Petr Macháček: „Hrát ve Zlaté kapličce mi přijde dodnes neuvěřitelné!“
Petr Macháček, rodák z Nového Bydžova, je vášnivým zpěvákem a rybářem. Zpěvu se věnuje od dětství a vystudoval Pražskou konzervatoř u profesora Jiřího Kotouče. Kromě toho navštěvoval soukromé hodiny u pěvců Národního divadla Ivany Mixové a Jaroslava Součka. Na svém kontě má několik divadelních a filmových rolí. V současnosti ho můžete vidět mimo jiné v divadlech Semafor (Lysistrata), Kalich (Tajemství, Jack Rozparovač), Bez zábradlí (Cikáni jdou do nebe, Páté přes deváté), Studiu Saint Germain (Léto) či v Národním divadle, kde v režii Miloše a Petra Formanových vytvořil roli Listonoše v jazzové buffo-opeře Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Dobře placená procházka.
Petře, co se Ti vybaví, když se řekne divadlo?
Co se tak píše… Šminky, prkna, co znamenají svět, kulisy… Nebo! Kafe, chlebíčky, tlačenka, párky s hořčicí, ale hlavně fajn lidi, se kterými se tam setkávám. Pochopitelně nejenom v bufetu, ale i na jevišti, v zákulisí či v šatně.
Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé vstoupil na divadelní prkna?
Nějaké zkušenosti jsem měl ze školy. Sice jsem studoval operní zpěv, ale už v prvním ročníku na konzervatoři v Českých Budějovicích jsem se dal dohromady s kapelkou, se kterou jsme jezdili po módních přehlídkách a dělali tam program s trochu jinou muzikou, takže jsem si „čuchnul“ k tomu, co mě baví a živí dodnes – muzikál, swingovky… Když jsem pak přišel do Prahy, moje paní profesorka na herectví Eva Deáková mě vedla spíš k takovému civilnějšímu projevu, který mám strašně rád. Moje první představení bylo v divadle U Hasičů „Tak co…?!“ a rád na to vzpomínám.
V dřívějších dobách herci žili známým kočovným životem. Kdyby bylo dnes toto povolání na úrovni tehdejší doby, chtěl by ses i tak stát hercem?
Musí to být v člověku, aby k tomu tíhnul, na době nezáleží. Každopádně je to zajímavé povolání. Mám rád pravidla, která u divadla jsou a fungují. Jsou to mantinely, které mi zároveň dávají volnost k tomu, abych mohl tvořit.
Dostal jsi už roli, která Tě charakterizovala, a tudíž jsi v ní viděl kus sebe?
V každé roli, kterou dělám, je kus mě, jelikož se s ní musím ztotožnit. Ale role, kde mám pocit, že to je přesně to, co jsem si přál, je Listonoš v Dobře placené procházce, kde se alternuji s Jiřím Suchým a se Zbyňkem Fricem. To je hodně lichotivá společnost! Navíc jsem s Listonošem skočil rovnou na prkna Zlaté kapličky, což mi dodnes přijde skoro neuvěřitelné!
Co se týče zpěvu, chodil jsi na soukromé hodiny, ale také na hudební školu, konzervatoř. Který způsob učení zpěvu je podle Tvého názoru lepší?
Když dokáže pedagog dobře motivovat k tomu, aby si člověk hledal cestičky ke zpívání, a není to jen o technice, tak je v podstatě jedno, jestli je to konzervatoř nebo soukromé hodiny. Měl jsem štěstí na kantory, kteří mě učili. Když jsem byl malý, byl jsem vykulený z toho, co mi všichni ti lidé říkali. Každé slovo jsem čapal, hltal. Právě v mládí člověk získá ty základy, které mu dají chuť učit se dál, objevovat, poznávat sebe, své možnosti… Zpěv nebo herectví… to je úplně stejné, platí to obecně, myslím.
Sám si však zpěv také nějaký čas učil…
Ano, zpěv jsem učil ve Škole hudby a zpěvu paní Jiřiny Markové. Pracoval jsem především s předškolními dětmi a snažil jsem učit tak, jak jsem to v dětství sám zažil. Hodně mě to bavilo a dělám si naděje, že je třeba i díky mně muzika opravdu chytla. Bylo to hlavně o hře a dobré motivaci, tak jsem byl jako malý vychován i já a cítím, že je to tak správně. Koneckonců, ty děti se ke mně dodnes hlásí (smích)!
Existují nějaká CD, na kterých Tě můžeme slyšet? Ať už se jedná o nějaké hostování či muzikál.
Podílel jsem se třeba na nahrávkách CD z muzikálů Cikáni jdou do nebe, Tajemství nebo Soundtracku Kvaska. Ale taková největší radost, kterou jsme si udělali s kolegy a přáteli, je CD Blues noční čekárny, tam mě můžete slyšet nejvíc.
Jak tedy vypadá CD Blues noční čekárny? Můžeš nám ho nějak přiblížit?
Je to CD, které je složené z básní a písní Josefa Kainara. Nahrávka vznikla s kapelou Jakub Šafr Quartet, se kterou občas zpívám. Můžete tam slyšet pana Stanislava Zindulku, Petru Erneyovou, Janu Fabiánovou a řadu mých dalších kolegů ze souboru On stage. Říkal jsem si, zda nebude vadit, když CD poběží a bude přerušované mluveným slovem a lidé budou chtít poslouchat třeba jen písničky… Ale pan Zindulka vymyslel koncepci mluveného slova tak, že je to velmi příjemné… Pan Zindulka je vůbec takový můj patron a velký kamarád, který nade mnou bdí jak herecky, tak lidsky a je to jeden z mých zásadních vzorů.
Kteří další lidé Tě tzv. zasáhli a ovlivnili Tvoji kariéru?
Tak kromě pedagogů to byli osobnosti jako je např. Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Eva Deáková, Ivana Mixová, Jaroslav Souček, z režisérů určitě Miloš Forman, jeho synové Petr a Matěj, Radek Balaš nebo Mirjam Landa…
Hrál jsi v muzikále divadla Goja Music Hall Popelka, který se však udržel na scéně jen krátce. Proč myslíš, že se u českého publika neosvědčil? Co je podle Tvého názoru pro diváky takovým tím lákadlem k návštěvě nějakého představení?
Protože jsem v něm nehrál hlavní roli, to je jasné (smích)! Ne, neřekl bych, že se neosvědčil, ale ten projekt prostě vzala voda (povodně 2002). Dodnes potkávám lidi, kteří si na něj rádi vzpomenou. Byl to muzikál zaměřený především na dětské publikum. Tyhle projekty pro děti jsou hrozně potřebné a mělo by jich být víc, řekl bych. No a lákadlem jsou bohužel především slavná jména, ani ne tak samotný titul.
Co tě v současné době čeká nového?
V současné době zkouším v Semaforu Kytici. Nejslavnější inscenaci tohoto divadla, která se na repertoáru udržela 10 let a měla 596 repríz. Oproti jiným Semaforským věcem se má Kytice hrát až 8x do měsíce, což mě dost těší! Premiéra je sice až v září, ale od 23. června jsou předpremiéry, tak se určitě přijďte podívat.
Zahrál sis také v několika filmových muzikálech. Ale co nějaký celovečerní český film? Ten by Tě nelákal?
Určitě by mě lákal a mé kroky směřují i tímto směrem.
Baví Tě více hraní před kamerou anebo před publikem v divadle?
Divadlo mám hodně rád hlavně proto, že na jevišti cítím okamžitou odezvu od publika. Hned vím, jestli je to chytlo nebo ne. Má-li představení správně fungovat, musíte lidi vtáhnout do děje. Je to vlastně taková hra, kde diváci jsou vašimi partnery, spoluhráči a je krásné cítit, když jste na jedné lodi.
Kameru mám taky v oblibě. Natáčení mě baví a vždy se na něj těším, jen mi přijde, že klade značné nároky na trpělivost herců i štábu. Ale s tím já nemám žádný problém, protože my rybáři něco vydržíme!
Ty jsi rybář? Nebo je to nějaká metafora?
Jasně, že jsem! Snad odjakživa. Od malička jsem se pohyboval okolo vody, a tak pro mě byla rybařina jasná volba (smích). Taťka je vášnivým rybářem a brával nás s bráchou na lov, sotva jsme odrostli kočárku. Vodu jsme tenkrát brali jako zábavu, už po pár minutách trpělivého čekání jsme začali stavět vlastní rybníčky a ryby přikrmovali kamením. Musím teď zpětně ocenit jeho svatou trpělivost. Místo toho, aby si odpočinul, přijížděl domů úplně vyřízený. Dodnes si ale pamatuju, jak vonělo rákosí, voda, šumělo listí na stromech. Kvůli tomu vlastně chodím k vodě, a samozřejmě, že každý úlovek je odměnou.
Děkuji za rozhovor.
Fotografie poskytl Petr Macháček ze svého archivu.
Autorky fotografií: Irena Vodáková (DPP) a Ilona Sochorová (první profilová fotografie)
Komentáře