Brněnský RENT – Je tady! Je tu teď! (recenze)

Na začátku listopadu měl v Městském divadle Brno premiéru kultovní muzikál RENT z pera Jonathana Larsona o skupině mladých lidí, protloukajících se životem v New Yorku devadesátých let minulého století.

Dílo, které otevírá kontroverzní témata, jako je AIDS, drogová závislost, smrt či sexuální orientace, je jedním z pouhých 9 muzikálů, které byly za celou historii udílení této ceny ověnčeny Pulitzerovou cenou za drama. Zároveň se jedná o jeden z nejzásadnějších mezníků, který spoluutvářel obraz moderního hudebního divadla, tak jak ho známe dnes.

Daniel Rymeš a Kristian Pekar

Tuzemským divákům RENT jistě netřeba dlouho a podrobně představovat, takže jen ve zkratce. Česká premiéra muzikálu proběhla 8. 8. 2013 v Praze v Divadle Na Prádle, kde se představení hrálo v anglické verzi. Stejně tomu bylo později v Divadle Kalich, kam se s drobnými úpravami a změnami v obsazení dílo přesunulo v březnu 2014. Na konci téhož roku se RENT vrátil Na Prádlo, tentokrát již v českém jazyce v přebásnění Milana Malinovského, s podtitulem Miluj, žij a plať!. (Opět došlo k drobným změnám v obsazení.) Někteří diváci mohou RENT znát taktéž ze slovenských uvádění, kde se mimo jiné objevili také stálí členové souboru Městského divadla Brno Dušan Vitázek (role Rogera) a Viktória Matušovová (role Joanne).

Originální broadwayská produkce muzikálu měla premiéru 29. 4. 1996 v Nederlander Theatre. Ihned poté se RENT stal nejen diváckou senzací a kultovním muzikálovým (či chcete-li rockoperovým) počinem, ale také jedním z nejdůležitějších momentů ve vývoji moderního hudebního divadla. Muzikál je držitelem 4 prestižních divadelních cen TONY (celkem 10 nominací), včetně té za nejlepší muzikál. Dvě další získal sám Jonathan Larson, a sice za nejlepší scénář a za nejlepší hudbu. Ještě úspěšnější byl RENT při předávání Drama Desk Awards, kde z 10 nominací proměnil 6, včetně hlavní kategorie Vynikající muzikál (dvě ceny opět pro Larsona – za nejlepší texty a hudbu). S počtem 5 123 repríz zaujímá 12. místo v žebříčku nejhranějších muzikálů na Broadwayi a i po více jak dvaceti letech je stále vyhledávaným titulem, čehož je ostatně brněnské uvádění důkazem.

RENT – Městské divadlo Brno

Režie brněnského RENTu se ujal Stanislav Moša, který má s tímto titulem zkušenost již z roku 2017, kdy Městské divadlo Ljubljana odpremiérovalo muzikál právě v Mošově režii (a také slovinské premiéře). Čeští diváci se s touto produkcí (v originálním znění) mohli setkat v Městském divadle v Brně při hostování lublaňského divadla v rámci festivalu Dokořán letos v červnu. Mohu s radostí říci, že ať už jde o režii či scénografii, doznalo brněnské provedení zlepšení.

Ještě než přejdu k jednotlivým složkám brněnského nastudování, rád bych zmínil program k inscenaci, který sice vinou autorskoprávních komplikací bohužel postrádá tradiční oddíl s textem inscenace, nicméně jsme zde ocenili zejména část s názvem O kom se zpívá – malý obrazový slovníček osobností, která divákům, kteří nepatří k tzv. RENT-heads (označení fanoušků muzikálu), pomůže přiblížit osobnosti a místa, která jsou v inscenaci zmíněna (zejména píseň La Vie Boheme).

A teď již k samotné inscenaci. Začnu tím, s čím se divák setká jako první, tedy scénou. RENT není velkým výpravným muzikálem, kde jsou na scénu kladeny vysoké nároky, navíc by mělo prostředí působit bohémsky, chudě, zkrátka tak nějak “rentovně”, což bývá v některých produkcích bráno možná až moc doslova. Není to však případ scény Christophera Weyerse, která je v tomto ohledu “bohatší“ a přitom splňuje vše z výše uvedeného.

RENT – Městské divadlo Brno

Brněnská scéna si zachovává hlavní torzo z již zmíněného slovinského nastudování (patro, točité schody, mříže), je však mnohem propracovanější. Základem scény je celistvá patrová kulisa v zadní části jeviště, která znázorňuje primárně byt hlavních hrdinů, a jejímž základním motivem (stejně jako boků jeviště) je cihlová zeď. Součástí scény je například velké okno, skrz které může pozorný divák vidět fasádu protějšího typického newyorského činžáku, kamna, ve kterých v průběhu představení opravdu “hoří”, či nepostradatelné telefony. Vše skvěle ilustruje chudý newyorský byt devadesátých let. (Rozlehlost bytu, cihlové zdi a kovový sloup navíc mohou připomínat kulisy filmového zpracování). Osobně mě také potěšila dekorace bytu v podobě malby typických postaviček Keitha Haringa (jehož tvorbu mají muzikáloví fandové spojenou také s muzikálem Falsettos), která je krásným odkazem k dřívějším českým uváděním muzikálu. Horní patro je využito zejména ve scéně Out Tonight, kdy se při výstupu Mimi dostane ke slovu zamřížovaný prostor. V druhé části patra se nachází kapela, která se tak sympaticky stává viditelnou součástí inscenace, přičemž její přítomnost na jevišti není nijak rušivým elementem. Obě patra jsou pak propojena točitým schodištěm. Tato kulisa na jevišti zůstává po celou dobu představení. Změny lokací jsou tak naznačovány pouze různým rozmístěním stolů, židlí a dalšími rekvizitami. Boční strany jeviště díky motivu cihlové zdi neznázorňují jen interiér bytu hlavních hrdinů, ale také vnější fasádu newyorských činžáků, a tím pádem dobře fungují u scén odehrávajících se v exteriéru. Tím vším navíc odpadají tradiční nešvary v podobě dlouhých přestaveb a nekonečných zatmívaček. Brněnská scéna je tedy jednoduchá, účelná a ještě k tomu vypadá opravdu hezky.

Andrea Zelová a Kristian Pekar

Celkový vizuální dojem pak skvěle doplňují kostýmy Andrey Kučerové. Vzhledem k povaze muzikálu jsou civilní, moderní a řekl bych až nadčasové, jelikož si dokáži představit, že by v podobné komunitě fungovaly stejně dobře jak v devadesátých letech minulého století, tak i dnes. Navíc každý z kostýmů perfektně pasuje k dané roli. Pokud byste potkali někoho v některém z kostýmů Kučerové na maškarním večírku, troufám si tvrdit, že byste ihned poznali, jakou postavu představuje čistě podle oblečení. Snad jen kostým Angela z první půlky by mohl být, vzhledem k povaze role, zajímavější či extravagantnější. Naopak s radostí kvituji modré legíny, které má Mimi v písni Out Tonight, jež sympaticky připomínají Mimin originální kostým z broadwayské produkce.

Andrea Zelová

Jak již bylo řečeno, o režijní stránku se postaral Stanislav Moša. Razantním zlepšením oproti slovinské verzi je “přiblížení” herců, kteří hrají více “na sebe” a navozují tak lepší celkový dojem spolupráce a komunikace postav na jevišti. Celkově Mošova režie nepřináší, kromě několika drobností, nic moc nového, což v tomto případě ovšem není výtkou, a pro skalní fanoušky to naopak může být pozitivní skutečností. U tak kultovního díla jako je RENT, je vhodné být opatrný s inovacemi, které nemusí navíc vždy dobře dopadnout a mohou samotnému dílu uškodit. Zkrátka proč měnit něco, co je roky prověřeno a skvěle funguje. Přesto se pár změn či odchylek v Mošově pojetí najde.

Asi nejvýraznější z nich je zkrácení písně Christmas Bells, která má nyní zhruba poloviční stopáž (chybí část, kde Angel s Collinsem kupují kabát, a celá píseň končí poté, co Roger odvede Mimi od dealera drog). Vyškrtnutá pasáž není dějově důležitá (kromě toho, že se zde setkává Mark s Mimi), nicméně jedná se o velkou sborovou píseň, kde dochází k prolínání hlasů a různých melodických linek, což je pro některé fanoušky jedním z hudebních vrcholů celého muzikálu. Záleží tedy na konkrétním divákovi, zda mu tato část bude chybět, či nikoliv. Další změny divák znalý jiných verzí muzikálu zaznamená při písni La Vie Boheme, kde se neobjevuje tradiční minimalistická choreografie u jídelního stolu (a když už jsme u toho, ani Maureenin nahý zadek). Co se týče inovací, rozporuplné pocity ve mně zanechalo zpracování písně Contact. Myslím, že pěkně a vkusně je řešena první část scény, kdy jsou využity mříže. V následující části písně (Angelovo sólo) je v přední části jeviště spuštěna bílá plachta, za níž je vidět pouze Angelova nasvícení silueta, což z počátku vypadalo velmi dobře, avšak posléze, když se silueta hýbala pokřiveně, připomínajíc rozlámanou loutku, působil celý výjev nehezky, až lehce děsivě. Mohl to být jen můj dojem a chápu záměr tohoto pojetí, přesto bych si poslední moment postavy s tak hezkou duší a energií přeci jen představoval trochu důstojněji.

Dušan Vitázek a Aleš Slanina

Naopak velmi pozitivní celkový dojem zanechalo nápadité zpracování scény Out Tonight, kdy je využit takřka celý prostor jeviště, včetně patra. Chvíli mě mrzelo, že nebyl do choreografie zakomponován sjezd Mimi po zábradlí schodiště, jako tomu bylo u slovinské verze, ovšem jen do té doby než Mimi sjela po tyči, což fungovalo ještě mnohem lépe. Stejně tak chválím nápad se zakomponováním mříží (ač by se pro tuto chvíli dle mého hodil spíše moment, kdy to Mimi nejvíce “rozbalí”, a ne zrovna vážnější a pomalejší část písně). V některých scénách se pak opakoval model, kdy herci stojí vedle sebe v přední části jeviště a zpívají do diváků (např. při Seasons of Love, Finale B), což mohlo působit lehce bez nápadu. U Seasons of Love měla tato statická podoba své opodstatnění, ale třeba právě při Finale B by mohl být prostor využit pro nápaditější zpracování, jako tomu bylo například u pražské verze, kdy bylo finále dynamičtější, postavy se setkávaly, objímaly, což v divákovi vyvolávalo pocit sounáležitosti a sdílené lásky, a zároveň každá z postav na stole zanechala něco pro ni charakteristického jako svůj odkaz. To už je ale spíše detail. Co nás ale zaskočilo, byla Rogerova touha objímat ostatní. Ve scéně s AZT je možné tento moment přejít, ale na konci písně Another Day, kdy Roger vyhodí Mimi z bytu, a naopak se od ní má odvracet, vyznívá jím iniciované objetí nesmyslně. Stejně tak ve vypjaté scéně s Markem (Goodbye Love), kdy Roger (ač ho jejich hádka zamrzí a řekne, že zavolá) naštvaně odchází, v Brně se ale vrátí a Marka obejme. S nadsázkou lze říci, že Roger tak působí jako objímací typ, což si myslím ani nesedí k charakteru této postavy. Brněnské zpracování je všeobecně zajímavé právě pojetím některých postav. Do jaké míry jde o režijní záměr, či vlastní invenci jednotlivých představitelů, nemůžeme s jistotou posoudit, jelikož nemáme porovnání jednotlivých alternací. Více o tom ale u hodnocení jednotlivých postav.

Dagmar Křížová, Kristýna Daňhelová, Andrea Zelová, Kristian Pekar a Dušan Vitázek

RENT není tanečním muzikálem, a tak o tanci můžeme hovořit spíše okrajově. Scény, kde se více tančí (je to zejména scéna Mimi Out Tonight, Angelovo Today 4 U a samozřejmě Tango Maureen) působí pěkně a choreografie Michala Matěje do celkového kontextu dobře zapadají.

Daniel Rymeš a Dagmar Křížová

Jednou z vůbec nejdůležitějších součástí muzikálu RENT jsou, dnes již vžité, texty v čele s mottem mnoha příznivců muzikálu „No Day But Today“ (zde „Dneškem jen chci žít“). Přebásnění pro první české uvedení v Divadle Na Prádle dopadlo, až na drobné výjimky, nad očekávání dobře, a tak byli fanoušci zvědaví, jak to bude s českých textem v Brně.

V rámci brněnské verze se diváci setkají s úplně novým překladem, který pro zdejší Městské divadlo vytvořila Zuzana Čtveráčková. Každý, kdo si zkusil překládat něco z Larsonova díla, mi jistě dá za pravdu, že Jonathan Larson je jedním z nejhůře přeložitelných muzikálových autorů vůbec. Kvůli množství reálií, ustálených frází a slangových výrazů je přebásnění jeho textů, zvláště v českém prostředí, velkým oříškem. O to více, pokud se snažíme uchovat myšlenky, či chcete-li poselství, které do svých děl vložil.

Přebásnění Čtveráčkové bych rozdělil do pomyslných tří modelů. Prvním z nich je model ideální, kdy se povedlo udržet (někdy až doslovně) originální text. Jako příklad uvedu začátek scény La Vie Boheme B – Maureen: „Hotový?“ – Joanne: „Jo, a upřímně mezi náma též. Je to dost zlé, už dům máme pod zámkem a potyčky sou v Avenue B. Benny volal policii. Ale za jedno ručím – že i když dělaj, co de, tak tam všichni pořád jen sedí a bučí!“, či ukázku textu ze skladby Life Support – „Nejprv víš, přišlo mi to jak kec. Na rozum spoléhal jsem dřív víc než dnes. Teď i neznámému zkouším se otevřít. Vždyť bych správně tu s vámi dál neměl už být.“ Velmi rád bych na tomto místě vyzdvihl také text k písničce La Vie Boheme, který se opravdu snažil dodržet všechna originální jména a pojmy, a ctí tak tento text jako jakýsi Larsonův hold bohémskému životu a lidem a místům, které v něm zmiňuje. Druhou variantou je překlad, který se úplně stoprocentně nedrží originálního textu, ale zachovává podobný smysl a funguje velmi pěkně, například text k písni Will I – „Všichni mě jen míjejí. Dál jsem to já. Život můj se ztrácí, smrt mě vítá.“ Třetím případem je pak přebásnění, které se originálu nedrží, a (alespoň z mého pohledu) ani nefunguje moc dobře. Příkladem zmíním refrén v písni Over the Moon přetextovaný na „Záchranou, co zbývá je mír, sex a Bůh.“ (kde je ale na druhé straně sympatická snaha udržet rým s citoslovcem „Bů“). Některé české texty působily také trochu kostrbatě (např. úryvek z Light My Candle – „Jak led.“ – „Jak tvý. Velký, jak měl táta. A tancuješ?“ – „My dva“ – „Ne, asi s tátou.“) a občas se zdálo, že i sami herci mají někdy problém s jejich nafrázováním.

Andrea Zelová a Kristian Pekar

Brněnský překlad přinesl také několik úsměvných momentů, což může každý divák samozřejmě vnímat jinak, nicméně mě pobavil například překlad přezdívky Bennyho ženy, které se v Brně říká „Knedla“, věta z Light My Candle „Jé ten vosk…“ – „On kapká“ či množství much v písni I Should Tell You – „Proč se dělat? Nejsem svatej, mám svý mouchy.“ – „Teď je teď, víš. Čas jen letí a já hledám mouchy do party k mým.“ – „Víš, no já jen…“ – „Taky mouchy mám.“ Úsměvné reakce zprvu vyvolal také Maureenin text „Jo, jak s mou exdívkou. Lásko, že si tam vím, tak zvedni to, please. Kde jen tě mám? To je vtipný?! To je fér?! Snad se nezlobíš, kde jen tě mám? Sem kráva no, chci na tom zapracovat. Šanci druhou, please, budu poslouchat. Tvý martinsky zlíbám. Chci ti martinsky zlíbat! Co řekneš, hnedka udělám!“, nicméně pokud přistoupíme na poněkud hysteričtější pojetí postavy Maureen, tak si vlastně dokáži podobnou promluvu dost dobře představit.

Kristýna Daňhelová a Dagmar Křížová

Na druhé straně jsou zde ale také moc pěkně řešená místa. Mně osobně se například líbila Angelova promluva „Já kdysi byla skaut a taky skautka – než si kdosi všim.“, či zrýmování jeho komentáře po Bennyho sólovce „Už mám plán. Jinak ven!“ – „Lexaurin si vem.“ Velmi dobrým krokem bylo dle mého názoru také přiblížení textu Maureenina protestu, v naší kulturní oblasti známou, průpovídkou Vařila myšička kašičku, na kterou navíc, díky zmínce o nádobí, dobře navazuje příběh o talířku se lžičkou: „Od chvíle, co myšička vařila kašičku na zeleném rendlíčku, je ta kráva nervní. A talířek se lžičkou byly vyhoštěny od stolu a utekly…“

Jako poslední bych pak zmínil Mimin úryvek písně Another Day, který se stal (i díky skvělému provedení Andrey Zelové) pěkným opravdu „rentovním“ momentem: „Já nemám zdání, co čeká nás. Žít jenom dneškem můžem snáz. Své místo máš, dál máš svůj svět. Nech být svůj žal. Buď tady! Buď tu teď! Máš to, co máš. Zkus zpátky snít. Dneškem jen chci žít.“ Ač se zde tedy najde několik slabších míst, řekl bych, že se v Brně s Larsonovským textem dobře poprali a uvážíme-li jeho obtížnost, je celkový dojem z nového přebásnění RENTu více než slušný.

Hudební složku lze jen pochválit. Hudba Jonathana Larsona už přes dvě dekády dokazuje, že má své nezpochybnitelné místo na špičce moderních muzikálů a je jednou z největších předností díla. Kromě zkrácení písně Christmas Bells nedošlo v brněnské verzi po hudební stránce k žádným změnám, takže se fanoušci mohou těšit na všechny oblíbené písně. Hudebního nastudování se ujal Karel Škarka a kapela ve složení kytara, baskytara, klávesy a bicí pod vedením dirigenta Tomáše Küfhabera odvádí skvělou práci.

Daniel Rymeš

V rámci postav a jednotlivých výkonů nepůjde o porovnávání alternací, jelikož jsme viděli pouze výkony z první premiéry. Zároveň tím pádem není možné určit, do jaké míry bylo pojetí té které role režijním záměrem nebo pouze zvláštností konkrétní alternace. Také je třeba říci, že hodnocení jakéhokoli výkonu závisí do velké míry na subjektivních pocitech, které se mohou u jednotlivých diváků lišit. Na začátku ještě zmíním velké pozitivum brněnského obsazení, a sice že se všichni, které jsme měli možnost na premiéře vidět, typově opravdu skvěle do svých rolí hodí.

Co se týče jednotlivých postav, začnu možná netradičně, a sice rolí Bennyho, kterého si na premiéře zahrál Lukáš Janota. Pojetí této postavy je totiž největším pozitivním překvapením brněnského zpracování. V Janotově podání jakoby chování a pohnutky Bennyho poprvé dávaly smysl. Věříte mu, že byl kdysi součástí party, rozumíte, proč ostatním pomáhá (ať už jde o léčbu Mimi, či zaplacení Angelova pohřbu) i proč ho vlastně ostatní i přes všechny neshody přijmou mezi sebe. Benny tak není čistě zápornou postavou či rolí, ke které si divák nemůže najít cestu. Co se týče Janotova výkonu, zanechal nejlepší ucelený dojem. Jeho výkon byl suverénní, profesionální, skvěle si s postavou Bennyho hrál (např. scéna Happy New Year) a jak po stránce herecké, tak pěvecké mu není, co vytknout. Dovolím si ještě osobní poznámku, a sice že Lukáš Janota byl pro mě nejlepším Bennym, jakého jsem zatím viděl.

Daniel Rymeš a Lukáš Janota

Velmi dobrý a přesvědčivý dojem zanechala také Dagmar Křížová, která ztvárnila postavu Joanne. Křížová působila suverénně, jistě, bez větších problémů zahrála i zazpívala a její We’re Okey (zde jako Suprový) patřilo, dle mého, k nejpovedenějším písním.

Dagmar Křížová

To samé mohu říci o Kristýně Daňhelové, coby Joannině partnerce Maureen. I ona působila na jevišti jistě, bez větších problému zazpívala a zahrála. V rámci herectví Daňhelová místy až přehrávala (zejména scéna Over the Moon), což ale mohlo být dáno brněnským pojetím postavy, která v celkovém vyznění tohoto nastudování působí jako větší hysterka, a přehrávání tak u této role bylo zřejmě režijním záměrem. (Ostatně už v originálním textu je Maureen označována jako drama queen.) Mně osobně toto pojetí úplně, jak se říká, nesedlo, takže zde asi bude záležet na konkrétním divákovi. Přesto bych řekl, že se Daňhelová tohoto úkolu zhostila velmi dobře a dokázala ukočírovat přehrávání v rámci vkusných mezí, zároveň se jí povedlo vytěžit komické momenty, zejména ve scéně se vzkazem na záznamníku. Role Maureen navíc v brněnském podání zpívá ženská sóla při hromadných písních (např. skladba Seasons of Love či I’ll Cover You – Reprise), která Daňhelová zvládla velmi slušně. (Opět osobní poznámka – líbilo se mi až břichomluvecké ztvárnění miminka v La Vie Boheme.)

Kristýna Daňhelová

Mezi Křížovou a Daňhelovou navíc (ze všech páru nejlépe) fungovala chemie, krásně na sebe reagovaly (např. scéna s kousnutím do jazyku) a troufám si tvrdit, že jejich duet Take Me or Leave Me se, co se týče hudebních čísel, stal vrcholem představení.

Dagmar Křížová a Kristýna Daňhelová

Jako Mimi se představila Andrea Zelová. Zde se musím přiznat, že jsem u její Mimi měl místy problém se zpěvem. Není to snad tím, že by Zelová roli nevyzpívala (zde opravdu nebylo téměř co vytknout), ale zvláštní barvou hlasu, která ve vyšších polohách nezněla hezky a v některých místech zněla až téměř nepříjemně. (U záležitostí, týkajících se barvy hlasu, ale záleží na uších konkrétního diváka a váš dojem tak může být jiný.) Ovšem po herecké stránce mě Zelová nadchla odzbrojující přirozeností, energií a emocemi. Navíc má skvělou postavu, která výborně koresponduje s rolí Mimi. To vše způsobilo, že jsem odpustil veškeré nepříjemně znějící tóny a komplexní výkon Zelové hodnotím jako jeden z těch vůbec nejlepších.

Andrea Zelová

Role Toma Collinse se ujal Dušan Vitázek, jehož pojetí role je o dost rozvernější, než na jaké jsme zvyklí v jiných zpracováních, nicméně pokud vezmeme v potaz, že Collins je člověk, který nahý přeběhl Parthenon, dává to smysl a mně osobně bylo například toto pojetí sympatické. Co se týče zpěvu, působila Vitázkova barva hlasu v některých polohách zvláštně (např. hloubky v písni Santa Fe). Co se týče herectví, byly zde slabší chvilky ale i pěkné momenty a ve spojení s profesionálním vystupováním a reagováním na situaci, i když postava Collinse nebyla v centru děje, zanechal Vitázek celkově pozitivní dojem a jeho výkon bych řadil k těm lepším.

Aleš Slanina a Dušan Vitázek

Do Marka se převtělil Daniel Rymeš, který na premiéře vypadal lehce nejistě. Na Marka působil nevýrazně, což by k roli někoho, kdo stojí stále stranou a všechno dění jen sleduje zpovzdálí, sám jakoby nezúčastněný, i sedělo, nicméně z postavy, která je také jakýmsi vypravěčem děje, by mohlo být cítit větší charisma. Po herecké stránce není moc, co vytknout. Po pěvecké stránce měl Rymeš pěkná místa ve spodních polohách, ve výškách se ale občas trápil. V celkovém dojmu tak Rymešův výkon neurazil, ani nijak zvlášť nenadchl.

Kristian Pekar a Daniel Rymeš

Rogera ztvárnil Kristian Pekar, jehož největší předností je, že se do role Rogera vzhledově a typově skvěle hodí. Co se týká zpěvu, má Pekar zajímavou barvu hlasu, některé momenty, zvláště ve výškách, mu ale na premiéře úplně nevyšly a zněl zde trochu uškrceně (např. One Song Glory, Christmas Bells). I přes některá slabší místa však pěvecky zanechal vcelku kladný dojem. S čím jsme měli u Rogera problém, byla herecká stránka. Pekarův Roger působil velmi afektovaně, ať už šlo o výraz, gesta, či pohyb po jevišti. Zde by se dala použít poučka o tom, že méně je někdy více, a myslím, že by brněnské verzi prospělo, kdyby zdejší Roger přebral něco z přirozenosti Mimi. Roger není extrovertní typ, naopak, většinu emocí dusí v sobě, sám v sobě je rozervaný, pocity dává najevo jen opatrně a teprve v průběhu muzikálu se pomalu otevírá (alespoň tak tomu zpravidla bývá). Jak již bylo řečeno, těžko říci, zda šlo o Pekarovo vlastní pojetí postavy, či k němu byl veden režijním záměrem. V každém případě, podobné přehrávání či afekt u Maureen jako režijní záměr můžeme přijmout, u Rogera však ne.

Kristian Pekar

Diváky milované role Angela se ujal Aleš Slanina. Angel je jedna z mála postav, která má větší prostor si v muzikálu zatančit, a tanečně opravdu není Slaninovi, co vytknout. Co se týče zpěvu, pohybuje se Angel hlavně ve vysokých polohách, na které nemá Slanina úplně ideální hlas, a byly to právě ony vysoké polohy, kde nezněl jistě. Po herecké stránce jako takové, myslím není větších výhrad. Co mi však chybělo, byla ona ženskost postavy. Ač se dle mého Slanina typově do této role hodí, ve výsledné podobě však v kostýmu a paruce nevypadá hezky (respektive nesluší mu to jako ženě), což ovšem není Slaninova chyba a není to ani u role Angela to nejdůležitější, ne vždy se povede najít herce, který vypadá také jako hezká žena. Na čem jsme se ale s kolegy shodli, bylo to, že Slanina jako Angel nepůsobil ani oním jemným, ženským dojmem (čemuž nepomáhala ani jeho výška, zvláště v podpatcích). U Angela jsme zvyklí, že v něm opravdu vidíme ženu, ať už se to týká chůze, pohybu, gest, ale dokonce i jakéhosi ženského vyzařování či přímo mentality, kterou herec v tu chvíli přijme za svou. U Slaniny jsme tento pocit neměli, stejně tak nepůsobil oním až éterickým dojmem, který mají někteří diváci s postavou Angela spojený.

Aleš Slanina

Co se týče dam a pánů v company, větší dojem zanechala svým hereckým výkonem Markéta Sedláčková. Ondřej Studénka zase zaujal pěkným sólem v písni Will I.

Markéta Sedláčková

Ondřej Studénka

Poslední, co je třeba u brněnské inscenace zmínit, je energie díla. Kdo zná RENT, jistě mi dá za pravdu, že toto dílo je nositelem zvláštní energie. Ona je právě tím, co fanoušky na tomto díle přitahuje. Když jsme seděli v hledišti Městského divadla v Brně, tuto zvláštní energii jsme bohužel necítili, na čemž jsme se po představení v rámci redakce všichni shodli. Je možné, že to z části bylo zaviněno premiérovou nervozitou a s přibývajícím počtem repríz či jiným obecenstvem se dostaví, osobně si ale myslím, že u RENTu je to něco, co by mělo být přítomno už od prvních zkoušek, a pokud to zde není, těžko to kdy přijde.

Pokud budu počítat i tři pražská uvádění, zažil jsem na vlastní kůži 8 produkcí muzikálu RENT v různých zemích, a ať už šlo o jakkoli profesionální či amatérské soubory, ať byl špatný zvuk, ať pokulhávala režie, ať zde byly příšerné výkony, ať byl poloprázdný sál,…vždy se v sále vznášela zvláštní atmosféra plná lásky, porozumění, tolerance, lidskosti, přátelství,…z jeviště pak sálala neskutečná energie a emoce, které dolehly ke každému divákovi. Docházelo tak k momentům, díky kterým je muzikál asi srdeční záležitostí tolika fanoušků, k momentům herci i diváky sdíleného poselství Larsonova odkazu a obrovské radosti.

RENT – Městské divadlo Brno

U brněnského RENTu jsme měli dojem, jakoby se inscenace odehrávala za sklem, které stálo mezi jevištěm a hledištěm. Většina emocí k nám zkrátka nedolehla. Ani v sále mezi diváky nebylo cítit onu správnou atmosféru, což mělo za následek také to, že některá vtipná místa, kde jsme zvyklí se smát, vyzněla takříkajíc naprázdno. Dokonce ani u písně Seasons of Love (ve zdejším přebásnění: „Víš, na pět set dvacet pět tisíc minut když má rok, jak jenom změříš v něm krásu všech dní? Co třeba láskou? Co třeba láskou? Láska je klíč. Svůj čas měr láskou. Život měr láskou.“) se diváci při refrénu nenechali strhnout k tleskání.

Jediným opravdu “rentovním“ momentem, ze kterého běhal mráz po zádech, byla věta v podání Andrey Zelové: „Buď tady! Buď tu teď!“, kdy došlo ke spojení krásného textu s jeho úžasným podáním. Všeobecně mohu říci, že právě Mimi byla postavou, které se dařilo alespoň trochu navodit tu správnou atmosféru.

Nastává zde tedy ta zvláštní situace, kdy všechny složky inscenace (až na pár drobností, několika slabších míst v textu a některých výkonů) fungují velmi dobře, často přímo skvěle, přesto v nás představení nezanechalo hlubší dojem, či chcete-li, nedostavil se onen wau-efekt. Inscenace jako taková je dle mého názoru celkově velmi dobře zpracovaná – scéna je nádherná, režijně se zde objevují příjemné nápady, přebásnění budí celkově pozitivní dojem, objevují se sympatická pojetí některých postav, atd. Tento Larsonův kus je však specifický něčím, co bych nazval zvláštní aurou, právě onou energií, která se vznáší v sále po celou dobu představení (a ještě chvíli potom). Je to dílo nesoucí v sobě zvláštní poselství a bohužel, nejen pro mne, se brněnské inscenaci onu zvláštní podstatu RENTu nepodařilo naplnit.

RENT – Městské divadlo Brno

Co tedy říci závěrem? Pokud muzikál neznáte, a pokud vám nevadí kontroverznější témata, jděte se do Městského divadla Brno podívat, myslím, že se vám inscenace bude líbit. Pokud patříte k RENT-headům, pojedete se podívat stejně, nehledě na to, co je zde napsáno. Řekl bych, že ani vy neprohloupíte (koneckonců hudba je stále skvělá), možná budete dokonce příjemně překvapeni, nicméně onu rentovní atmosféru, na kterou jste nejspíše zvyklí, pravděpodobně nezažijete.

Premiérové obsazení (3. 11. 2018)

Mark Cohen – Daniel Rymeš
Roger Davis – Kristian Pekar (understudy Patrik Földeši)
Mimi Marquez – Andrea Zelová (v alternaci Alžběta Trembecká)
Tom Collins – Dušan Vitázek (v alternaci Igor Ondříček)
Angel D. Schunard – Aleš Slanina
Joanne Jefferson – Dagmar Křížová (v alternaci Barbora Goldmannová)
Maureen Johnson – Kristýna Daňhelová (v alternaci Hana Holišová)
Benjamin Coffin III. – Lukáš Janota (v alternaci Marco Salvadori)

Herečka a jiné role – Markéta Sedláčková, Katarína Mikulová (v alternaci Sára Milfajtová) a Marta Matějová (v alternaci Barbora Remišová)

Herec a jiné role – Rastislav Gajdoš, Ondřej Studénka, Ondřej Halámek a Patrik Földeši (v alternaci Michal Matěj)

Dirigent – Tomáš Küfhaber

RENT – společné foto po premiéře

FOTOGALERIE

Autorem fotografií je Tino Kratochvil