Když Hudební divadlo Karlín poprvé oznámilo, že uvede kultovní muzikál Legenda jménem Holmes, vzbudilo to v nás rozpaky. Proč něco nazývat rovnou kultovním, pokud dílo ještě nikdo nikdy neviděl? Po některých počinech v Karlíně, které nás v nadšení rozhodně neuvedly, jsme byli i skeptičtí, jen jméno Ondřej G. Brzobohatý v nás vzbuzovalo určité naděje. 18. a 19. října 2018 jsme se měli možnost přesvědčit, zda má muzikál potenciál stát se kultovním.
Postavu detektiva Sherlocka Holmese není nutné dlouze představovat. Soukromého detektiva oživil ve svých povídkách Arthur Conan Doyle, který netušil, jaký fenomén stvoří. Muž s bystrým úsudkem, milovník dýmek a hry na housle se od té doby objevil nejen v románech, ale i v rozhlasových hrách, v televizi a ve filmu, má stále mnoho fanoušků po celém světě, vlastní muzeum ve Švýcarsku a Baker Street v Londýně je dodnes velmi vyhledávanou turistickou atrakcí. Posledním a úspěšným televizním počinem byla zmodernizovaná verze Sherlocka Holmese s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli, v posledních dvou filmech mu tvář propůjčil herec Robert Downey Jr. a v roce 2020 nás pravděpodobně čeká třetí pokračování. Literární postava Sherlocka Holmese je stále aktuální a nadčasová a není divu, že přilákala tvůrce muzikálu i v našich končinách. Dočkali jsme se dalšího průměrného muzikálového kusu, který trpí typickými nešvary českých děl nebo tu máme dílo, které má skutečně šanci stát se kultovním?
Pokud čekáte detektivku s vraždou v úvodu a s nečekaným odhalením na konci, budete zklamáni. Máte-li rádi seriál nebo poslední filmy, spíše si přijdete na své. V případě, že vás toto téma vůbec neláká, přesto doporučujeme, dejte Holmesovi šanci, už jen proto, že v muzikálech nejde v prvé řadě o téma, ale hlavně o jeho celkové zpracování a samozřejmě hudbu.
Čeká vás samozřejmě zábava, napětí i láska, jak to na našich muzikálových jevištích bývá. Nicméně nás koncept metapříběhu velmi baví, zejména kvůli možnostem, který nabízí a těch autor využívá beze zbytku. Navíc podobné pokusy napsat “příběh o příběhu” už tady byly a nedopadly příliš slavně.
Brzobohatý se při psaní částečně opřel o skutečné postavy a fakta, na druhou stranu si toho samozřejmě spoustu vymyslel. Artur Conan Doyle právě dopsal další povídku o Sherlocku Holmesovi, který sice opět přelstil společně s věrným přítelem doktorem Watsonem svého největšího protivníka, profesora Moriartyho, ale “dostal košem” od Irene Adlerové, jediné ženy, na které mu kdy záleželo. Čtenářská obec je pobouřena, nejvíce to ale rozčiluje Doyleova vydavatele Virgila Cromwella. Introvertní Arthur už je ale ve fázi, kdy je na vyslovení jména Holmes vyloženě alergický. Uvědomuje si totiž, že postava, kterou sám stvořil, mu přerostla přes hlavu. Dokonce se zdá, že Sherlocka, kterého autor sám nazve narkomanem, má raději i jeho bývalá stážistka a tajná láska Louisa Hawkinsonová. Sezení u doktora Sigmunda Freuda už nestačí a tak se Doyle rozhodne, že s Holmesem navždy skoncuje.
Autorem libreta, hudby i textů je Ondřej G. Brzobohatý. Ten už má za sebou práci na komorních muzikálech Já, François Villon a Cyrano, pro které napsal hudbu. Obě díla měla a mají kladné ohlasy, Cyrana můžete stále vidět v Divadle Radka Brzobohatého. Autorské působení Brzobohatého nám dávalo naději, že budeme psát pozitivní hodnocení. Jak Brzobohatý uvedl v médiích, při psaní muzikálu se radil s Johnem Kanderem, autorem muzikálů Chicago nebo Cabaret. Osobně ho i navštívil a zřejmě si dal s tvořením muzikálu na čas. Vzhledem k tomu, že v zahraničí vznikají některá díla roky, zatímco u nás jsou schopni autoři napsat cosi jako muzikál defacto za pár týdnů, navíc s očividnou snahou dosáhnout co největší návštěvnosti, ve které se nehledí na kvalitu, dáváme my přednost postupu Ondřeje Brzobohatého. Ten se netajil tím, že chce vrátit českému muzikálu původní lesk se vším všudy, co tento žánr má mít. Na sebe tak naložil ten nejtěžší úkol, tedy stvořit jak hudbu, tak libreto i text.
Podařilo se mu to? Odpověď je zcela jednoduchá. Ano, podařilo a navíc nepokulhává ani v jednom. Dialogy nešustí papírem, nevrší se klišé na klišé a jelikož se Legenda jménem Holmes nebere příliš vážně, čeká nás celá řada gagů a skvěle vypointovaných a skutečně vtipných dialogů. Nejedná se o prvoplánový a mnohdy trapný humor, který nás už dlouhou dobu v muzikálech děsí, i když je mezi diváky vděčný. Příběh je navíc prošpikovaný celou řadou narážek na současnou muzikálovou tvorbu (parodii na Fantoma opery pozná i ten největší laik, kdo si všimne Marry Poppins?), na literaturu i na politickou situaci (Virgil zpívá song o tom, jak je krásné vlastnit noviny). Nechybí ani milostný příběh. Vlastně dva milostné příběhy. Nejpůvabnější je právě prolínání světa Sherlocka Holmese se světem Arthura Conana Doylea, které je naprosto přirozené. Nemusíte mít obavy, že si v divadle neodpočinete, nebo se ztratíte v ději – vše je napsáno s bravurní lehkostí. Někdo může namítat, že první půlka je téměř bez děje. Ač je to skutečně spíše expozice, ve které se seznamujeme s postavami a jejich příběhy, my jsme se nenudili ani chvilku. Jedinou vadou na kráse se pro nás stala plážová scéna, která má být v celkovém kontextu sice podivná, ale pokud by se zkrátila, tak by nám to nevadilo. První dějství je navíc zakončeno úžasným finále, které vás správně navnadí na dechberoucí druhou půlku představení. Tříhodinová stopáž uteče opravdu velmi rychle.
U hudby může řada lidí tvrdit, že muzikál nemá žádnou zapamatovatelnou melodii, či nosný motiv. Na druhou stranu – je to na škodu? Musíme slýchat na jevišti neustále hudbu tak jednoduchou, že si jí budeme prozpěvovat i po odchodu z divadla? Hlavní je, že si u Brzobohatého hudby neřeknete “to už jsem někde slyšel” – tím odpadá velmi závažný nešvar, kterým trpí většina českých muzikálů. Pravda je, že každá z postav má vlastní motiv, který ji definuje a možná to zaregistrujete až u děkovačky, případně na další poslech. Uslyšíte velmi silné sólové písně, z nichž ta nejsilnější přichází v závěru první půlky, milostné duety, příjemnou jazzovou hudbu, sborové výstupy, kde má sóla i company a energickou taneční hudbu inspirovanou tradičním irským folklórem. Možná to není hudba, která útočí na “první signální” (u nás přesto zaútočila), ale jsme přesvědčeni, že hudebně je dílo o několik tříd výše, než původní tvorba v českých muzikálech v posledních letech.
To samé můžeme říci o textech písní. Ty bývají obvykle velkou slabinou a to nehovoříme o původních textech, ale i o překladech. Někdy máme pocit, že si někdo pohrál s internetovým překladačem, případně se snažil jen o to, aby se to rýmovalo a končilo to na dlouhé á nebo ó, to se přece dobře zpívá. U Holmese nás fascinovalo, že i nějaký autor ví, jak květnatý může český slovník být, a že také existují slovní spojení, která jsou libozvučná a dávají smysl.
Aby příběh ožil jako velmi technicky náročné představení plné kouzelnických a akrobatických triků, zároveň plné velkých či jen drobných nápadů, je třeba, aby se ho ujal zkušený režisér. Gabriel Barre je tou nejlepší volbou a beze zbytku využívá svoje zkušenosti ze zahraničí. Pomáhá mu v tom zejména scénografie Michaely Horáčkové Hořejší, až se dá těžko uvěřit, že tahle žena stála i za scénou z Bonnie a Clydea, která nás absolutně neoslnila. To se ovšem nedá říci o scéně v Holmesovi, která vyvrcholí v druhé polovině scénou ve vlaku, na kterou budou diváci velmi dlouho vzpomínat.
Nedílnou součástí je i light design Pavla Dautovského, který hraje velkou roli v další nápadité scéně, kdy si Holmes analyzuje slabiny protivníka během souboje.
Všude je patrné, že stačí jedna chyba a pečlivě budovaná atmosféra se zhroutí, ale Barre vše pospojoval s naprostou bravurou. Užívali jsme si i drobné detaily, jako je “hraní na papír” a zapojení orchestru do děje. Monumentální scéně, kdy se ocitáme na Big Benu, vzápětí v Baker Street, na nádraží nebo v docích, říkáme bravo, celkovému dojmu neubližují ani projekce.
Kdo má pocit, že na českém jevišti už dlouho neviděl originální choreografii, jen bezduché poskakování a mávání rukama bez nějaké energie, v tomto případě se bát nemusí. Autorka choreografie Karen Sieber totiž přiložila do mozaiky Legenda jménem Holmes další povedený kousek. Zde je důležitá zejména company, která musí zvládnout nejen tanec, ale i živý zpěv. Publikum na premiéře pak nejvíce rozvášnil taneční výstup v již zmiňovaných docích. Možná bychom se obešli bez tancující snové dvojice Doylea a Louisy, na druhou stranu víme, že české publikum má problém vydržet u duetu dvou sólistů, aniž by mělo na jevišti další vjem.
O hudební nastudování se postaral Chuhei Iwasaki a o orchestru divadla Karlín opět řekneme, že je jedním z nejlepších.
Poslední složkou, kterou chceme zmínit, jsou kostýmy Kristiny Záveské. Možná někdo vnímá kostýmy jako poměrně nedůležitou součást celku, bohužel v Česku máme sice vždy pompézní kostýmy, zejména když si většina tvůrců libuje v historických tématech. Bohužel ona pompéznost je leckdy velmi kýčovitá a epické kostýmy mohou odvádět divákovu pozornost od dalších nedostatků muzikálu. A pokud se v kostýmech orientujete, stává se vám (jako jednomu z autorů tohoto textu), že pokud sedíte v prvních řadách, tak trpíte při pohledu na laciné materiály, paruky, a barevný “mišmaš”. Holmes je v tomto směru úplně někde jinde. Veškeré kostýmy jsou barevně sladěné, aby dotvářely charakter postavy a definovaly jej, do dokonalosti jsou dovedené i detaily na kostýmech a materiály, z nichž jsou vyrobené. U nás rozhodně vede Holmesův hnědý kabát s květinovým vzorem. A co se týče kostýmů Moriartyho poskoků – také vám připomínají Mimoně?
A jak jsou na tom sólisté? Chceme se vyhnout srovnání alternací ve smyslu ten byl horší a tento lepší, protože u Legendy jménem Holmes to k naší velké radosti říci ani nelze. Je to hlavně o osobních preferencích. Herecké pojetí role je téměř u každého představitele jiné a skutečně záleží na divákovi, co mu bude bližší. To platí samozřejmě pro ty, kteří se vydávají do divadel častěji, ti, kdo vyrazí jednou, nemusí mít strach, že se dočkají podprůměrného výkonu. Všechny alternace jsou totiž naprosto vyrovnané, liší se jen v drobných nuancích – někdo používá jiné hlášky, ale nedá se říci, že by zrovna jeho pojetí bylo horší než jiné. Navíc každý tu má dvojroli a každý charakter je naprosto rozdílný – Bonvián Sherlock a uzavřený Doyle, poněkud výstřední doktor Freud versus rozvážný Watson, femme fatale Irene a sladká Louisa – to vše klade na sólisty velmi vysoké nároky po všech stránkách.
Role Holmese/Doyla byla napsána pro Vojtu Dyka. Pokud o něm nic netušíte, případně ho máte spojeného s poněkud bizarní hudební minulostí, tak byste měli vědět, že Dyk není jen krásná tvář zubící se na nás z předních stránek bulváru. Skvěle zpívá, hraje a jódluje (to poslední nezmiňujeme náhodou). Holmes mu sedí trochu více, ale ani stydlivý spisovatel mu není cizí. Pokud jste jeho fanoušky, budete si ho užívat stejně, jako on si užívá obou rolí a pokud jeho fanoušky zatím nejste, možná se jimi rychle stanete. Občas můžete mít pocit, zvláště v poloze Holmese, že se díváte na „hvězdného Vojtu Dyka“ a ne na postavu, kterou má hrát, to je ale spíše zapříčiněno tím, že role je mu ušitá přímo na tělo a tudíž je v ní jako ryba ve vodě. S oběma hereckými polohami si hraje s lehkostí jemu vlastní, navíc vás uchvátí svým bezchybným zpěvem a obrovským rozsahem, který v Brzobohatého hudbě opravdu vynikne.
O to těžší pozici má Lukáš Janota, kterého znají zejména muzikáloví fanoušci a brněnské publikum, pro většinu pražského publika to bude nová tvář. Janota se tak musí vymanit z “dykovského” stínu a my musíme hned říct, že se mu to daří, dokonce slavnějšího kolegu v mnohém předčí (kromě toho jódlování). Janota není žádnou kopií svého alternanta, dvojroli pojal po svém, je suverénní jak pěvecky, tak herecky, nejvíce exceluje v závěru první půlky, kdy Doyle vyhlašuje Holmesovi “válku”. V Brně je jeho jméno zárukou kvality a jsme rádi, že ho budeme častěji vídat i v Praze.
Dvojroli doktora Watsona a Freuda (ano, toho slavného doktora Sigmunda Freuda) si na premiéře zahrál Marek Holý a my jsme rádi, že ho opět vidíme v muzikálu. Od dob Zorra udělal velký pěvecký pokrok a víme, že komediální talent má, proto nás mrzí, že to v roli mírně excentrického Freuda nerozbalí ještě víc. V tom ho předběhl Denny Ratajský, který si užívá Freuda na maximum. Oba jsou ale velmi dobří po všech stránkách, byť Watson/Freud nemají příliš mnoho pěveckých partů. Holý i Ratajský jsou navíc typově velmi dobře obsazení, to víceméně všichni sólisté, konkurz měl zde mimořádně šťastnou ruku.
V roli lásek Sherlocka a Arthura Louisy a Irene se střídají Kristýna Daňhelová a Anna Fialová. Irene a Louisa je po Sherlockovi patrně nejnáročnější pěveckou rolí. Na 1. premiéře nás mile překvapila Anna Fialová, která byla vynikající po stránce herecké. Nezaostala ani ve zpěvu, a když se k tomu přidá i neuvěřitelné charisma, nějaké drobné chybičky ji odpustíte. Kristýna Daňhelová je jméno z brněnského muzikálového jeviště a mnozí si říkali, že u ní to byla sázka na jistotu. Možná ano, možná ne. V nás ale přetrvává dojem, obsadím-li hvězdu odjinud, musí převyšovat všechny ostatní. Herecky zvládá Daňhelová roli s přehledem, pěvecky, zvláště ve vysokých pasážích, už chvílemi mírně klopýtá. Její přední devizou je pak zajímavá barva hlasu. U dam je to stejné jako u pánů – záleží, koho preferujete, jaká barva hlasu vás více očaruje.
Jan Sklenář byl na 1. premiéře jako profesor Moriarty patřičně geniálně šílený a jako Virgil Cromwell afektovaný a slizký. Sklenář se v obou polohách role dostatečně realizuje, lepší je spíše v činoherních scénách než ve zpěvu. To samé by se dalo říci i o Petru Vaňkovi, i když jeho zpěv je o trochu výraznější. Obě postavy pak hraje jinak než Sklenář, méně excentricky, má totiž nespornou výhodu v tom, že jeho vzezření v kombinaci s patřičnou parukou vypadá opravdu padoušsky a roli bizarního vydavatele ještě vylepšuje malým bříškem. Oba dva pány si zkrátka náležitě užijete a chcete-li se pobavit ještě více, musíte vidět oba, každý dává do své role něco svého, originálního, žádné “nothing” – “ani Notting Hill” se neděje.
Paní Hudsonová, hospodyně Sherlocka Holmese, je od obou představitelech pojímána jinak, ale ani v případě Ivany Chýlkové nebo Jaroslavy Kretchmerové nebudete ochuzeni o jedny z nejvtipnějších výstupů. Ano, každá má opět svůj osobitý styl a jiné hlášky, ale výstup roztoužené fúrie, která po Sherlockovi chce, “aby ji devastoval”, patří k jednomu z nejvtipnějších momentů a obě dámy vše podávají velmi decentně, aniž by to celé spadlo do trapnosti.
Vyloženě zábavnou postavičkou je inspektor Lestrade. Typický mamlas, kterého vždy převeze Sherlock Holmes, ale naštěstí není tak prvoplánový a nepadá tak na úroveň jiných podobných mamlasů, kterých máme v českých muzikálech až příliš. Lestrade i občas ví, co na Holmese platí a má jeden pěvecký výstup se vší parádou – za normálních okolností bysme poznamenali, že to je píseň, která nikam neposouvá děj, je jen přehlídkou tanečnic a pyrotechniky, ale tím, že Filip Rajmont na 1. premiéře ani nepředstíral, že umí zpívat a ve výškách to schválně přeháněl, jsme se i tady velmi pobavili. Filip Rajmont je navíc opět typově naprosto odpovídající, zejména když pobíhá se špičatou čepicí, co mu má dohnat výšku. Výšku naopak nedohání Jaromír Dulava. Pěvecky je na tom lépe než Rajmont, a svou roli pojímá jinak, dalo by se říci, že se “rozjíždí” postupně, kdy přes “mírný” úvod, ve druhé půli doslova exceluje. Jeho šibalsky motivační proslov k Holmesovi, aby se postavil za ideály a mravní a morální zásady lidstva tak, aby z tohoto odkazu mohli čerpat celé generace našich synů, a synů jejich synů, a synů synů jejich synů, a synů synů synů synů synů synů jejich synů synů synů synů synů synů, nám zní v uších dodnes a patřil k Dulavovým vrcholům. To je synů, co? Ani v této roli prostě nešlápnete vedle.
Nejroztomilejší sólistce Julii Toclaramas (Gladstone – bez alternace) přejeme, aby s rostoucím počtem repríz nebyla tak nervózní.
Na závěr chceme rozhodně zmínit pěveckou a taneční company. Jak jsme psali už výše, company je skutečně pěvecká, i když část sborů je samozřejmě i v orchestřišti. Všichni odvádí výbornou práci a nedá se o nich říci, že by byli “jen pouhým křovím”, občas se po nich požaduje notná dávka hereckého umu. V company uvidíte Iva Hrbáče (understudy Sherlock Holmes/Arthur Doyle), Jana Urbana (understudy Moriarty/Cromwell), Davida Boušu (understudy doktor Watson/Freud), Vendulu Příhodovou (underusty Irene/Louisa), Jakuba Šlégra (understudy inspektor Lestrade), Kateřinu Novákovou (understudy paní Hudsonová) a další.
Jediné, co bychom Ondřejovi G. Brzobohatému vytkli, že se neobsadil do některé z hlavních rolí. Ano, je to výtka s kapkou nadsázky a my vlastně vítáme, že tvůrce nemusí nutně sedět na všech židlích, ale když ne hlavní role, tak by mu jistě slušel záporák Moriarty.
Máme nesmírnou radost, že v Hudebním divadle Karlín vzniklo dílo, které má originální hudbu, texty, nápaditou režii, energickou choreografii, dechberoucí scénu a mimořádně kvalitní obsazení. Jestli muzikál nezmizí v propadlišti muzikálových dějin a stane se legendou, to ukáže až čas. My mu ale náležitá ocenění z celého srdce přejeme, protože Legenda jménem Holmes je pro nás muzikálovou událostí sezóny.
Komentáře
Radek
AutorMyslím, že autoři recenze jsou dost nekritičtí a museli tedy chodit na opravdu odporné muzikály, když o Holmesovi píší toto.
Holmes je především úžasný zpěv Vojtěcha Dyka, pak dlouho nic a pak teprve můžeme mluvit o kvalitách dalších. Scéna s vlakem je dobrá. A dál: bylo by mnohem lepší kdyby autor přenechal námět a scénář znalejším a ten zbytek energie dal do tvorby hudby. Jo je vidět, že to umí a že toho hodně viděl a inspiroval se. Ale není tam nic vlastního. Nemáte si co broukat při odchodu. Při odchodu jsem si paradoxně broukal melodie Drákuly. Je to záměr autorů. Spojení už známých melodií do zdánlivě nových a nově pojatých. A pak pokusy o vtip. Rádoby akrobacie.
Já vím, že nemůžu v Praze čekat West End. Ale tohle není ani přiblížení. Začíná být zajímavější Brno a Plzeň.