Zdenka Trvalcová: VOILÀ…

Jméno Zdenky Trvalcové se v průběhu její bezmála desetileté kariéry už nesmazatelně zapsalo do povědomí muzikálových fanoušků, pro něž se stalo zárukou poctivě předvedeného výkonu i kvalitního pěveckého projevu. O tom, jaké byly její umělecké začátky, co je pro ni muzikálová „srdeční záležitost“ nebo jak se jí hraje s vlastní kapelou, vám více prozradí dnešní medailonek i připojený rozhovor.

Takže v souladu s následujícím článkem a tak trochu symbolicky: Voilà – Tady je …

Zdenka Trvalcová

Zdenku Trvalcovou jsem nejprve zaregistrovala na úspěšném DVD „Kleopatra“, kde mě její příjemný hlas a sympatický vzhled hned napoprvé zaujal. Když jsem ji později mohla vidět v „Kleopatře“ naživo, jen jsem si potvrdila původní dojem, že jí role vznešené Římanky Octavie, obětující svou svobodu ve prospěch Říma, výborně seděla.

Ještě příjemnější dojem ve mně zanechala jako Constance v muzikálu „Tři mušketýři“, kde se mi pěvecky líbila ze tří alternací naprosto nejvíc. Zároveň mi její hlas perfektně ladil v duetech s jejími pěveckými partnery, ať už to bylo ve zmíněné „Kleopatře“ s Tomášem Traplem coby Octavianem, ve „Třech mušketýrech“ s D´Artagnanem Zbyňka Frice či ve stejném muzikálu s královnou Annou Radky Fišarové.

O to víc jsem byla zvědavá, jak v brněnském Mahenově divadle zvládne roli Edith Piaf v tanečním muzikálu „Edith, vrabčák z předměstí“ – postavu tak naprosto odlišnou od všech dosavadních rolí. Neuměla jsem si totiž představit, jak může někdo s tak křehkou vizáží a jemným hlasem odzpívat party Edith Piaf, zkrátka dosáhnout na tu vysoko položenou laťku. Zdenka mě ale svým výkonem naprosto „dostala“. To, co předvádí na jevišti při tomto jedinečném představení je něco opravdu výjimečného.

A jestliže jsem před časem v recenzi na toto dílo napsala, že své zkušenější alternantce Radce Fišarové úspěšně šlape na paty, tak musím po třetím zhlédnutí Zdeničky v této roli konstatovat, že to není jen „šlapání na paty“, ale naprosto rovnocenný výkon. A možná právě proto, že Zdenka není v obecném povědomí diváků v tak velké míře jako Radka spojovaná s touto postavou, tak mnohé neuvěřitelně překvapí.

Zdenka jako Edith Piaf

Zdenka Trvalcová pochází z malé vesničky na středním Slovensku a touha zpívat ji v patnácti letech odvedla z jejího rodiště do Bratislavy, kde vystudovala operní zpěv na Konzervatoři. Po maturitě zde začala studovat hudební vědu a následně ve svých devatenácti letech putovala z rodného Slovenska až do Prahy, kde v roce 2002 úspěšně absolvovala konkurz právě otevíraného divadla Broadway na roli Octavie v „Kleopatře“, v níž dosud účinkuje.

Ve stejném roce se s úspěchem zúčastnila konkurzu na roli Edith Piaf, kterou už dva roky  představovala Radka Fišarová. A ačkoliv v té době neuměla jediné francouzské slovo, troufla si s písní „Mon Dieu“ a vyhrála.

A protože její příchod do Prahy začal úspěšným začleněním do pražské muzikálové scény, Zdenka už v naší metropoli zakotvila. Aby si doplnila vzdělání v tomto neprávem nazývaném „lehčím“ žánru, studovala i na Konzervatoři Jaroslava Ježka obor muzikálové herectví.

Ve Zdenčině repertoáru se najdou známá jména muzikálů, jako např. „Rebelové“ (role Terezky i Julči), „Angelika“ (Madame de Montespan), „Golem“ (Rebeka), „Baron Prášil“ (Patricie), „Tři mušketýři“ (Constance), „Kat Mydlář“ (Mandalenka). Nejnověji hraje postavu Lily v muzikálu „Quasimodo“ na scéně pražského divadla Hybernia.

ROZHOVOR SE ZDENKOU TRVALCOVOU:

Přeji dobrý den, Zdenko a hned na úvod se pokusím vás vrátit na úplný začátek vaší kariéry: U většiny zpěvaček bývá nejprve dětský sen o této umělecké profesi, a když k tomu snu a talentu najdou doma vhodné zázemí, podporu, nejlépe umělecké vlohy rodinného příslušníka, pak je jejich budoucí „dráha“ tak trochu nalinkovaná. Jak to bylo u vás?

Už jako malá jsem snila o uměleckém povolání. Nejprve jsem chtěla být baletkou, ale díky tomu, že jsme doma pořád s maminkou zpívali, tak jsem později začala snít i o tom, že se jednou stanu zpěvačkou. I když to hned nebylo jednoduché. V první třídě jsem se chtěla přihlásit na školní kolo pěvecké soutěže, ale paní učitelka mi řekla, že si nemyslí, že mám dostatečný talent na zpívání a tak jsem se ve třetí třídě přihlásila ještě jednou na jednu mimoškolní soutěž se jménem „Sandrická Rozeta“, kterou jsem k překvapení všech vyhrála. No a tím se mi úplně změnil život. Od té doby vlastně zpívám pořád.

Rodiče nejsou hudebníci, ale mě i mé sourozence vždycky ve všech aktivitách podporovali. Zajímavostí je, že se po létech s tatínkovou prací setkávám přímo na jevišti. Odlévá totiž kostelní zvony a vyrábí zvonkohry. A právě jednu takovou jeho zvonkohru můžete vidět i při návštěvě muzikálu „Quasimodo“, kde na ni preludují Quasimodové Tomáš Trapl a Csongor Kassai. Takže naše pracovní cesty se takhle pěkně propojily.

Pocházíte ze Slovenska, do Prahy jste přišla před deseti lety. Bylo pro vás hodně těžké začít v neznámém prostředí bez přátel i bez příbuzných a pokusit se prosadit na české muzikálové scéně?

Vždycky je těžké někde začít úplně od začátku. Já jsem to zatím zažila dvakrát. Poprvé, když jsem se přistěhovala do Bratislavy a podruhé tady v Praze. Musím ale říct, že jsem měla štěstí na lidi, které jsem potkala. Ať už v Bratislavě, nebo v Praze. Poznala jsem hodně spřízněných duší.

Pražský repertoár vyžadoval zvládnout i češtinu, která pro vás do té doby byla jen „pole neorané“. Jak jste se prala se zvládnutím české gramatiky a výslovnosti? Musím říct, že „ř“ se vám povedlo dokonale – smekám! Přesto ale měkkým „d“ a „l“ svou rodnou řeč stále nezapřete.

Já jsem se to vaše „ř“ ani nemusela učit, to mi šlo hned od začátku. Ale s celkovou výslovností jsem dost bojovala, protože pocházím ze středního Slovenska, kde se mluví velmi měkce. Během zkoušení „Rebelů“ mi hodně pomáhali moji kolegové, ale nejvíc jsem se asi zdokonalila během studia na Konzervatoři J. Ježka, tam jsem měla výuku v češtině a dokonce mám i maturitu z českého jazyka a literatury.

A co se týče českého „d“? To se mě snažila naučit i moje vtipná a oblíbená kolegyně Linda Finková slovy: „Zdendo, řekni do pr..le! Já jsem to řekla a ona: „Špatně! Slyšíš to „d“? To musí znít tvrdě. Když se naučíš říct správně tohle, tak teprve tehdy chytneš ten správný český přízvuk.“ Hodně mi to tehdy pomohlo, ale asi jsem to cvičila málo, když to moje „d“ je pořád ještě slyšet. (smích)

Zdenka Trvalcová a Monika Absolonová v muzikálu Mona Lisa

Hrála jste v řadě muzikálů, jejichž děj byl více či méně úspěšně přenesen do časů dávno minulých – „Kleopatra“ – starověký Egypt, „Tři mušketýři“ – doba Ludvíka XIII., „Kat Mydlář“ – temný středověk a Bílá Hora, „Angelika“ – doba „krále Slunce“ Ludvíka XIV. … Lákají vás historická témata na divadelních prknech, nebo by vás naopak zajímala role ze současnosti?

Já jsem velmi vděčná za ty všechny historické postavy s krásnými šaty… Víte, jsem děvče, co uznává „old school“, v mém šatníku nenajdete džíny. Miluji šaty a nejraději mám tu dobu, kdy si ženy ještě oblékaly víc sukně než kalhoty. Když máte na sobě krásnou róbu, tak vám to dotváří i celkový charakter postavy. Takže určitě jsou mi bližší historické postavy, do kterých se mohu stylizovat.

Původně jste na konzervatoři studovala operní zpěv. Muzikály vás od tohoto oboru hodně vzdálily. Toužíte po tom zahrát si někdy v opeře? A myslíte si, že je vůbec reálné se k ní ještě vrátit – ve vašem případě s ní spíše začít? Přeci jen muzikálový nebo operní zpěv jsou technicky asi hodně odlišným uměleckým zaměřením.

Dlouhou dobu se na Slovensku ani jiný typ zpěvu než ten operní nedal studovat. Takže to byla spíš náhoda, že jsem studovala klasický zpěv. Operu jsem si jako studentka okamžitě zamilovala a doteď patří mezi mé nejoblíbenější žánry. Ale nyní mluvím jako posluchač. Jsem šťastná, že se mohu věnovat vícerým hudebním stylům, protože ve světě opery je důležitá přísná disciplína. To například znamená, že musíte zpívat přesně to, co je vhodné pro váš typ hlasu. A mně se vždy nejvíc líbily role pro dramatické soprány, jenže právě s mým typem hlasu bych si asi nic takového v životě nezazpívala.

Ale například díky francouzským šansonům a argentinskému tangu jsem si tuto touhu mohla splnit. V nich je obsažený přesně ten dramatický náboj a oheň, který se mi tak líbí. Nu a co se týče rozdílnosti techniky, je to jako v klasickém tanci. Na jejích základech je možné stavět a s takovouto přípravou se můžete věnovat různým hudebním směrům, protože hlasová technika vám dává svobodu v používání hlasu.

Když vám byla nabídnuta role Edith Piaf, měla jste na počátku obavu, jestli ji vůbec zvládnete? Nebo vám všechny nároky ohledně francouzštiny, tance, baletu došly, až když jste vyhrála konkurz s jedinou písní? A pomohli vám v začátcích vaši zkušení herečtí i taneční partneři?

Je to tak, vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Na konkurz jsem šla bez toho, že bych viděla představení a nikdy nezapomenu, jak jsem se po tom, co mi bylo řečeno, že jsem byla vybrána jako alternace Radky, šla podívat na „Edith“ do Plzně. Úplně mě to tehdy dostalo a dostavil se i strach jak to vůbec všechno zvládnu v průběhu jednoho měsíce zkoušek. Musím ale říct, že to bylo jedno z mých nejhezčích zkoušení.

Pomáhal mi nejen režisér a autor Libor Vaculík, ale i moji herečtí kolegové Janko Slezák, Zbynďa Fric, Ondra Izdný, Katka Benešová a vůbec všichni taneční partneři. A nikdy nezapomenu na velkou pomoc Radky Fišarové, která mi pomohla nejen vysvětlováním jednotlivých scén a tanečních kroků, ale i s fonetickým přepisem skoro každé písně, protože francouzsky jsem v té době ještě neuměla a velkým oříškem byla právě výslovnost.

Zdenka Trvalcová jako Edith Piaf

Edith hrajete už devátým rokem. Co vám za ta léta dala, jak se vám dnes hraje a jak jste se s přibývajícími léty dokázala s touto rolí sžít? Přála byste si, aby jednou „Vrabčák“ přilétl do Prahy?

S Edith dospívám. Co se týče interpretace, je každý rok jiná. Když delší dobu nehraji, tak si díky představení uvědomuji, co nového se v mém životě stalo. V průběhu těch let s Edith jsem se z dívky změnila v ženu a mnoho věcí je teď jasnějších nebo dokonce úplně jiných. Takto si to po kouscích objevuji sama pro sebe. A Edith Piaf obdivuji. Zbožňuji její způsob zpěvu a interpretace. Snažím se ji tedy divákům na jevišti přiblížit a přistupovat k tomu s velkou pokorou. A samozřejmě bych byla velmi šťastná, kdyby se „Edith“ hrála nejen v Praze, ale i na Slovensku.

Písně Edith Piaf i dalších francouzských zpěváků se staly repertoárem vaší nedávno založené originální kapely „Voilà“, s níž úspěšně koncertujete od loňského roku. Prozraďte nám, kdo přišel s nápadem tuto kapelu založit, jak se vám s ní hraje a jaký je její další repertoár – prý jste si některé písně složila sama, dokonce opět v oblíbené francouzštině.

Všechno odstartovalo setkání s výborným akordeonistou Michalem Mihokem. On sám nejprve začal vymýšlet, jak bychom mohli předělat původní francouzské šansony a mně se jeho originální hudební cítění velmi líbilo. Ty skladby jsme připravovali kvůli jednomu velkému koncertu v Bratislavě, kde s námi hráli i kontrabasista Vlado Micenko a pianistka Esterka Godovská. Dopadlo to nad naše očekávání, a tak jsme se rozhodli založit kapelu, která bude hrát nejen známé francouzské písně, ale i naše vlastní.

Skládání, to je speciální kapitola. Nikdy jsem si totiž nemyslela, že bych byla schopná něco složit. Velmi tvořivá byla pro mě spolupráce s mojí dobrou kamarádkou Ivanou Spodniakovou. V průběhu našeho projektu „Hokiko“ jsem složila první francouzskou píseň „La femme du vent“. Zhudebnila jsem tehdy rok starou básničku, kterou jsem napsala na cestách. Za týden jsem ji už zpívala s Ivanou na koncertě a dokonce jsem nás doprovázela na akordeonu… No a je to tak návykový pocit, že jsem v tom musela pokračovat a dopadlo to tak, že momentálně připravujeme cédéčko s „Voilà“, kde budou hlavně autorské písně.

A k té francouzštině … Na koncertech zatím zpívám dvě písně, ke kterým jsem zároveň napsala text i melodii. Obě písně jsou velmi osobní, a proto si myslím, že ten text se psal sám od sebe… Ostatní písně jsou zhudebněné básně J. Preverta, jehož poezii miluji a častokrát se v ní nacházím jako v zrcadle.

S francouzským šansonem je neodmyslitelně spojená hra na už zmiňovaný akordeon. Jaký k němu máte vztah? A umíte hrát i na nějaký jiný hudební nástroj?

Na akordeon jsem se učila hrát jako malá a tehdy jsem ho vysloveně nesnášela, protože byl pro mě velmi těžký. A tím nemyslím způsob hraní, ale jeho váhu. To se samozřejmě odráželo i v tom, jak jsem na něm hrála. Ale naštěstí ve mně pan učitel Vanek objevil talent pro hru na flétnu, a tak jsem k radosti celého okolí na dlouhý čas hru na akordeon opustila. Tedy pokud nepočítám, že jsem na něj už jako starší občas hrála lidovky pro babičku.

Až kvůli písni „La femme du vent“, což bylo asi před rokem a půl, jsem si ho nechala do Prahy přivézt, abych se mohla na koncertě doprovázet. Od té doby si na akordeon ráda zahraji a díky němu jsem složila i pár dalších skladeb. Jinak na škole jsem kdysi hrávala na vzpomínanou zobcovou flétnu – sopránovou i altovou a na konzervatoři jsem měla ještě povinný klavír. A musím říct, že nejlépe mi šla asi ta flétna.

Zdenka se svojí skupinou Voila

Role v muzikálech představují nejen potřebu výborně zpívat a hrát, ale také umět se skvěle hýbat – minimálně tančit. Jak jste na tom vy a tanec? Máte oblíbený nějaký taneční směr nebo druh tance?

Tanec miluji a nejvíc jsem se mu věnovala během studií na KJJ. Tam jsme se věnovali různým tanečním stylům. Jak už jsem říkala, jako malá jsem měla ráda balet, tak asi nejvíc jsem si užila hodiny klasického tance a jazzbaletu. No a co se týče muzikálů, tak ráda vzpomínám na představení „Adéla ještě nevečeřela“ a na velmi pěknou choreografii Kristýnky Kloubkové, která mě velmi bavila a mohla jsem se tam tanečně „vyžít“.

Sledovala jste někdy vaše muzikálové kolegy, např. kamarádku Zuzku Norisovou, v soutěži jako je v Čechách StarDance? A kdybyste dostala podobnou nabídku, troufla byste si?

Zuzce jsem samozřejmě moc držela palce, jedno kolo jsem dokonce zažila i přímo ve studiu a musím říct, že byla úžasná. A kdybych dostala podobnou nabídku? Víte, já jsem jako malá tancovala společenské tance, takže bych to technicky asi nějak zvládla. Ale co bych možná nezvládla a nebo zvládala hůř, je ten stres z nedostatku času, který mají soutěžící, když mají jen týden na to, aby se naučili nové choreografie. Já stres a spěch nemám ráda.

Vaší nejnovější rolí je postava Lily v nově uváděném muzikálu „Quasimodo“. Co nám o ní můžete prozradit a jak se vám líbí populární příběh známého Hugova „Zvoníka od Matky boží v Paříži“? Opět historie, opět oblíbená Francie…

Téma je to krásné a moc jsem se na ně těšila, když jsem se dozvěděla, že se bude připravovat takovýto nový muzikál. Představení si užívám a s postavou Lily jsem velmi spokojená.  I když je to menší postava, tak se mi líbí její dramatický vývoj. Nechci to teď prozrazovat pro ty, co to ještě neviděli, ale líbí se mi, jaké hranice nám ve výrazu určil režisér Martin Kukučka.

Zdenka Trvalcová s Romanem Vojtkem v muzikálu Quasimodo

V souvislosti s vysněnou rolí odpověděl před časem jeden „nejmenovaný“ muzikálový zpěvák: „Sny se nesdělují, ty se sní“.  Přesto se vám podobnou otázku pokusím dát – máte nějaký svůj profesní sen, který se ani nemusí týkat účinkování v muzikálech?

Já jsem hodně snila už odmala. Byla jsem dítě, co má věčně hlavu v oblacích a tak trochu ji mám doteď. A musím říct, že opravdu platí – když si něco vysníte a jste vytrvalý, je velká pravděpodobnost, že se to stane realitou. Hodně mých snů se už splnilo, ale snít nepřestávám a mám v hlavě spoustu plánů. Možná mohu prozradit takový jeden „crazy“ sen, co mám už od dětství: Vždycky jsem chtěla mít karavan, cestovat po světě a zpívat lidem z různých koutů světa. Už několikrát jsem si vyzkoušela zpívání na ulici a musím říct, že je to úžasný pocit. Anebo ještě lépe: Cestovat jako zpěvačka s cirkusem! To by bylo … (smích)

A poslední otázka na závěr: Zeptám se v duchu vaší zamilované role – když se ohlédnete za těmi deseti lety vaší umělecké kariéry, dá se říci, že i pro vás platí „Non, je ne regrette rien“?

Ano, ničeho nelituji.

Mnohokrát děkuji za váš čas a na cestě za úspěchem i diváky už jen stylově popřeji „Bon voyage“!

Fotografie – Edith Piaf: Luděk Svítil pro ND Brno – děkujeme za poskytnutí!
Ostatní fotografie: – archiv Zdenky Trvalcové, archiv Musical.cz

Ukázka z tvorby skupiny Voila