Návštěva londýnského West Endu aneb skutečné muzikály

Před pár dny jsem měl možnost navštívil Londýn a samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít návštěvu tamních muzikálových produkcí, které jsou proslulé po celém světě. Nakonec se mi podařilo navštívit hned čtyři muzikály – Fantom opery, Billy Elliot, Bídníci a Spring Awakening (Procitnutí jara). Dojmy z představeních přináším v tomto, doufám, že pro mnohé fanoušky hudebního divadla zajímavém článku.

The Phantom of the Opera

Muzikál Fantom opery asi není třeba představovat, tedy alespoň předpokládám, že jste slyšeli o nejslavnějším muzikálu Andrew Lloyda Webbera, který se v Londýně hraje od října 1986 a stále láká diváky z celého světa. Znát ho můžete také ze stejnojmenného filmu z roku 2004, který režíroval Joel Schumacher a v hlavních rolí se představili Gerard Butler a Emmy Rossum.

Fantom je zkrátka klasika nad klasiky. V současnosti bravurně hlavní roli ztvárňuje nejmladší představitel Fantoma na celém světě Ramin Karimloo a jeho velkou lásku Christine hraje stejně perfektně Gina Beck a Fantomova rivala Raula opět skvěle zpívá a hraje Simon Bailey.

Představení nadchne především výkony všech účinkujících, i sebemenší rolička je bravurně odzpívaná a zahraná, každý článek tanečního souboru funguje dokonale a hledat chyby v celém obsazení by bylo jak hledání jehly v kupce sena. Jediný spíše úsměvný moment byl v závěrečné scéně, kde Fantom zakopl o své křeslo, ale většina diváků si toho zřejmě ani nevšimla.

Nadchne také scénické zpracování, nejznámější  scéna “The Phantom of the Opera“, při které Fantom s Christine projíždí bárkou podzemím opery, okolo hoří svíčky, které jeho loďce společně s hustým dýmem ustupují, je skutečně efektní a společně s výkony obou hlavních představitelů patří k nejsilnějším momentům představení. Velkým diváckým lákadlem je také padající lustr přímo nad hlavami diváků v závěru první půle.

Příběhově je Fantom propracovaný a každá scéna má svůj smysl, děj není přeplácaný, drží se své hlavní dějové linky a příjemná je také délka 2 a půl hodiny, která společně s tempem představení nedovolí divákovi nudit se. O dokonalé hudbě A. L. Webbera snad není třeba vůbec psát, stejně skvělé jsou také texty Charlese Harta.

Fantom se nedá srovnávat s jakoukoliv českou muzikálovou produkcí, kterou známe. Svou propracovaností a hlavně strhujícími výkony by se těžko hledal český muzikál (i “světovka” u nás nastudovaná), který by se Fantomovi alespoň z části rovnal. Pro opravdové fanoušky muzikálového žánru je výlet na londýnské nastudování téměř povinností, protože teprve tam pochopíte, co je to opravdový profesionální muzikál.

Billy Elliot

Narozdíl od Fantoma není Billy Elliot u nás příliš známý, ani já sám jsem před zhlédnutím ukázek na hotelu o tomto muzikálu nic neslyšel. Po pár ukázkách jsem však byl ohromen a po představení jsem byl unešen stejně jako v případě Fantoma. Někteří mohou téma Billyho Ellita znát ze stejnojmenného filmu z roku 2000, který byl pro muzikál předlohou. Příběh se točí okolo jedenáctiletého chlapce Billyho, který se rozhodne navzdory své rodině a okolí stát baletním profesionálem, když se jednou náhodou ocitne na hodině baletu paní Wilkinsové. Děj se odehrává na pozadí stávky horníků v letech 1984-85. Světová premiéra Billyho Elliota se uskutečnila v březnu 2005 v Londýně, kde se hraje s velkým úspěchem dodnes. Podobně nadšení diváci odchází z divadel na Broadwayi a z australského Melbourne (předtím se hrál v Sydney). Připravuje se uvedení muzikálu v Soulu, kde by měl mít premiéru v příštím roce. Z londýnského nastudování vyšla v roce 2006 CD nahrávka písní.

Dojemný příběh o splnění snu s hlavní myšlenkou, že každý by si měl jít svou cestou bez ohledu na své okolí, zhudebnil britský hudebník Elton John (další muzikály Lví Král, Aida a Lestat) a texty a divadelní adaptaci napsal scénárista filmu Lee Hall. Hudba je především popová, hodně sází na rytmus a chytlavost, dočkáme se však také rockových prvků a v představení zazní píseň ze slavného baletu Labutí jezero od P. I. Čajkovského. Nejznámější písní je “Electricity“, dalšími hudebně zajímavými písněmi jsou “Solidarity“, “The Letter” či čistě taneční (především stepový) rockový závěr první půle “Angry Dance“.

Jak napovídá příběh muzikálu, jedná se o výrazně o taneční muzikál a hlavní roli v něm hrají děti, tedy především Billy, který za celé tři hodiny představení téměř nesleze z jeviště. V Londýně alternují roli Billyho čtyři chlapci, v našem představení hrál Brad Wilson. Zhodnotit jeho výkon je skutečně opravdu těžké, protože dvanáctiletý Brad předvedl nejlepší výkon, který jsem kdy v hudebním divadle viděl. Nechci nijak urazit fanoušky českých divadel, ale tento klučina strčil do kapsy celý ansábl jakéhokoliv našeho divadla. A z ukázek, které jsou k dispozici na YouTube je zřejmé, že ostatní alternanti na tom jsou stejně. Opravdu vynikající tanec (pod pojmem tanec si představte balet, klasické i moderní tance a rozsáhlý step) podtrhoval strhující herecký výkon, zpěv byl obstojný, na jeho věk však velice slušný. Při písni “Electricity“, tanci na hudbu z Labutího jezera nebo při závěru první půle tuhla krev v žilách a po náročných tanečních výstupech se Billy ještě postavil před diváky a začal znovu zpívat (a ať mi teď nikdo neříká, že company v pražských divadlech nemůže zpívat kvůli “náročným” choreografiím). Na konci představení sklidil Brad obrovský standing ovation. Asi mi teď moc nevěříte, ale dokud to neuvidíte živě, nepochopíte.

Skvělý výkon podal také nejlepší Billův kamarád Michael Lewis Cope a jejich společná scéna “Expressing Yourself” neměla chybu, stejně tak jejich závěrečné loučení (“The Letter – Billy’s Reply“) bylo jedním z nejsilnějších divadelních zážitků vůbec. Dále se představili Kate Graham (paní Wilkinsová), Joe Caffrey (otec), Craig Gallivan (Tony), Ann Emery (babička) a další. Stejně jako v případě Fantoma by se těžko hledal slabý článek obsazení. Úžasné byly také dívky v baletním souboru, jehož taneční choreografie spojené s konfliktem stávkujících a policií při scéně “Solidarity” byly bravurní a dokonale sladěné. Za zmínku stojí také působivá děkovačka, která byla celá odtancována celým souborem.

Shrnutí? Stejně silný zážitek jako Fantom, famózní hudba a především výkon Brada Wilsona, který byl opravdu strhující. Další obsazení samozřejmě také zaujalo, velkým plusem je také silný příběh (druhá půle je však mírně upovídanější) a opět se nedá tento muzikál srovnávat s jakoukoliv českou produkcí, už jen kvůli nedostatku mladých talentů v ČR. Doporučuji si sehnat alespoň vydané CD a kouknout na ukázky na YouTube.

Les Misérables

Muzikál Bídníci jistě všichni znáte, jen v ČR jsme mohli vidět dvě pražská nastudování, nyní se úspěšně hraje v Městském divadle Brno. A samozřejmě jsem si nemohl nechat ujít originální verzi, která se v Londýně hraje nepřetržitě již 26. rok, jedná se tak o nejdéle uváděný muzikál na světě! Krásnou symfonickou hudbu Claude-Michel Schönberga snad již také není třeba komentovat, vše jsme na tomto serveru psali v hodnocení českých představení. Texty Alaina Boublila do angličtiny adaptoval Herbert Kretzmer. Příběh je jistě každému také znám, minimálně z hodin českého jazyka na střední škole, kde román od Victora Huga patří k povinné četbě.

Jaká je londýnská inscenace? Scénicky poněkud prázdnější, jedinými kulisami jsou Paříž a barikády, jinak se dočkáme pouze náznaků scény – stolů, židlí, brány… Na jevišti se zkrátka sází na výkony, které opět byly bravurní, dovolím si však říci, že v případě hlavní postavy Jeana Valjeana máme v ČR dva lepší interprety. V Londýně ho v současnosti hraje Drew Sarich, který hrál Vajeana hrál již v broadwayském nastudování. Navzdory rozpačitému pěveckému projevu na začátku představení předvedl celkově slušný výkon, David Uličník a Jan Ježek však zůstali nepřekonáni. Jeho soupeře Javerta hrál Earl Carpenter, který byl hlasově srovnatelný s Tomášem Bartůňkem či Danielem Hůlkou a předvedl tedy skvělý výkon. Výrazně lepší oproti českým představitelům rolí byli Cosette Leanne Dobinson, Marius Jon Robyns a především mladý představitel Enjorlase David Thaxton a Eponine Nancy Sullivan. Skvělí, leč nahraditelní byli manželé Thenardiérovi Jimmy Johnston a Jackie Marks a Fantine Allyson Brown.

Scéna byla skvěle nasvícena, bohužel se při tvorbě muzikálu zapomnělo na jakékoliv taneční výstupy, takže choreografie jsou minimální a spíše se omezují na přešlapování na místě. Sborové scény, kterým vévodí závěrečná první půle “One Day More“, však nemají chybu. Nastudování v Londýně je lepší především v hereckém propracování, například smrt Gavroche je stále stejně silná, stejně tak samotné finále.

Na rozdíl od ostatních zhlédnutých muzikálů v Londýně byli Bídníci srovnatelní s českými nastudováními, výkony byly samozřejmě skvělé, scéna poněkud zklamala svou prázdností. Hudba je stále stejně dokonalá, jejímu vyznění napomohl mnohačlenný orchestr.

Spring Awakening

O evropské premiéře v Londýně jsem tu již psal a zběžně vám Spring Awakening představil. Kvůli úspěchu prvních představení se muzikál opět uvedl a zůstává na stálém repertoáru Novello Theatre. Muzikál především pro mladé diváky s popově-rockovou hudbou Duncana Sheika byste měli pořádně začít registrovat, protože jeho uvedení chystá Městské divadlo Brno na podzim tohoto roku. A jedná se skutečně o kontroverzní podívanou v netradičním pojetí.

Proč kontroverzní? Na jevišti můžeme vidět masturbační scénu, včetně vyvrcholení a … zkrátka to musíte vidět. Při sexu hlavních představitelů sice příliš nevidíme, při několika minutové písni se však dámy mohou pokochat pozadím Melichora. Navíc se ještě dočkáme otevřené homosexuální scény a písně či mluvené scény nešetří sprostými slovy, především scény “Totally Fucked” nebo “The Bitch Of Living“.

Děj se odehrává ke konci 19. století v Německu, kde se o sexu nemluví a teenageři se tedy na vlastní pěst pouštějí do experimentů, které nakonec skončí otěhotněním a potratem, při kterém hlavní hrdinka zemře. Muzikál také řeší školní problémy, které vrcholí sebevraždou dalšího z hlavních hrdinů (pozitivní příběh, že?). Předlohou pro muzikál byla stejnojmenná hra Franka Wedekinda.

Představení je díky chytlavým rockovým písním velice energické, zásluhu na tom nesou také strhující výkony mladých umělců, kteří dosud studují hudební divadlo a pro drtivou většinu z nich je účinkování ve Spring Awakening muzikálovým debutem. Celé představení je pojato netradičním způsobem – všichni účinkující sedí po celou dobu na “tribunách” po stranách jeviště (na které je také prodáván limitovaný počet vstupenek pro běžné diváky), kapela je umístěna přímo na jevišti a herci hrají scény uprostřed jeviště na ne příliš velkém čtverci, v takřka nulové scénografii. Vynikající je nasvícení, raritou je umístění barevných neonových trubek přímo do hlediště, které při energických scénách skvěle a efektně osvětlují celý prostor divadla. Pěvecké výstupy jsou většinou zpívány s mikrofonem a s kapelou v pozadí tak trochu působí jako skvělá koncertní show.

Z obsazení nejvíce zaujal Mortiz Iwan Rheon, který ztvárnil poněkud bláznivý a rozporuplný charakter své postavy, ale hlavně jeho pěvecké výstupy nepostrádaly nutnou dávku energie a byly bravurně odzpívány, a to role Moritze předpokládá. Podobně skvělá byla také hlavní milenecká dvojice Melchior Aneurin Barnard a Wendla Charlotte Wakefield. Za vyzdvihnutí stojí ještě výkon Jamie Blackleyho, který bravurně hrál homosexuálního Hanschena. Ostatní výkony byly samozřejmě také skvělé, především mužská část obsazení.

Na Spring Awakening tedy nezbývá nic jiného než se těšit, i když po zhlédnutí londýnské inscenace mám trochu obavy, zda se Městskému divadlu Brno podaří sehnat potřebné mladé talenty a převést energii představení na jeho jeviště. Nechme se ale překvapit, v Londýně tedy Spring Awakening byl skvělý a nemám k němu výhrady, pro někoho však může být příliš odvážný a netradiční zpracování se také nemusí líbit každému. Hudba je však vynikající a celá hudební čísla nesmírně energická.

Celkově

Londýnský West End dosahuje úrovně, které české produkce zřejmě nikdy nedosáhnou. Každé představení doprovází živý orchestr, producenti mají odvahu přivádět nová a nová díla a hlavně dávají šanci prakticky neznámým lidem. V Londýně se totiž chodí na tituly, nikoliv na jména, protože se automaticky předpokládá kvalita a profesionalita celého obsazení. Pravda, třeba na muzikál Oliver! lákají na plakátech na Rowana Atkinsona (známý jako Mr. Bean) v hlavní roli, ale toto se děje skutečně ojediněle.

Základem představení jsou tedy výkony, nikoliv projekce, kýčovitá scéna, zbytečné prvky, zmatečný a bezduchý děj. Propracované jsou také choreografie, všichni zpívají živě, něco jako halfplayback či nahrané sbory tam neexistují. Smutné jsou ovšem krátké děkovačky, diváci jsou zkrátka na takovou kvalitu standardně zvyklí, jen pro nás to byl vysoce nadprůměrný a jedinečný zážitek, kterému bychom tleskali do nekonečna. Ještě smutnější bylo chování některých diváků na představení, něco jako kultura projevování na veřejnosti v divadle v Londýně zřejmě neexistuje. Striktně se dodržuje zákaz focení, při vstupu do některých divadel musíte dokonce ukázat svou tašku, zda nenesete do divadla nějaké nebezpečné předměty či nahrávací zařízení.

Výlet do Londýna doporučuji vřele všem, samozřejmě chápu, že ne každý se tam dostane teď hned, ale pokud to s muzikály myslíte vážně, tak se tam rozhodně vydejte, stojí to za to! Já slibuji, že toto nebyla poslední zahraniční cesta, v plánu máme například cestu na Fantoma Opery do Polska a další. Pokud jste někdo byl v Londýně, rád v komentářích pod článkem podiskutuji, můžete doporučit další tituly nebo se na cokoliv zeptat.

Fotografie, videa a další informace naleznete na oficiálních webech muzikálů:

The Phantom of the Opera
Billy Elliot
Les Misérables
Spring Awakening

Cenným zdrojem ukázek je také videoserver YouTube.cz.

Psáno z návštěvy Londýna 18.3. – 22.3.2009. Muzikály viděny za sebou v pořadí, v jakém jsou uspořádány v reportáži. Vždy se jedná o večerní představení, na každý večer připadá jedno. 22.3. žádná návštěva neproběhla.