Oceňovaný muzikál Horečka sobotní noci se vrací do Divadla Kalich

Pět let od derniéry a sedm let od české premiéry se na jeviště Divadla Kalich vrátí legendární muzikál s hity Bee Gees Horečka sobotní noci v režii a choreografii Jána Ďurovčíka. Obnovená premiéra se koná 4. listopadu 2021.

V hlavní, „travoltovské“ roli Tonyho Manery bude vystupovat dvojnásobný držitel Ceny Thálie Jan Kříž bez alternace. Ke svým postavám se vrátí i většina dalších herců z původního obsazení, novinkou je např. Michaela Tomešová v hlavní ženské roli Stephanie, v níž se nově objeví vedle své již nastudované role Annette. Dále hrají Markéta Procházková, Marie Křížová, Roman Tomeš, Jan Tenkrát, Juraj Bernáth, Martin Bačkovský, Michal Pleskot a další tváře, na něž fanoušci Horečky do Divadla Kalich chodili.

Horečka sobotní noci, Divadlo Kalich

OBSAZENÍ

HOREČKA SOBOTNÍ NOCI

Tony: Jan Kříž
Stephanie: Markéta Procházková / Michaela Tomešová
Bobby: Roman Tomeš / Jan Tenkrát
Annette: Marie Křížová / Michaela Tomešová
Double-J: Martin Überall
DJ, Pete, Fusco: Juraj Bernáth / Zbyněk Fric
Frank j.r., Jay: Martin Bačkovský / Oldřich Smysl
Otec: Michal Pleskot
Matka: Tereza Sokolíková / Veronika Bošjaková
Gus: Petr Šudoma
Joey: Jiří Minařík / Radek Fišer
Rayen, Rodriguez: Lukáš Blažek
Will: Šimon Muška
Harry: Lukáš Prokop / Jan Adam
Lily: Gloria Mielniková
Holly: Kristina Boniface / Martina Grbavčicová
Connie: Karolína Havelková
Mia: Kateřina Górnioková / Tereza Marková
Jenny: Veronika Šlapanská / Pavla Harangová

TVŮRCI

Autor scénáře: Norman Wexler
Námět: Nik Cohn
Překlad: Adam Novák
Choreografie a režie: Ján Ďurovčík
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Zuzana Straková
Hudební spolupráce: Ľubomír Dolný
Asistent režie: Michal Pleskot

Jan Kříž

Česká premiéra proběhla v září 2014 a kritika psala o přední události muzikálové sezóny. Divadlo Kalich muzikál nastudovalo jako moderní taneční show, opřenou o precizní a energií nabité výkony mladého hereckého souboru. „Uvedení Horečky sobotní noci na českou divadelní scénu jsme připravovali několik let. Majitelé práv poskytují licenci po zvlášť podrobném studiu lokální produkce. Byli jsme první ve střední a východní Evropě, komu se práva k Horečce podařilo získat. Věděl jsem, že o ně můžeme zažádat až ve chvíli, kdy si budeme stoprocentně jistí, že na tento mimořádně náročný titul u nás najdeme dost prvotřídních muzikálových herců. Na jevišti Divadla Kalich taková herecká generace vyrostla, neviděl jsem tedy důvod, proč nepřijmout tak odvážnou výzvu,“ vzpomíná producent Michal Kocourek.

Markéta Procházková

Když se Horečka sobotní noci v prosinci 2016 s Divadlem Kalich loučila, aby pomyslnou štafetu mohlo převzít Městské divadlo Brno se svým nastudováním, odcházela se stále plným hledištěm. „Horečku bychom z repertoáru tehdy ještě nestahovali, pořád to bylo představení v plné síle. Ale i tak si nemůžeme stěžovat, původně jsme měli licenci na 100 repríz a následně nám byla s ohledem na neutuchající zájem diváků prodloužena, takže jsme nakonec odehráli více než dvojnásobný počet představení a loučili se později, než jsme původně měli. Ostatně právě ohlasy od diváků, že jim Horečka chybí, které nám v průběhu těch pěti let nepřestávaly chodit, mohou za to, že jsme se pro její návrat rozhodli,“ vysvětluje Michal Kocourek.

Horečka sobotní noci, Divadlo Kalich, Michaela Tomešová, Roman Tomeš

Michaela Tomešová a Roman Tomeš

Z HISTORIE HOREČKY SOBOTNÍ NOCI

Původní filmová Horečka sobotní noci se stala fenoménem okamžitě po své premiéře v roce 1977, podařilo se jí odstartovat módu hudebních snímků pozdějších let. Díky jejímu obrovskému komerčnímu úspěchu se disco stalo novým životním stylem na obou březích Atlantiku a představitel hlavní role John Travolta hereckou hvězdou první velikosti. Album s hudbou z filmu – na pomezí rocku, popu a disca – vyvolalo přímo kulturní revoluci, je jedním z nejprodávanějších soundtracků všech dob, britská skupina Bee Gees za něj získala ceny Grammy a provždy se zařadila mezi velká jména světové hudební scény.

Přechod Horečky z filmového plátna na jeviště se chystal řadu let. Napjatě sledovaná premiéra divadelního muzikálu Horečka sobotní noci se uskutečnila 5. května 1998 v londýnském West Endu a opět způsobila senzaci. Inscenace byla nominována hned na tři Ceny Laurence Oliviera a rozjela se do světa. V roce 1999 se neméně úspěšně uvedla na newyorské Broadwayi, událostmi se staly rovněž její nastudování na dalších předních evropských i asijských scénách, stejně jako různá národní turné.

Česká premiéra se uskutečnila 30. září 2014 v pražském Divadle Kalich.

Horečka sobotní noci, Divadlo Kalich

ROZHOVORY

S Janem Křížem o návratu do role Tonyho Manery (a jeho kostýmů)

Jak vypadá váš návrat k roli Tonyho Manery?

Nejprve jsem musel zhubnout. Po té době, kdy byla divadla zavřená, na sobě s kolegy pozorujeme, že ten nabral čtyři kila, ten šest… Na celém svém tělesném aparátu jsem cítil, že jsem ho dlouhé měsíce nepoužíval dobře. Proto taky, sotva jsem zase začal trénovat, mi šel například loket do natažených vazů, do zánětu. Ve fyzické přípravě na Horečku jsem tedy mohl pokračovat, až se loket vyléčil. Ale zase mám výhodu, že jsem o něco chytřejší, taktičtější než před původní premiérou a že to představení už znám, vím, jak během něho rozložit energii: kde se přidechuje, kde nedýchá, kde můžu trochu zvolnit a kde musím naopak posbírat veškeré síly. Tělo si tohle zkrátka zapamatuje, ověřil jsem si, že choreografie jsem měl po těch pět let od derniéry uloženy v pohybové paměti. Čili hrát obnovenou premiéru pro mě, myslím, nebude tak fyzicky náročné, jako hrát tu původní. I když Horečka je pořád ohromná makačka a pro mě velká výzva.

Nic fyzicky náročnějšího jste před Horečkou ani po ní nehrál, nejspíš ani nikdo jiný na české muzikálové scéně se nikdy nesetkal s takovým zápřahem. Hrál jste to představení vůbec rád?

Co jsem měl možnost vidět různé verze Horečky, myslím, že ji takhle náročnou neinscenovali nikde jinde na světě. Ján Ďurovčík ji vyvedl skutečně do extrému. Vědomě ji postavil tak, aby se herec v hlavní roli dostal na samotnou mez svých fyzických možností. Připravil ji jako velkou řemeslnou výzvu. Odehrát po sobě odpolední a večerní představení v jednom dni bylo skoro nemožné. Ale miloval jsem to a byl jsem na sebe i trochu hrdý, že jsem byl schopen dostát Jánovým nárokům. A že se lidem to představení líbilo.

Na původní inscenaci jste před sedmi lety trénoval i tak, že jste si všechny písně své role za sebou přezpívával při skákání přes švihadlo. Zkusil jste takový kousek i teď?

Zkusil a přežil jsem to. Byl jsem mile překvapený, že jsem při skákání znovu zazpíval opravdu všechna svoje čísla. Nicméně samozřejmě cítím, že tělo je o něco starší, nebudu se tvářit jinak. Když jsem se teď navlékal zase do kostýmů, viděl jsem, že jsem nabral přes záda i hrudník, takže se některé kousky oblečení musí povolovat. Nejde vždycky jen o pas, člověk je celkově jakoby větší… Každopádně se na to představení moc těším. Doufám, že mu uděláme čest a že navážeme tam, kde jsme před pěti lety skončili.

S Michalem Kocourkem, producentem a majitelem Divadla Kalich

Jak dlouho jste uvedení Horečky sobotní noci v Divadle Kalich plánoval?

Asi šest let, kdy jsem si nejdříve v podstatě náhodou připomněl film, který jsem v mládí samozřejmě miloval, hlavně muziku z něj. Znovu jsem si uvědomil, že o tomto muzikálu bezezbytku platí „co píseň, to hit“. Žijeme v éře módy retra, současné světové trendy ze sedmdesátek často čerpají: v designu, oděvním průmyslu a v neposlední řadě i hudbě. Muzika z té doby přetrvala, přehnaly se přes ni všemožné jepičí vlny a lidi se k ní rádi vracejí. Pro to všechno je Horečka sobotní noci stále aktuální.

Od začátku vám bylo jasné, že ke spolupráci přizvete Jána Ďurovčíka?

Díky naší předchozí spolupráci jsem věděl, že Jáno je pro Horečku značka ideál. Jde o výjimečného choreografa, právem považovaného za skutečnou kapacitu evropského moderního tanečního divadla. A také jeho režijní cítění je přesně to, co Horečka sobotní noci jednadvacátého století potřebuje. Čili o jiném jménu jsem ani nepřemýšlel.

Kvůli Horečce sobotní noci jste zásadním způsobem rozšířil světelný park Divadla Kalich o unikátní technologie. Jak byste je přiblížil?

Jde o úplně nový přístup ke svícení muzikálového představení. Není v plné míře využitelné univerzálně pro všechny tituly, nicméně právě k Horečce sobotní noci se mimořádně hodí. Pořídili jsme nové technologie, které spojují laserová, ledková, efektová a další světla, čímž lze dosáhnout nepřeberného množství kombinací. Něco takového u nás do té doby nikdo na divadelním jevišti neviděl.

Bylo těžké sehnat licenci na uvedení Horečky v Praze?

Určitě. Majitelé práv si Horečku opravdu pečlivě hlídají, každý krok je pod jejich dozorem. Navíc několik let po londýnské premiéře lokální uvedení plošně nepovolovali. Jejich agenti si samozřejmě nejprve důkladně prověří reference na produkci, která o licenci žádná. Nás naštěstí provází pověst kvalitního divadla i v zahraničí. Jednak díky muzikálovým titulům z naší produkce, které jsou velice úspěšné na světové scéně v Asii. A za dobré jméno na mezinárodním poli vděčíme také Ronaldu S. Taftovi, americkému producentovi a majiteli licence k Pomádě, který z premiéry naší Pomády odjížděl před lety naprosto nadšený. Tenkrát nám říkal, že viděl jednu z nejlepších Pomád na světě a vůbec nejlepší cast, s jakým se setkal. Skutečně z jeho strany nešlo jen o společenskou zdvořilost, protože o stejné superlativy na naši adresu se podělil se spoustou svých kolegů. Takže když jsme zažádali o licenci na Horečku sobotní noci, už nás předcházela taková dobrá pověst.

S Jánem Ďurovčíkem, režisérem a choreografem

Co vám prolétlo hlavou, když před vámi producent Michal Kocourek poprvé vyslovil nápad uvést u nás Horečku sobotní noci?

Že Horečku lidé hodně často srovnávají s Pomádou, což lze pochopit, takže moje první myšlenky vedly směrem, jak tyto tituly od sebe co nejvíce odlišit. Pomáda měla premiéru v Divadle Kalich dva roky před Horečkou, čili jsem na ni navazoval, a samozřejmě jsme nechtěli divákovi nabídnout pouhou kopii. Nahrálo nám do karet, že zatímco Pomáda je „růžová“ lehká komedie, Horečka sobotní noci má v sobě určité sociální aspekty, nepřináší pouze bezproblémovou zábavu. Čili od prvního momentu jsem přemýšlel, v čem všem je Horečka rozdílná.

Do jaké míry se vaše Horečka sobotní noci hlásí k retro stylu?

Pouze v jemných citacích. Tohle je další podstatný rozdíl mezi Horečkou a Pomádou. Zatímco v Pomádě je řada odkazů na společenské okolnosti doby jejího příběhu, módní ikony, hvězdy těch časů, Horečka vypráví příběh, který se neodehrává přímo na pozadí takových indicií. Mohli by ho prožít mladí lidé v jakékoli dekádě. Takže kostýmy i tance naší Horečky sobotní noci jsou švihnuté érou sedmdesátých let, ale nebylo tu třeba se pevně držet stylu sedmdesátek. Navíc současnost je přece velice inspirovaná retrem. Vsadím se, že kdyby někteří naši herci vyšli z divadla v kostýmu, lidé by se po nich na chodníku kvůli tomu ani neohlédli. „Retro“ není na Horečce to nejdůležitější.

Ani v muzice? Jde přece o hity Bee Gees ze 70. let…

V tomto za nás udělali velký krok vpřed už autoři divadelní verze Horečky sobotní noci z londýnského West Endu na konci devadesátých let. Ty chronicky známé písně posunuli směrem od populární hudby k muzikálu jako žánru. Ale propašoval jsem do představení i úryvek originálních Bee Gees, berte to jako jakýsi režijní fórek.

S jakými nároky jste tehdy vybíral herce do Horečky?

S Michalem Kocourkem jsme před nějakými třinácti lety nastavili určitou laťku a žádným dalším titulem ji pochopitelně nechceme podlézat, naopak se snažíme jít pořád výš. V Divadle Kalich se – jak to píše i kritika – nedělá tanec, respektive celkově muzikál, stylem „přivřeme obě oči“. Čili u nás představitelé rolí tancují na úrovni profi tanečníků. Nároky jsme po této stránce nesnížili ani o milimetr. Myslím, že pokračujeme dál po cestě, na kterou jsme před lety vyšli.