Zahraničí

Recenze vídeňské inscenace muzikálu EVITA s Marjan Shaki v titulní roli

Po pětatřiceti letech od prvního uvedení v německém jazyce se v loňské sezóně vrátil na prkna divadla Ronacher ve Vídni Lloyd Webberův a Riceův poslední společný celovečerní muzikál Evita. Premiéra se na Spojených vídeňských scénách uskutečnila 9. 3. 2016. S počátkem nové sezóny přišla jednak zpráva o prodloužení uvádění do konce roku 2016 a spolu s ní i zpráva o několika změnách v obsazení, zejména pak o střídání v samotné roli Evity. V té od začátku sezóny do 14. 10. vystupuje po svém návratu po mateřské pauze Marjan Shaki. Ta bude následně střídána Bettinou Mönch, jež si roli zahraje do konce listopadu, než se s blížícím se koncem roku znovu vrátí Katharine Mehrling. Se startem nové sezóny jsme se tedy do Vídně vypravili a z uvádění s Marjan Shaki v hlavní roli Vám přinášíme recenzi.

Evitu jistě není třeba dlouze představovat. Světovou premiéru měl tento muzikál mapující život a mimořádný vzestup slavné argentinské první dámy Evy Perón již v roce 1978 a od té doby se hrál v celé řadě států. Do České republiky zavítal již pětkrát, poslední dvě uvádění jsou přitom dosud na repertoárech svých divadel v Ostravě i v Praze.

Do Vídně se muzikál vrátil v produkci týmu plného známých jmen. O hudební nastudování orchestrace Andrew Lloyd Webbera a Davida Cullena se postaral Koen Schoots, který již pracoval na muzikálech jako Jekyll & Hyde, Rudolf – Affaire Mayerling, či na koncertních nastudováních muzikálů Fantom opery, Love Never Dies či Jesus Christ Superstar ve Vídni.

Pod zvukovým designem je podepsán Thomas Strebel a odvedl velmi dobrou práci. Stejně jako další díla, která se v Ronacheru uváděla, i Evitu zdobí výborný zvuk, jak orchestr, tak jednotliví účinkující jsou skvěle ozvučeni. V případech, kdy zpívá celá company najednou v rychlejším tempu, vzniká mírný problém se srozumitelností, ten však může být (osobně se domnívám, že je, ale je otázka, jak to vidí a slyší rodilý mluvčí) způsoben prostě současně velmi rychlým tempem hudby a stejně rychlým textem.

Přebásnění do němčiny je dílem jednoho z nejúspěšnějších a nejlepších německých autorů a libretistů Michaela Kunzeho, jehož muzikály Ples upírů (Tanz der Vampire), Mozart! či Elisabeth není ani v nejmenším třeba muzikálovým divákům představovat. Opět jakožto někdo, kdo není rodilým mluvčím, nemohu plně docenit kvality jeho překladu, nicméně povedlo se mu rozhodně alespoň to, že stejně jako v jeho vlastních dílech němčina v Evitě nezní nepříjemně.

Celá inscenace pak vznikla pod režijní a choreografickou taktovkou Vincenta Patersona. Tento nositel několika cen za divadelní režie i choreografie spolupracoval rovněž na choreografiích s Madonnou či s Michaelem Jacksonem, muzikáloví diváci mohli jeho práci spatřit např. při prvním uvedení Cabaretu v Berlíně. Jako choreograf se účastnil i natáčení filmové verze Evity. Představení, které ve Vídni vytvořil, je v podstatě klasické. Nejde jako v případě Mozarta, který se nedávno uváděl na sesterské scéně Raimund Theateru, o moderní inscenaci plnou velkoplošných projekcí ani o výrazně nové režijní pojetí, jen o absolutně profesionální provedení, živé a velké, plné neokoukané a svěží choreografie a výborných nápadů.

Ať už jde o úvodní vstup Evity do děje, kdy ji Che odhaluje jako jednu z davu plačících žen, či Valčík Evity a Che (Walzer für Eva und Che) v kruhu mezi jejími obdivovateli, až výhružně působícími a připravenými, kdykoli ji před jejím věčným kritikem jakkoli bránit. Poněkud kýčovitě na mě působilo jen zpodobnění Evity jako světice a modly v druhé polovině. Argentinci ji sice skutečně v daných chvílích vzývají a velebí, nicméně někdy je méně více. Možná by stačil modrý háv, nesahala bych hned po rámu obrazu zavěšeném vysoko nad jevištěm, byť se jistě jedná o scénu divácky velmi vděčnou.

V realizaci mnohých z těchto nápadů pomáhá i bohatá výprava. Světelný design je dílem Andrewa Vollera, kostýmy vesměs věrné stylu čtyřicátých a padesátých let v Argentině vytvořil výtvarník Robert Schwaighofer, scénu pak v Německu, Rakousku i Švýcarsku známý a uznávaný Stephan Prattes.

Právě u scény stojí za to se zdržet. Jedna z věcí, v nichž se vídeňská verze od obou aktuálních českých výrazně liší, je výprava a především monstrózní scéna. Ta je vytvářená několika kovovými konstrukcemi, které se často mění podle aktuálních potřeb vyprávění. Patří k nim jednak plošina, na které se nachází byt nejprve Juana Peróna, posléze manželů Perónových, jež může stát buď přímo u země, či být zdvižena vzhůru na vrchol čtyř kovových sloupů, z jejichž výše pak manželé Perónovi pomyslně shlíží dolů na svoji zem a lid. Jako další pak balkon Casa Rosada, z něhož Evita promlouvá k lidu, mohutné kovové schodiště složené z několika částí, sloužící jednak jako přístup do onoho bytu Perónových, vytvářející ale současně různá další zákoutí či prostory, nebo konstrukce představující venkovní stěnu prvního Evina bytu v Buenos Aires, z něhož efektně vyprovází jednoho milence za druhým.

Technicky jistě ne zrovna snadné přestavby scény probíhají bez zvláštních zaváhání či delších zatmívaček, ačkoli jsou většinou řešeny manuálně. Čas od času v jejich přestavbách pomáhají sami herci, jindy třeba točna, která je skvěle využita při jedné ze závěrečných scén, kdy se umírající Evitě míhá před očima celý její dosavadní život. Jako prostor, v němž se příběh odehrává pak neslouží jen jeviště divadla, ale stejně tak i jeho hlediště. To v Ronacheru nabízí hercům bohaté možnosti se v něm pohybovat a tvůrci jich v Evitě hojně využívají. Celkem čtyři uličky v přízemí hlediště se tak často stávají hrací plochou. Jak volební procesí, tak smuteční pochod, prochází mezi diváky a zejména Che se v hledišti objevuje skutečně často.

Co v mých očích toto dílo vždy mírně sráželo, bylo jeho obsazení. Největší a v podstatě jedinou dramatickou zápletku muzikálu vytváří konflikt mezi Evitou a vypravěčem příběhu, kterým je Che, prostý člověk z lidu, reprezentující veškeré odlišné názory, ideály a představy, jenž Evitu provází a sleduje od úplného začátku až do konce, trvale ji kritizuje, hodnotí vše, co se v jejím životě přihodí, vše, co ona sama dělá. Snad ji i obdivuje, ale především vytváří její opozici a snaží se rozbít obraz světice a modly, již z ní už za jejího života a zejména hned po smrti argentinský lid udělal.

Vzhledem k tomu, že jiné konflikty, vyjma několika málo bojů za Peróna a hádek s Perónem, muzikál hlavní roli nenabízí, je nesmírně důležité vybrat právě tyto dva hlavní představitele, tak aby tvořili důstojné a rovnocenné soupeře. A jednou z největších deviz aktuálního vídeňského uvádění Evity je právě toto obsazení.

Po několika různých mnou zhlédnutých inscenací Evity je Marjan Shaki konečně Evitou tak, jak má být. Nejprve dívkou plnou nadšení, elánu, chutí do života, živelnou a lehkovážnou, poté mladou ženou jdoucí si cílevědomě za svým, šplhající po společenském žebříčku výš a výš, klidně a bez uzardění manipulující a využívající jednoho muže za druhým. Následně charismatickou bojovnicí a odhodlanou partnerkou svého muže, která mu s vervou sobě vlastní pomáhá stoupat vzhůru, stát se vůdcem své země a konečně její první dámou, milovanou a vynášenou do nebes, jež je schopná si celkem snadno, jen silou kouzla své osobnosti a dobročinnými gesty, podmanit značnou část svého lidu. Není postavou, kterou by mohl divák od začátku až do konce bezmezně zbožňovat, ostatně ani Eva Perón sama nebyla vždy a všemi není vnímána jako ryze pozitivní historická postava. Přesto si k ní divák sympatie vytvoří. Závěrečná část muzikálu, kdy Evu sužuje zhoubná choroba, která ji dostane na invalidní vozík, je dojemná i strhující. Marjan Shaki je prostě dokonalou hlavní postavou, má dost charisma na to, aby strhla diváky, a konečně tak jde o představitelku, která muzikál táhne a kterou Che, její věčný oponent, neválcuje.

A to ačkoli i v jeho případě se jedná o skvělou volbu obsazení a perfektní výkon. Drew Sarich má stejné přednosti jako Marjan Shaki, i jemu jeviště v okamžiku, kdy se na něm objeví, prostě patří. S obrovským elánem a energií se pouští do pomyslného boje s Evitou. Vypráví, kritizuje, napadá, shazuje, vysmívá se, všemi silami přesvědčuje diváky, že se nedívají na svatou. Plně k tomu využívá veškerých možností, které mu scénář a režie nabízí. Komunikuje s diváky z bezprostřední blízkosti, kdy je jednoho po druhém nechává pomyslně odstřelovat Perónovy soupeře v první polovině příběhu na jakési pouťové atrakci, vbíhá mezi ně v každém okamžiku, kdy k tomu má příležitost a strhává je svou energií.

Obsazení obou hlavních rolí se prostě podařilo, sáhnout po dvou zkušených muzikálových hercích bylo skvělou volbou. Jejich jediné přímé střetnutí v druhé polovině v již zmíněném Valčíku pro Evitu a Che právem patří k vrcholům inscenace. Nezbývá než se opakovat, konečně důstojní soupeři, z nichž jeden druhého nepřehrává a nedrtí, a kteří jsou jeden druhému perfektními hereckými partnery.

Třetí z rolí, které mají na jevišti větší prostor, je Juan Perón – i v jeho obsazení došlo s novou sezónou ke změně. Zatímco v minulé sezóně se jako Perón divákům představoval Thomas Borchert, hvězda německých a rakouských muzikálových scén, od září mohou diváci v roli vídat rovněž dobře známého Felixe Martina. Postava Peróna není příliš vděčná, zůstává trvale ve stínu obou hlavních postav, zejména Evity samé. Přesto se Felixu Martinovi podařilo udělat z Peróna postavu výraznou a zapamatovatelnou. Perón má již na začátku osobní kouzlo, takže divák nehloubá nad tím, proč právě jeho si Eva vybrala. Jejich první setkání je plné chemie, skvěle to mezi nimi jiskří a jako plnohodnotní partneři působí i v polovině představení, kdy se Perón za významné pomoci své ženy stává prezidentem.

Další dvě sólové postavy, zpěvák Augustin Magaldi i Perónova milenka, mají v představení minimum prostoru. Magaldiho ve Vídni hraje Sasha Di Capri, pěvecky skvělý, herecky nemá velký prostor, dokázal ale i tak přesvědčit. Prvním obsazením Perónovy milenky je Taryn Nelson, při naší návštěvě se však představila její understudy Sina Pirouzi, která má rovněž jako understudy nastudovanou i roli Evity. Perónovu milenku dokázala odzpívat naprosto výborně, má velmi příjemnou barvu hlasu a mohlo by být zajímavé vidět ji i v roli Evity.

Víc sólových rolí v Evitě nenajdete, o to víc prostoru a příležitostí má company. Ta vídeňská je početná a skvělá. Ať už jde o smuteční průvod, živelné choreografie v Buenos Aires či bouřlivou volební kampaň, ve všech směrech je skvěle sehraná, dokonale splňuje to, co od muzikálu člověk standardně očekává – hraje, zpívá i tančí. S obrovskou energií a chutí. A samozřejmě za živé hudby, ta je ostatně na vídeňských scénách standardem. Skvěle nazvučený orchestr, jak už bylo uvedeno výše, při naší návštěvě vedl dirigentskou hůlkou Carsten Paap.

Co říct závěrem? Aktuální vídeňská inscenace Evity je sice klasicky podaná, nicméně je dynamická, energická, plná skvělých výkonů, s neotřelou choreografií, nápaditou režií a bohatou scénou. Vzhledem k tomu, že aktuální tři alternace Evity se ve Vídni vystřídají (stále v podstatě v režimu jediného hlavního obsazení) s měsíčními rozestupy, nemohla jsem zhodnotit všechny tři její představitelky, nicméně Marjan Shaki, která ještě dva týdny bude hrát, je rozhodně perfektní volbou. Snad i její nástupkyně v této sezóně dokážou udržet laťku stejně vysoko.