolegy „správným směrem“. Chytří vědí! (smích) Věřte mi, že někdy vidět na obě strany, není úplně jednoduché. Snažím se držet balanc a snad mi to i jde. Rozhodně mě to moc baví.

Striptýzový závěr muzikálu Donaha! v Liberci

Ve které vaší profesi se cítíte více jako ryba ve vodě a nebrání vám jedna činnost v provozování té druhé? Dokážete si představit, že byste se jedné z nich vzdal?

Na rovinu říkám, že mě tyto spojené profesní nádoby velice baví a neskutečně naplňují. Mám je rád, tak jak jsou. Jedna mi pomáhá v té druhé a obráceně. Kdyby to bylo nezbytně nutné, dokázal bych se jedné z nich vzdát. Záměrně neříkám které, protože to teď opravdu nevím. (smích)

V souvislosti s marketingem se ještě vrátím k „Pomádě“, kde se jako Kejta musíte předvádět i jako takzvaný „úplňkář“ – pro čtenáře neznalého věci zkrátka dvakrát na diváky obnažíte své pozadí. Divácky humorné scény však mohou tak trochu pošramotit serióznost pracovníka marketingu. Nemáte strach, že by vám to nějak uškodilo, nebo tyto věci striktně oddělujete a hlavu si s tím prostě nelámete?

Trefila jste se. Zásadně tyto věci odděluji a neřeším je. Nevím, jestli je dokáží oddělit i obchodní partneři, ale věřte mi, že mi to zatím nikdo nedal znát. Myslím si totiž, že máme partnery na vysoké úrovni, kteří to vnímají stejně.

Byla tady řeč o vašich uměleckých začátcích, muzikálech, hudebních vystoupeních i druhé profesi. Prozraďte nám také něco málo ze svého soukromí – jste ženatý, máte dvě dcery. Zdědil někdo z nich například komediální nebo hudební talent? A vadilo by vám, kdyby šly ve vašich šlépějích, nebo by vás to naopak potěšilo?

Za to, že mám dvě krásné dcery a bezvadnou manželku (mimochodem herečku) se rozhodně nestydím, ale nikde to urputně veřejně neprezentuji. Mám také skvělé rodiče, kteří mě od mládí podporovali v mé hudební zálibě. Díky nim jsem také tam, kde jsem.

Pokud naše dcery budou mít, jako že mají, umělecký talent, není to rozhodně pouze po mně, ale také po mé ženě nebo jejich rodičích (oba jsou herci). Byl bych také velice rád, kdyby obě holky byly tak realistické a praktické, jako jsou moji rodiče. Myslím si, že máme se ženou zcela jasno v otázce umělecké branže. Měli jsme již mnohokrát možnost umístit naše děti do reklamy, seriálu nebo filmu, ale nikdy jsme to z těch pro nás jasných důvodů neudělali. Budou – li se této profesi chtít věnovat a budou – li mít talent, dostanou se k ní svoji vlastní cestou. To jim dá do života mnohem víc, než když jim tu cestu vyšlapeme. S naší pomocí určitě počítat mohou. Uděláme to s láskou a radostí.

Dokážete si při svém vytížení najít na rodinu dost času, nebo máte pořád výčitky svědomí a říkáte si – musím s tím něco udělat? Předpokládám, že letní rodinná dovolená bude i u vás velký problém?

Tady bych řekl, že jste uhodila hřebíček na hlavičku. Výčitky svědomí mám vůči své rodině neustále. Snažím se ze všech sil, abych se holkám věnoval co nejvíce. Někdy se to ale opravdu nedaří dle mých představ. Máte pravdu, že na tradiční letní dovolené, jsme již čtyři roky nebyli. Řešíme to náhradními termíny, i když i ty není příliš snadné najít. Moje holky jsou ale vůči mně velice tolerantní. Vracím jim to. (smích) Neberte to ovšem jako stížnost. Je to pouhé konstatování. Já si velice vážím faktu, že mám v dnešní době práci, která mě baví a naplňuje. Navíc mám v Divadle Kalich kolem sebe bezvadné kolegy a kolegyně, ať už na jevišti nebo v kancelářích.

Michal s dcerami Julií a Žofií

Michale, většina vašich muzikálových kolegů nerada sděluje svá tajná přání ohledně rolí, snad z pověrčivosti, aby něco nezakřikla. Proto se vás nebudu ptát na muzikál, ale na hudbu – co byste si přál realizovat v této oblasti – nemyslím teď jen na C&K Vocal, i když i tam by mě vaše plány moc zajímaly. Ale třeba máte představu i o dalších hudebních projektech nebo něčem, co z časového hlediska pořád odkládáte, a přesto sníte o tom, že se to jednou podaří. Je něco takového, co byste nám na závěr dokázal prozradit?

Já jsem v těchto ohledech hodně skromný. Znám svoje limity a vím, že v oblasti hudby zůstanu u toho, co jsem dělal dodnes. Moje hudební produkce a přání jsou vlastně spojená pouze s C&K Vocalem. Je to dané tím, že nejsem typický sólový zpěvák a navíc mám rád sborové zpívání a miluji vícehlasé aranže. To mi dává již sedmnáct let právě C&K Vocal. Pro někoho to může být již tzv. “staré“, ale já tvrdím, že je to hloupost. Vokální aranž je buďto dobrá anebo špatná. Tak jako hudba. Spíš jde o to, jak ji posluchači podáte a kvalitně zazpíváte.

Nedávno vzniklo na Pražské konzervatoři v Divadle na Rejdišti krásné představení „Žádná celá nekonečno“ s hudbou Jiřího Cerhy (kapelník C&K Vocalu). Písničky byly zhudebněné Sonety W. Shakespeara v překladu profesora Hilského. Tyto bigbeatové písničky my hrajeme běžně na koncertech, ale tady byly použity do představení s živou kapelou a zpívali je mladí lidé. Nejen že je zpívali dobře, ale ty písničky je i bavili, což bylo vidět na výsledku. Pro mě důkaz, že nic není staré. Musí se to umět podat. V tuto chvíli se těším na další rok s C&K Vocalem a na nové bluesové CD, které chystáme s Jirkou Cerhou, mojí ženou Veronikou Pospíšilovou a třemi skvělými muzikanty.

Michale, moc děkuji za rozhovor a nezbývá mi než popřát, ať se vám daří všude tam, kde se momentálně pohybujete, tedy v muzice, muzikálu i na opačném konci sítě zvané umění, tedy v seriózním marketingu. A někdy příště v divadle zase na viděnou!

Děkuji za chytré a neotřelé otázky a omlouvám se za dlouhé čekání na mé odpovědi. Těším se na vás.