Tomáš Vaněk: Přál bych si, aby mi to skvělé období vydrželo co nejdéle

Kdo z nás by neznal Fantoma opery, tajemnou postavu světoznámého muzikálu Andrew Lloyd Webera, která pod maskou ukrývá svou zohyzděnou tvář i zmrzačenou duši… K příběhu plnému lásky, nenávisti a tajemství však neodmyslitelně patří i krásná Christine, vycházející hvězda pařížské Opery a její milující přítel vikomt Raoul de Chagny, nový majitel divadla. A právě představitel Raoula  – Tomáš Vaněk – je tím, koho jsem si pozvala k dalšímu rozhovoru. Neuvěřitelně talentovaný muzikálový i činoherní herec, který 4. září oslaví své sedmadvacáté narozeniny, si však srdce divadelních fanoušků dokázal získat i přesvědčivým ztvárněním filmaře Marka Cohena v kultovním muzikálu RENT, jehož pražská premiéra se uskutečnila v srpnu roku 2013.

Tomáš Vaněk (foto Kristýna Junková)

Rodák z Mladé Boleslavi je typickým příkladem umělce, který si cestu na divadelní prkna pomalu vyšlapával už od školních let, kdy kouzlu divadelního světa doslova propadl. A tak se postupně přes nejrůznější besídky a vystoupení dostal do Dětského studia při Městském divadle v Mladé Boleslavi, odkud byl jen malý krůček na skutečná prkna, co prý znamenají svět. V letech 2003 – 2008 zde účinkoval např. v představeních Tvrdohlavá žena, Josefína, Můj přítel Harvey nebo Manželství po italsku. Na vysněnou konzervatoř se ale paradoxně nedostal, přesto se po čtyřleté odbočce na průmyslovce v Mladé Boleslavi pokusil o štěstí na pražské DAMU, kam byl hned napoprvé přijat.

Ještě před tím se objevil v několika televizních reklamách a v roce 2007 debutoval ve vedlejší roli třídního šprta Martina ve filmu Gympl režiséra Tomáše Vorla, s nímž spolupracoval i v dalších filmech – Jak ulovit miliardáře (2009), Cesta do lesa (2013) a Vejška (2014).

Hrál také v několika krátkometrážních studentských filmech FAMU, z nichž nejvíce zaujal jako Adam v neobvykle zpracovaném příběhu s úžasnou atmosférou Žena, Bůh a pomeranče.

Na scéně Divadla Semafor si vyzkoušel hlavní roli Prince v muzikálu Sedmero havranů a v současné době ho kromě již zmíněných muzikálů Fantom opery (Raoul) a RENT (Mark Cohen) můžeme vidět i v představení Já, Francois Villon v Divadle Na Jezerce (Regnier), nebo muzikálu Antoinetta – královna Francie, v němž se převtělil do záporné postavy Jeanna Druetta. Na letošních Letních shakespearovských slavnostech v Praze se nám představil v divadelní klasice Mnoho povyku pro nic v hlavní roli Claudia. Tomáš je nejen milovníkem Shakespeara, ale především ruské klasiky, v níž si nejvíce váží díla Antona Pavloviče Čechova, kterého řadí k nejlepším divadelním autorům všech dob. Pravidelně účinkuje v rámci Mezinárodního festivalu koncertního melodramu, naposledy jako Lenský v Evženu Oněginovi.

Hlas Tomáše Vaňka nám může být povědomý i z dabingu a jeho samotného jsme donedávna mohli vídat v oblíbeném televizním seriálu Svatby v Benátkách, kde představoval režiséra Lukáše Kadlece. V současné době Tomáš plánuje svůj první sólový koncert, kde by se rád představil svým fanouškům nejen jako muzikálový zpěvák, ale také interpret skladeb zcela jiných žánrů. Nechce však nic uspěchat, a tak si možná ještě nějaký ten čas počkáme. Věřím, že se máme na co těšit.

Rozhovor s Tomášem Vaňkem

Tomáši, vy hrajete divadlo už od školních let a díky působení v Dětském studiu při Městském divadle v Mladé Boleslavi jste se dokonce ve čtrnácti letech dostal na jeho velkou scénu, kde jste působil šest let. Na které představení vzpomínáte nejraději?

Určitě na Tylovu Tvrdohlavou ženu, což byla první inscenace na profesionálních prknech a vůbec první hra, kterou jsem v Boleslavi nazkoušel. Tenkrát to pro mě bylo něco úplně zásadního, protože jsem se chystal jít na konzervatoř a možnost pozorovat skutečné herce při práci mi dala poznat, jestli se chci herectví skutečně věnovat.  A stejně jako dřív, mám i dnes mnoho důvodů, i když už ne pracovních, proč se do tohoto divadla stále vracet. Ať už proto, že se tam pořád dělá divadlo na vysoké úrovni, anebo kvůli kamarádům a spolužákům, kteří tam jsou v angažmá.

Předpokládám, že po tolika letech na jevišti už trémou netrpíte, ale nestalo se vám někdy, že jste třeba vlastní nepozorností způsobil něco, čím byste pobavil kolegy nebo diváky?

(smích) S trémou je to u mě čím dál tím lepší – jsem snad víc klidnější díky zkušenostem, ale nakonec je vždycky rozhodující případ od případu. Každopádně i dnes trpím před každou premiérou, protože i když má, a to zcela výjimečně, člověk pocit, že do té doby udělal všechno, co udělat mohl, tak premiéra je prostě premiéra. Tedy den, kdy je téměř povinností být nervózní. A jestli někdo není nervózní, tak to je ten, kdo trhá lístky u vstupu. Ale vy byste ráda zábavnou historku… (smích)

Stalo se to celkem nedávno, když jsme hráli v Divadle Na Jezerce představení Já, Francois Villon. Jeviště Jezerky a stejně tak její zákulisí je skutečně velmi malé, ale protože Villona hrajeme už třetím rokem, tak jsme zvyklí se tam pohybovat, řekl bych, že znám každý kousek i růžek. I tak jsem byl ale znovu překvapen, co se kde skrývá. Před jedním výstupem jsme se tradičně mačkali ve tmě portálu, kde jsme asi byli trochu dříve, tak jsem se ještě v klidu opřel o stěnu. Hrála hudba, ale mně se v tu chvíli zdálo, že jsem uslyšel nějaké cinknutí, které tam obvykle nezní. Otočím se a v tu chvíli vidím blikat světlo, které tam běžně nebliká. Celkem rychle nám došlo, že jsem loktem promáčkl sklíčko a tlačítkem spustil požární alarm. Takovou paniku, jaká nastala, jsem dlouho nezažil (smích). Celé divadlo začalo houkat, nikdo nevěděl, jak to zastavit, protože to bylo Na Jezerce vůbec poprvé, kdy se ten alarm použil. Nakonec se s omluvou vyhlásila pauza, po které jsme představení dohráli. Kupodivu nám to v té chvíli přišlo spíš vtipné. Tyhle zprávy se také šíří rychlostí světla, takže někteří kolegové z jiných divadel si ze mě ještě dlouho dělali legraci a volali na mě „požárníku“!

Já, Francois Villon (foto archiv)

Vraťme se ale ještě o pár let zpátky, kdy jste namísto konzervatoře vystudoval průmyslovku, následně činohru na DAMU a zároveň se učil zpívat u Lindy Finkové a Pavly Fendrichové. Co vás na začátku lákalo víc – činohra, nebo muzikál?

Ono to bylo asi všechno dohromady kolem divadla, ale úplně jasno jsem v tom tehdy neměl. Původně jsem chtěl jít po základní škole na konzervatoř, tam mě ale bohužel nevzali, a protože mi pak už bylo jedno, co budu studovat, šel jsem na průmyslovku, která byla nejblíž mladoboleslavskému divadlu. Tam mě totiž vzali díky prospěchu bez přijímaček. Velkou motivaci, vlastně skoro žádnou, jsem ale k tomu studiu neměl, proto jsem tam nakonec, dá se říct, trpěl a se mnou trpěli i mí pedagogové. Maturitu jsem ale nakonec udělal a hned napoprvé se pak dostal na DAMU. To už jsem měl za sebou šest let na prknech mladoboleslavského divadla, kam jsem tak trochu vždycky utíkal.

Vlastně jsem si chtěl podat přihlášku i na muzikál do Brna, protože takovou velkou věcí, která mě v té době hodně posunula dál v herectví, ve zpěvu i v pohybu, byla inscenace muzikálu Josefína, kterou režíroval Radek Balaš, s nímž jsem později absolvoval ještě několik workshopů a právě on byl tím, který mi doporučil zkusit muzikál. Chtěl jsem se tedy přihlásit na JAMU, ale ten rok tam neotevírali ročník. Tím pádem pro mě jasnou volbou byla Praha a činoherní obor na DAMU. A za ty čtyři roky, které pak následovali, jsem osudu strašně vděčný.

V krátkometrážním filmu FAMU Žena, Bůh a pomeranče jste hrál postavu Adama, který pomůže neprůbojné dívce vymanit se z nenáviděného prostředí a udělat zásadní krok na cestě k jinému životu. Jak jste na tom vy s průbojností? Přeci jen je v dnešním uměleckém světě potřeba mít nejen talent, ale i schopnost se prosadit.

Dá se říct, že průbojný jsem, bez toho bych tu práci asi úplně dělat nemohl. Už pár let se pohybuji tzv. na volné noze a to mě naučilo nebát se nabídnout. V poslední době mám práce dost, takže jsem už delší čas o nic výrazně neusiloval a neprobíjel se (smích). Ale znám to moc dobře, je to asi neodmyslitelná součást naší profese. A nejen naší – schopnost prosadit se je nezbytná pro každého, kdo chce něco dokázat.

Neuvažoval jste v rámci většího zviditelnění i o účasti v talentové soutěži typu SuperStar, která by vám mohla pomoci získat nové, zajímavé nabídky?

Zviditelnění… (smích) Pokud mluvíme o Superstar, tak čistě o pěvecké kariéře jsem nikdy neuvažoval, i když sólo koncert teď výjimečně v plánu mám. Ovšem do televizní talentové soutěže bych nešel, přestože jsem nad tím určitě kdysi přemýšlel, ale neudělal bych to, neměl jsem a nemám podstatný důvod. Co se týče toho zviditelnění, nedovedu si představit, že se zúčastním nějakého projektu jen pro to, abych byl vidět. Tohle jsem u své práce nikdy nevnímal na prvním místě, pokud jsem se rozhodoval. S některými projekty to přijde samo na základě úspěchu té věci, a tak je to v pořádku.

Ve filmu Gympl i pozdější Vejšce jste představoval třídního šprta, přičemž hlavně první film ukazoval zoufalý pokus profesorů o výchovu studentů, kterým je morálka i kázeň absolutně cizí. Myslíte si, že šlo o reálný obraz dnešního středního a vysokého školství, kde někdy více než vědomosti, vítězí známosti a peníze?

Film Gympl vychází z knihy Graffiti Rules Tomáše Houšky, který spolupracoval na scénáři s režisérem Tomášem Vorlem. A i když režisér Vorel pojal Gympl s určitou nadsázkou, tak realita, kterou kdysi zažil autor předlohy jako profesor, teď si nejsem jistý, jestli nebyl dokonce ředitel, na gymnáziu, byla dost děsivá, pokud vím. Nemyslím si, že je to srovnatelné se současností na státních školách, tohle gymnázium také později zavřeli. Ale vždycky je to o konkrétních lidech – o učitelích, žácích a jejich rodičích. Já sám zkušenosti, zobrazené v těchto filmech, ze škol nemám a ve školství se nepohybuji, takže úplně nedokážu posoudit stav, který se ale určitě takhle obecně soudit nedá.

Na DAMU jste mimo jiné hrál Puka v představení Sen noci svatojánské, trochu jste si přičichl k Romeovi a Julii a na Letních shakespearovských slavnostech jste pod vedením režiséra Jiřího Menzla nastudoval Claudia ve hře Mnoho povyku pro nic. Máte všeobecně rád shakespearovská dramata?

Mám, a dokonce všeobecně. Přečetl jsem mnoho jeho her, některé i v různých překladech, nejvíce od pánů Saudka a Hilského, se kterým jsem měl několikrát možnost o Shakespearovi a jeho díle mluvit, ať už na škole, nebo později při práci v divadle, a vždycky to byla setkání fantastická, inspirativní. Zmiňovaný Romeo a Julie, nebo Othello jsou mé asi nejoblíbenější hry. A samotná účast na Letních shakespearovských slavnostech je pro mě velmi vzácná, nejen tou velkou profesní příležitostí, ale i potkáváním se s lidmi kolem slavností, kolegy, kterých si vážím, a jsou mi blízcí. Což je v tom spektru generací opět malý zázrak.

Mnoho povyku pro nic (foto archiv)

Jak se vám hraje pod širým nebem v prostředí historických budov Pražského hradu? Nezažil jste někdy útěk diváků v rámci nečekané průtrže mračen?

Ať už je to prostředí Pražského hradu, Ostravského, Brněnského, nebo nádvoří HAMU, kam jsme se přestěhovali letos, tedy z hradu do podhradí, jsou to otevřené prostory, kde musím mít vždycky na paměti, že pokud nebudu skutečně řvát, můžu si hrát, co chci, ale nikdo mě neuslyší (smích). To je zásadní rozdíl proti všem uzavřeným sálům, na které jsem zvyklý po zbytek roku. A pokud nejsou úmorná vedra, jaká jsem zažil tento rok na zájezdech, jsem schopen vnímat a užít si i tu nabízenou letní atmosféru hradních nádvoří. Letos jsme mezi sebou na HAMU navíc zažili takovou gastronomickou mánii, kdy se každý den téměř prohýbaly stoly pod návalem jídla, které vždy někdo z kolegů do zákulisí přinesl. A v takové atmosféře a hojnosti se pak hraje jedna báseň. Už teď mi všichni povykáři chybí.

Jinak deštivých dnů bylo za poslední dva roky, co Povyk hrajeme, už mnoho, vždycky záleží na tom, jestli jde o malou přeháňku, která se dá ustát, nebo vytrvalý déšť, při kterém už skutečně někteří diváci prchají a já se jim nedivím (smích). Osobně jsem ale zrušené představení zažil snad jen jednou v loňském roce právě na Pražském hradě, kdy byla předpověď opravdu špatná a nakonec i vyšla. Tento rok jsme ovšem v Brně odehráli představení i za opravdu vydatného deště a větru, a i když to bylo zajímavé dobrodružství, dohráli jsme především díky divákům, kteří si pokračování vyžádali a za těchto podmínek skutečně vydrželi v pláštěnkách sedět až do konce. Ale plánovat představení pod širým nebem je vždy velké riziko.

Prší také na vás – účinkující?

Občas na nás taky prší, někde střecha je, jinde ne, tu jen částečně… a to byste viděla, jak se při dešti můžeme po prkenné podlaze, ze které voda moc neodtéká, klouzat. Je to legrace.

Pojďme ale k vaší první velké muzikálové zkušenosti, kterou byl stále ještě velmi úspěšný Já, Francois Villon, v němž hrajete Regniera de Montigny. Kde vidíte hlavní příčinu toho, že je každé představení v Divadle Na Jezerce odměněno dlouhotrvajícím potleskem?

Nevím, čím to je, ale mám obrovské štěstí na, jak to říct, skvělé kolektivy (smích). Parta herců, která se pro Villona dala dohromady, prostě od začátku drží spolu a vždycky se na sebe těšíme. Teď je to taky tím, že už Villona nehrajeme moc často, o to větší důvod vždycky máme, abychom si tu společnou chvíli užili. A myslím si, že právě v jedné věci zvlášť jsou ta představení vždy pro diváky přitažlivá, a to společným nadšením a energií, která z nás snad jde. Ono se to z profesního hlediska už samo předpokládá, ale ne vždy je to takhle přirozené a vůbec maximální. S jistým společným přesvědčením máte vždy velkou šanci získat diváky na svou stranu, i kdyby samotná inscenace byla úplně blbá, což ovšem není Villonův případ.

Tomáš Vaněk (foto Kristýna Junková)

Když vyslovíme jméno – Francois Villon – vybaví se milovníkům poezie především specifická forma básně, nazvaná podle tohoto středověkého básníka „villonská balada“. V muzikálu ale zazní pouze jediná – Balada protikladů. Četl jste něco z jeho díla? A zajímáte se o poezii?

Myslím, že jsem snad už přečetl všechny jeho známé básně, tedy, jenom ty nám známé a přeložené do češtiny. Jsou strhující, geniální, a neuvěřitelné ve své nadčasovosti, vezměte si, že je to svědectví o jeho životě a době, kterou si svou tíhou dnes asi nedokážeme ani představit, ale vlastně máte při jejich četbě často pocit, že byly napsány teď a tady. Villon mě bavil, baví a bavit bude. A poezie vůbec je samozřejmě velice krásným výmyslem. Já sám jsem v sobě doteď básníka neobjevil, i když si se slovy hraju od nepaměti rád, ale všechny verše, které jsem kdy dal dohromady, mi přišly… prostě blbé, trapné… takže svou tvorbu z tohoto směru bych asi prezentovat nechtěl. Vlastně, co se čistě poezie a jejího přednesu týče, k tomu jsem nikdy vztah nenašel. Nevím, je pro mě něčím niterným, u čeho necítím, že by to měl slyšet ještě někdo jiný. Málokdy se mi navíc povede tu báseň svým přednesem básníkovi neukrást. Rád si ji zkrátka čtu jen pro sebe, když mám náladu. Samozřejmě, že něco úplně jiného je, pokud se s ní setkám v roli, o tom ale nemluvím.

Vaším druhým muzikálem se v roce 2013 stal RENT, kde představujete Marka Cohena – nadšeného filmaře a průvodce dějem. Začínal jste s anglickou verzí v Divadle Na Prádle, pokračoval v Kalichu a znovu se vrátil s českou verzí na Prádlo. Dá se říci, že je RENT Vaší srdeční záležitostí?

Ach… RENT, to je osud, láska i prokletí! Poprvé jsem se s RENTem seznámil díky televiznímu záznamu z Broadwaye a okamžitě mě uchvátil tak, že jsem nebyl schopný odtrhnout oči od obrazovky. A hned jsem také věděl, že pokud chci v životě nějakou roli, tak jakoukoli v tomhle díle. K neuvěření je, že netrvalo ani moc dlouho, kdy u nás Steve Josephson s Mirjam Landou vyhlásili konkurz s tím, že se chystají RENT uvádět. Jedinou věcí, která mě od účasti odrazovala, byl plán uvádění v originální angličtině. Nebyl jsem si zdaleka jistý, jestli budu schopen to po jazykové stránce zvládnout. Každopádně nepřicházelo v úvahu to alespoň nezkusit. Stalo se a vyšlo to, dokonce přímo na roli Marka, kterou jsem si od začátku představoval. Tím se odstartovalo moje přímé působení v tomto kultovním díle a projektu.

Bohužel, od začátku je RENT v naší zemi odsouzen k tomu, aby o svou existenci neustále bojoval – tak jako jeho hlavní hrdinové. V srpnu 2013 měl pouze v omezeném počtu představení obrovský úspěch v Divadle Na Prádle, díky tomu a velké euforii jsme se přestěhovali do Divadla Kalich, s tím, že se zde uskuteční česká verze, abychom RENT přiblížili širokému českému publiku. Tam ovšem díky produkčním zmatkům po pár poloprázdných anglických reprízách naše působení skončilo. S tím jsme se ale smířit nedokázali, a tak především Milan Malinovsky a Steve Josephson vzali vše čistě do svých rukou a díky úsilí dalších lidí, jako například skvělé produkční Markéty Schröckové, jsme dotáhli RENT zpět Na Prádlo, kde ho od prosince 2014 uvádíme tak jednou, dvakrát za měsíc…a ve výborném českém překladu, na kterém Milan pracoval mnoho let zadarmo, což je na české divadelní scéně něco nevídaného, ale je to v dobrém smyslu znát. Když něčeho chcete dosáhnout, často nesmíte hledět na osobní ztráty. A v případě RENTu  to platilo dvojnásob. Zažili jsme to v určité chvíli všichni, všichni jsme během té cesty mnoho ztratili, ale já mám přesto pocit, že jsem stejně více získal. Krom dobře padnoucí role také nový a lepší pohled na život a na svět. A pár skvělých lidí, kterým říkám přátelé. Takovou má RENT moc.

Závěr muzikálu RENT (foto Kristýna Junková)

Která část představení je pro vás nejvíce emotivní?

Silných, emotivních scén je tam hodně, ale asi nejsilnější je pro mě úplný závěr, kdy už vlastně všechno máme za sebou, a celá parta lidí se sejde v posledním obraze u stolu, společně se obejme a naposledy si všichni dohromady posledním dechem zazpívají ta finální slova představení, že „žít se dá jen dnes“. Nejsem plačka, spíš kámen, ale tady měknu.

Nestává se někdy, že se vám do českého textu připlete kousek anglického? Přeci jen jste s anglickou verzí byl déle.

Na začátku zkoušení české verze, kdy jsme si některé situace projížděli v angličtině, abychom si tím připomínali dříve nazkoušené scény, se mi stávalo, že jsem nebyl schopen úplně přepnout. Bylo to ale i tím, že jsem český text ještě neuměl na sto procent. Ve chvíli, kdy jsem se kompletně roli naučil česky, už mi angličtina naskakovat přestala. Je to totiž, jako byste nazkoušeli jinou inscenaci.

Myslíte si, že je nějaká šance, aby se RENT lépe prodával? Anebo jsou téma i provedení muzikálu příliš vzdálené českým divákům, takže si ho najdou jen skalní příznivci?

Nesetkal jsem se zatím s nikým, kdo by na RENT přišel a odcházel zklamaný. Však jste sama zažila, jaká atmosféra tam vznikla. A taková je na každém představení. Ale stejně, není to kus, na který u nás půjdou davy. A nejen u nás. V 90. letech byl sice v New Yorku absolutním zjevením, převratným dílem, které se hrálo mnoho let, získal mnoho cen, včetně Pullitzerovy za scénář, pro TV byl natočen záznam z posledního představení na Broadwayi a vznikl také úspěšný film. Na evropském kontinentu se ale neuchytil, a to dokonce ani v Londýně. Pokud u nás někdo o RENTu ví, tak ho zaznamenal v době, kdy se uváděl anglicky, ale to, že hrajeme česky se zatím moc nerozšířilo.

Myslím, že vůči velkým muzikálovým produkcím sice nabízíme zajímavou komorní undergroundovou alternativu, přesto se mi ale zdá, že bojujeme i s konkurencí, která by pro nás být konkurencí neměla. RENT je na jiné vlně. Nepřitahuje diváky efekty, velkou výpravou a kostýmy, ale originálním a autentickým příběhem s neskutečně nadupanou pop-rockovou hudbou. A je tu hlavně pro svůj aktuální smysl a význam, nic víc, což ale není málo. Ovšem nikdy nebude mít zázemí velkého domu a týmu, což nakonec snad ani nepotřebuje, ale pevný základ mít musí a to byl v jeho historii věčný, v kruhu se točící problém. Každopádně na podzim plánujeme další reprízy, chceme žádat o grant nebo jinou formu příspěvku na provoz, máme v plánu natočit a vydat výběr písní, a to i v limitovaném počtu na CD. Počkejme si a uvidíme, jedeme dál.

Fotografie z koncertního uvedení RENTu (foto Kristýna Junková)

Pojďme teď k dalšímu muzikálu, tentokrát světoznámému Fantomu opery, jehož česká premiéra se uskutečnila v září roku 2014 v pražské Goja Music Hall, kde se vám podařilo získat roli vikomta Raoula de Chagny, která je zatím ve vaší kariéře rolí největší. Jaká byla vaše cesta k tomuto muzikálu? 

Nevím, jestli je největší, každopádně je nejviditelnější. Za to, že Raoula můžu hrát, vděčím v první řadě Monice Sommerové, s níž jsem se poprvé pracovně setkal při muzikálu Sedmero havranů v divadle Semafor, a která vyhrála konkurz na roli Christine. V době, kdy už bylo po konkurzech, věděla Monika, že pan producent František Janeček stále ještě hledá alternaci Raoula, a tak mě doporučila. Ovšem musel jsem projít stejným procesem  jako všichni předchozí adepti, což znamenalo mnohokrát opakované předzpívání před dirigentem, producentem a režisérem. Těch schůzek bylo opravdu mnoho, nakonec moje nahrávka také putovala do Londýna ke schválení. A teprve asi po dvou měsících schůzek, zpívání, hraní, povídání si, rozebírání mě ze všech možných stran a čekání na verdikt z Londýna mi oznámili, že jsem roli získal. Zadarmo to tedy rozhodně nebylo. O to víc si ale téhle příležitosti vážím a děkuji za ní.

Znal jste v té době Fantoma opery z některé zahraniční scény nebo alespoň filmového zpracování muzikálu?

Ano, už dlouho před tím jsem znal film s Fantomem Gérardem Butlerem, i záznam z 25. výročí v Royal Albert Hall, který mě skutečně nadchl, i když to nebyla plnohodnotná divadelní verze. A nyní, po premiéře v Čechách, jsem naživo Fantoma viděl v naší produkci už mnohokrát. V průměru tak jednou za dva měsíce, kdy mám volno, se zajdu podívat, když zrovna hraje Raoula třeba Bohuš nebo Michal, abych si to připomněl z pohledu diváka, protože při té frekvenci s jakou hrajeme – každý týden několikrát – je tu riziko, že jako interpret jaksi citově otupíte, zmechanizujete svůj výkon, jenže je to hned vidět a nudíte. Tomu se chci vyhnout.

Máte za sebou půl roku na scéně „pařížské Opery“, takže můžete hodnotit a vzpomínat. Co vám Fantom opery asi nejvíce dal a jak si dnes představení užíváte?

Dal mi v první řadě výjimečnou příležitost zahrát si téměř nedosažitelnou roli v nejvelkolepějším světovém muzikálu. To nejsou přehnaná slova, ale fakta. Krom toho i určitou jistotu, která je pro člověka na volné noze luxusní. Hraje se totiž v průměru patnáctkrát do měsíce. Nehledě na to, že mi přinesl i další pracovní příležitosti. Samotné hraní si dnes určitě užívám mnohem více, než na začátku, to je přirozené, všechno se postupem času zklidní, usadí, vyhraje, uvolní, ale nesmí se povolit (smích). Občas si už také troufnu sledovat kolegy na jevišti zpoza šál, baví mě to. A nedávno za mnou přišla kolegyně, skvělá zpěvačka, která mi řekla, že jsem se výrazně zlepšil ve zpěvu. Tak jsem se nadmul, ale ona pak dodala: „Protože dříve to bylo spíš takové herecké zpívání“ (smích)…a zase jsem splasknul.

Fantom opery (foto GoJa Music Hall)

Přestože mnozí skeptici českému zpracování Fantoma opery nedávali moc šancí, je každé představení několik měsíců dopředu vyprodáno a závěrečné standing ovation svědčí o jeho obrovském úspěchu. Čím si to vysvětlujete?

Především je Fantom opery velice známé dílo, proslavené možná ještě známějším filmovým zpracováním. Ten titul láká sám na sebe, a úkolem pana producenta Františka Janečka a jeho týmu bylo hlavně nezklamat velká očekávání, která s sebou nese. Což se, podle ohlasu diváků i kritiky podařilo. Česká verze, o níž se mnoho let šuškalo a čekalo na ni, je ovšem originální inscenací, není to replika původní londýnské, tak, jak se to většinou dělá. O to lákavější je určitě zajít si na naši produkci, protože to je verze, kterou jinde neuvidíte. Samozřejmě v mnoha věcech vychází z původního londýnského zpracování, ale také se dost odlišuje, ať už se jedná o velikost scény, pojetí kostýmů, režii, nebo hudební nastudování, nemluvě o tom, že každý interpret otiskuje do role svou osobnost. Těší mě, že se zde vsadilo především na umělce, kteří pro svou roli mají nejlepší dispozice, a je to samozřejmě na výsledku znát. Není to úplně běžná praxe. Tím vším Fantom zajišťuje každým představením divákům exkluzivní zážitek, mnozí přijíždějí z daleka, přesto se opakovaně vracejí, často i ze zahraničí. Ale já se nedivím, je to okouzlující. A tak lístky mizí skutečně měsíce dopředu, což je radost pozorovat.

V současné době hrajete v pražské Hybernii další kostýmovou roli Drouetta v muzikálu Antoinetta – královna Francie, který nás v příběhu francouzské královny přenáší do temného období francouzských dějin. Jak na vás působí celá ta atmosféra muzikálu i emotivní závěr?

Vidíte, kostýmová role, to mě doteď nenapadlo (smích). Nevím, proč mi to zní trochu degradačně, ale ano, Antoinetta se asi dá nazvat kostýmovým historickým dramatem.

Když už jsme u toho, kostýmy jsou dílem pana Josefa Jelínka a musím tedy říct, že dílem výjimečným. Určitě hodně přispívají k celkové síle inscenace. Co se týče pocitů, které to ve mně vyvolává, tak ty jsou, samozřejmě, dány mou rolí. Já mám v tomhle k Antoinettě trochu jiný vztah, držím si od toho divácký odstup. Jako Jean Drouett mám úkol a cítím, že jsem součástí procesů k nastolení nového pořádku ve Francii. Můj závěr je asi jinak emotivní, než ten Váš. Mě se skutečně osud samotné Antoinetty nijak nedotýká, a to ani, když jsem se na představení byl podívat, nedokážu se v tomhle případě dívat jiným okem. Je to i tím, že jsem si musel Drouetta vystavět od buněk, protože já s ním společného nemám vůbec nic.

Antoinetta (foto Petr Marek)

Na začátku roku jste se zúčastnil divadelní návštěvy Londýna, kde jste s přáteli navštívil několik světoznámých muzikálů. Co všechno jste tam stihl zhlédnout a co vás nejvíce nadchlo? 

Londýn je především po Praze mé nejzamilovanější město. Rád se tam vracím, anglická kultura a prostředí jsou mi celkově blízké. Tenhle zatím poslední výlet byl ale především divadelní, chtěli jsme vidět co nejvíc představení, a tak jsme skutečně každý den nějaké navštívili. Od začátku, ať už vstoupíte do jakéhokoliv divadla, vidíte jasný rozdíl v celém přístupu k produkci té věci. Většinou se v každém divadle, tedy v okruhu centra West Endu, uvádí pouze jedna inscenace a tomu je tematicky i stylem absolutně přizpůsobené celé divadlo. Ale tím asi hlavním tahákem je standardní, vysoká kvalita samotných představení.  Důkazem toho pak je, že se inscenace uvádí ne dva, nebo tři roky, ale třeba i desítky let. Díky angličtině, ve které se hraje, a která je dnes už mezinárodním jazykem, se publikum nevyčerpá. Tak se do Londýna sjíždí bavit celý svět a producenti si tím pádem dovolí udávat vzor.

Naposledy jsem měl možnost vidět muzikál Once, představení inspirované příběhem Markéty Irglové a Glena Hansarda, které proslavil jejich oscarový film. Byla to inscenace obrovsky spontánní, navíc nám blízká českými reáliemi. Velký zážitek jsme měli ovšem už před začátkem. Přímo na jevišti byl totiž pro diváky přístupný bar, kde herci hráli a zpívali moravské lidovky s roztomilým anglickým a irským přízvukem. Zašli jsme si tedy pro pití a zároveň si začali pobrukovat. Když slyšeli, že reagujeme, což do té doby nejspíš nezažili, vzali nás mezi sebe. A tak jsme si společně zazpívali asi tři nebo čtyři moravské písničky. Takže já už mám za sebou i debut na West Endu (smích).

Měl jsem možnost vidět také obnovený Miss Saigon, kouzelný Wicked a nakonec asi nejdéle hraný muzikál Bídníci, který v té konkurenci jednoznačně zvítězil. Samozřejmě díky příběhu, hudbě, a tak dále. Ale nikde jinde jsem také neslyšel tak neskutečně kvalitní zvuk. Měl jsem pocit, jako bych poslouchal představení ze špičkových sluchátek a každý tón, i ten nejtišší, byl čistě vykreslený a slyšitelný. Aby taky ne, ladí si to tam letos už třicátým rokem. Ale všechny složky se sešly naprosto dokonale, ať už po stránce fenomenálních hereckých a pěveckých výkonů, scénických změn, nebo světel. Když jsem po návratu u nás přišel na oprašovací zkoušku Fantoma opery, tak jsem pocítil obrovskou zodpovědnost a s ní chuť dát svému výkonu celkově mnohem víc. Jednou za čas každý potřebuje nějaký nový motor, a já vím, že například návštěva londýnského West Endu je pro mě spolehlivou zárukou v tom, že se vždy vrátím nabitý.

Pojďme od muzikálů k televizní obrazovce, kde může být pro méně známého umělce skvělou prezentací i účinkování v některém z TV seriálů – vás jsme například mohli vídat ve Svatbách v Benátkách. Napadá mě, jestli vám roli režiséra nenabídli v souvislosti s rolí filmaře Marka v RENTu?

Vůbec netuším, jestli v tom byly nějaké souvislosti – jednoho dne mi zavolal Milan Stoppa z TV Prima a roli mi přímo nabídl. Kdysi jsme se spolu bavili o spolupráci v jeho kapele, takže myslím, že s RENTem to spíš souvislost nemá. Ale nechci ani spekulovat.

V současné době se u nás točí jeden seriál za druhým, děj se často píše ze dne na den a herec netuší, jak jeho postava dopadne. Nemáte pocit, že nakonec vítězí jen kvantita nad kvalitou? A že se v té seriálové záplavě sotva najde takový, který by se zařadil do zlatého TV fondu, kam třeba patří Chalupáři nebo Cirkus Humberto?

Svatby v Benátkách byly natáčeny podobným způsobem, o kterém mluvíte. Pro mě to byla první seriálová zkušenost tohoto typu. Měl jsem ale velké štěstí na režiséra i kolegy, s nimiž probíhala spolupráce velice poctivě. Samozřejmě se tvorba dnes s tou dřívější asi nedá srovnávat. Je velký časový tlak na scénáristy, to je podle mě základ a často kámen úrazu. Dnes se musí pracovat daleko rychleji, v obrovské konkurenci dalších produktů a to všechno se nějakým způsobem projeví, dost často tím, že kvalita ustupuje kvantitě, anebo se v té kvantitě ztrácí. Dříve, když se točil film nebo seriál, tak se kolektivně dopředu zkoušelo třeba čtrnáct dní na zkušebnách a teprve potom se jelo natáčet. A to já vím jen z vyprávění, sám jsem podobný luxus nezažil. Dneska máte už štěstí, když si vás režisér dopředu pozve a scény v jednom dni nazkouší. Například ale u zmíněného studentského filmu Žena, Bůh a pomeranče, jsme zkoušeli dopředu asi měsíc – doma, v parcích, kavárnách, abychom se poznali a porozuměli si. A musím říct, že to bylo nejhezčí natáčení v mém životě. Režisér Kristián je totiž nadpozemský člověk, však taky postava, kterou jsem ztvárnil, vychází přímo z něj. Moc rád na něj i na natáčení vzpomínám. Ale zpět k té seriálové záplavě. Myslím, že se v ní určitě jednou za čas najde něco s trvalejšími hodnotami. Já bych tipoval třeba seriál ČT Vyprávěj, ale to zjistíme skutečně až za několik let. Ten je ale jediný, na který si jsem schopen vzpomenout, což možná svědčí o nějakém vybočení, ale kdo ví, já se na televizi moc nedívám.

Tomáš Vaněk (foto Kristýna Junková)

Jste typem umělce, který by se v souladu s časovými možnostmi nejraději zúčastnil co nejvíce konkurzů, nebo spíš čekáte na přímé oslovení s konkrétní nabídkou?

Rozhodně neběhám z konkurzu na konkurz. Nemusím být všude, a ani nejsem. Chci si být už dopředu jistý, v čem se můžu cítit dobře a díky tomu pak odvést dobrou práci, která mě někam posune. Nemůžu dělat milion věcí najednou a všechno rozmělnit, i když jsem si dříve myslel a také dělal opak. Teprve po tom, co jsem si uvědomil, že je dobré někde alespoň částečně zakotvit a k tomu si dovolit sem tam odskočit jinam, se mi začalo, asi to tak můžu říct, dařit. A jsem od té doby ve svém životě všeobecně spokojenější. Někdo by řekl „no jo, ale ty si to můžeš dovolit“, ale vždycky je to tak, že můžete jen to, co si dovolíte.

Měl byste odvahu účinkovat ve vyloženě tanečním muzikálu jako je např. Horečka sobotní noci? S tím souvisí i otázka jestli je vám tanec blízký, anebo byste ho pro danou roli musel doslova „nadřít“?

Nejen tanec, já mám rád pohyb všeho druhu, i když pravidelně neprovozuji žádný sport. Ale „rád“, neznamená, že to dělám dobře. Především nejsem tanečník. Horečku jsem neviděl, jen ukázky z ní, vím, že je postavená na náročných tanečních číslech. Nemám s podobným kusem zkušenost, takže si nejsem jistý, asi bych to nějak zvládl, určitě by mě ale zkoušky stály víc, než jsem si teď schopen představit. Musel bych skutečně dřít, proti čemuž nejsem, ale znám své možnosti a limity, moje tělo není tak vytrénované, jako člověka, který se tanci věnuje naplno třeba od mala, a i když jsem se v životě natančil v divadle už dost různých věcí, v čistě tanečním muzikálu bych si asi nevěřil. I když… byla by to výzva. Ale ne. (smích).

Dva Raulové (foto archiv)

Váš umělecký záběr se pomaloučku začíná rozvětvovat a nabírat směr i k samostatnému koncertnímu vystoupení. Prozradíte nám, v jaké se nachází fázi?

V současné době už nabývá konkrétní podoby – oslovil jsem pár lidí, kteří by mohli se mnou vystoupit a doplnit ten večer, ano, bude to večer, v tom už mám taky jasno (smích). Ještě nevím kdy, kde a jak. Myslel jsem, že bych vás mohl i pozvat, ale zatím stále ještě není kam a na co. Už nad tím přemýšlím rok, poprvé jsem chtěl něco uskutečnit už letos v červnu, později jsem vše přesouval na září, a teď vidím, že to dopadne určitě jako nějaký adventní koncert. Přes prázdniny jsem totiž totálně vypnul, restartoval, ale nenajel, až teď se znovu probouzím a zjišťuji, že mi stejně nic neuteklo.

Tomáši, jsme na konci našeho rozhovoru, proto mi nezbývá než se tradičně zeptat, jestli máte nějaký svůj profesní sen, nebo co byste si chtěl do budoucna splnit?

Profesní sen nemám, ale moc bych si přál, aby mi to skvělé období, které teď prožívám, vydrželo co nejdéle. Dopřávám si svobody. A přál bych ji všem. Protože, jak říká Villon – „Svoboda je drahá věc, není na ni v světě klec.“ – jak vidím, neplatí vždy, ani všude.

Tomáši, děkuji za rozhovor, držím vám palce, ať se přání splní a těším se na váš první, ale určitě ne poslední, samostatný koncert.