RECENZE: Muzikál Galileo – návrat v retro stylu

Před šestnácti lety, 15. 2. 2003, měl v Divadle Kalich premiéru v pořadí druhý muzikál Janka Ledeckého, Galileo. Bylo to čtyři roky po úspěšné premiéře Ledeckého prvotiny, Hamleta, který se vzápětí z Kalichu vydal na úspěšnou cestu do zahraničí a patří dodnes k nejlepším původním českým muzikálům. A i Galileo slavil úspěchy. Hrál se několik let a úspěšně se na scénu divadla Kalich vrátil v sezóně 2007-2008. Nyní se po výrazně delší pauze vrací znovu. Po četných diváckých žádostech, nově do Divadla Hybernia, kde byl v minulé sezoně uveden další muzikál Janka Ledeckého, Iago (nyní uváděný pod titulem Iago vs. Othello).

Jak se návrat povedl?

O tom, že staré známé kusy muzikálové diváky táhnou, svědčí v loňské sezóně znovu v Divadle Kalich uvedený a v podstatě stále vyprodaný Krysař Daniela Landy, úspěch, s jakým se stále vrací Kleopatra, Tři mušketýři a další díla Michala Davida, i trvalky na pražské muzikálové scéně Jesus Christ Superstar a Dracula v Hudebním divadle Karlín. Sázka na Galilea, oblíbený divácký hit, je tedy z tohoto pohledu naprosto pochopitelná. Ne nadarmo se však říká (a sám Galileo Galilei to v muzikálu potvrzuje): nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

Zatímco Hamlet byl před několika lety uveden v Divadle Broadway v nové úpravě i obsazení, stejně jako již zmiňovaní Krysař, Dracula či Jesus Christ Superstar, Galileo se vrátil v podobě naprosto stejné, jako se hrál právě před oněmi šestnácti lety. S téměř úplně stejným obsazením, ve stejné scéně i režijní úpravě. A byť to bylo předem oznamované, bude právě k tomu směřovat většina výtek, protože právě to je jeho největší a zásadní chybou. Šestnáct let je dlouhá doba a muzikál jako žánr během ní doznal četných změn a výrazně se posunul, což však nyní opakovaný Galileo nijak nereflektuje, a působí tak staře, a to již při obnovené premiéře.

Janek Ledecký – Galileo 2019

Přitom má z čeho těžit. Nešvar, který se nezřídka objevuje, kdy je skvělým způsobem inscenované dílo, které samo o sobě moc nemá co nabídnout – nemá buď dobrou hudbu nebo pořádný příběh – u Galilea neplatí. Libreto Janka Ledeckého a Šimona Cabana mu poskytují velmi dobrý základ, s nímž by však stálo za to dál pracovat. I nyní – po letech od prvního uvedení.

Osudy jednoho z nejvýznamnějších a nejznámějších astronomů, filosofů a fyziků, těsně spjatých s vědeckou revolucí, Galilea Galilei, jsou rozhodně zajímavým tématem, zvlášť když se zaměří na jeho (mimochodem ve skutečnosti několikrát opakovaný) boj s inkvizicí a inkvizičními soudy pro nedovolené publikování vědeckých názorů. Téma (svobody slova a vyjadřování), na němž není nic přežitého, které rezonuje dodnes a mohlo by tak i v muzikálové podobě působit mnohem výrazněji, kdyby nezůstalo zakonzervované v šestnáct let staré podobě poněkud naivního „životopisného“ vyprávění o úspěšném astronomovi, hvězdě své doby, který se znelíbil církvi.

Tím nejlepším, od čeho se tak muzikál Galileo může odrazit, a to i dnes, je hudba Janka Ledeckého (s velmi povedenými texty písní). Pyšní se hned několika hity, které se v době největší slávy tohoto muzikálu stihly proslavit, jako sólové písně Nikdy to nevzdám a Stopy, či duet Hvězdy v očích tvých, i dalšími povedenými skladbami, z nichž např. Loď pluje dál či Odvolej, Giordano zůstanou snadno divákům v hlavě i po odchodu z divadla. Všechny spojuje typický hudební rukopis Janka Ledeckého, navíc díky oněm šestnácti letům a tomu, že je mnozí diváci již důvěrně znají z předchozích uvedení, tak poskytuje hudba tomuto muzikálu stabilní základ.

Petr Kutheil – Galileo 2019

Což se bohužel nedá říct o dalších tvůrčích složkách inscenace. Režisér Šimon Caban nepřišel v obnovené inscenaci s žádnou výraznou režijní inovací, hraje se tak představení v podstatě totožné s původním – a je to v mnoha případech bohužel jemu na škodu. Klasické vyprávění je v první polovině zdlouhavé a pomalé, některé neobratnosti libreta vyznívají po letech ještě výrazněji, např. celý příběh Galilea s Miou, jeho láskou a múzou, a k pořádnému dramatu se muzikál dostává až v druhé polovině, zejména v jejím v závěru, kdy dochází na inkviziční proces s Galileem a konec jeho života. Byť odchod do světla patří k nejčastějším a nejobvyklejším klišé (nejen) na divadelní scéně, díky scénografii Galilea se zde jedná o povedený kousek, bohužel rovněž „pouze“ přenesený z původní inscenace.

Ostatně celá výprava je původní. Nejméně to vadí v případě kostýmů Simony Rybákové zasazující příběh do renesanční Itálie. Ty stále fungují přesně tak, jak se od nich očekává.

Úsporná scéna Šimona Cabana vytvořená pro významně menší Divadlo Kalich se v Hybernii ovšem i přes umělé zmenšení místního jeviště bočními zástěnami v podstatě ztrácí. Tři výrazné kovové konstrukce jakýchsi věží, které v Kalichu zabíraly většinu scény a patřily k jednomu ze zásadních prvků inscenace, jež i po letech mohl zůstat v paměti jako jeden ze symbolů Galilea, v Hybernii ztrácí svou monumentalitu. Působí sice stále zajímavě, právě tím, že nejde o až otrocky ilustrativní kulisy jako v mnoha jiných muzikálech čerpajících z historických témat, ale jsou prostě malé – a kolem nich v podstatě zbytečné projekce plné hvězdné i nehvězdné oblohy, které dávno ztratily veškeré kouzlo, pokud kdy jaké měly, a pak už jen velký prázdný prostor. Když se k němu ještě přidá nepříliš početná company, působí celá inscenace víc než cokoli jiného chudě a v mnoha scénách se to mění v zásadní nedostatek. Příkladem budiž předposlední scéna první poloviny, kdy dav před morem prchajících obyvatel města obléhá Galileův dům. Co původně mohlo vyvolávat až úzkostné pocity, je nyní sotva naznačeno. (Těžko se na velké a v podstatě prázdné scéně odehraje ušlapání davem).

Galileo 2019

A staré jsou i choreografie Leony Qaši Kvasnicové. Nepřinášejí nic, co by diváka mohlo překvapit, ohromit, či zaujmout – navíc velmi často není company sladěná a v mnoha scénách se tak spíš než čímkoli jiným stává pouze až otravným křovím. Jak se to často dělo právě před těmi patnácti až dvaceti lety v původních českých muzikálech, zpěvák či herec si vpředu deklamuje a za ním tančí company. Koncept již naštěstí zpravidla překonaný, zde se však opět projevuje.

Velmi mu to usnadňuje herecké obsazení. S výjimkami spočitatelnými na prstech jedné ruky (Tomáš Novotný, Bibiána Surovčíková, company) se, pokud jde o hlavní role, hraje v naprosto stejné sestavě jako původně, což rovněž nebylo zrovna šťastným rozhodnutím. Galileo je uváděn s mottem „Muzikál plný hvězd“, což je heslo, kterého se drží. Hvězd původního uvedení je plné jeviště, bohužel mezi nimi nezbylo moc místa pro skutečné muzikálové herce a zpěváky.

Společné foto po premiéře – Galileo 2019

Janek Ledecký si roli Galilea stejně jako původně Hamleta napsal pro sebe, což je na ní jasně znát a je to znát i na jeho, zejména hereckém projevu. Přestože od vzniku muzikálu uplynula řada let, Ledecký ví, co a proč hraje. Příběh Galilea sleduje od jeho pětadvaceti až k sedmdesátce, takže ani vyšší věk u jeho představitele nijak zásadně nemusí vadit. Ledecký ovšem přestal stačit i tomu, jak si roli pro vlastní potřeby napsal. Projevuje se na něm, že ač ví, co má hrát, není hercem, a ani po pěvecké stránce už to není, co bývalo, což je bohužel v případě titulní role poměrně zásadní problém. (Tomáš Novotný, který roli nově nastudoval, ve zhlédnutých reprízách bohužel neúčinkoval.)

Janek Ledecký

Stejný nešvar jako u Janka Ledeckého se pak projevuje i u Sabiny Laurinové. Ani ona nepatří pěvecky mezi nejsilnější herce objevující se v muzikálech a přibývající roky na tom nic nezlepšily. Silnější hereckou stránku u ní trochu kazí věk, byť jím Mia není jasně definovaná. Jedna z jejích alternací (Dasha, se opět ve zhlédnutých reprízách nepředstavila) Bibiána Surovčíková – druhá nová tvář muzikálu Galileo – velmi dobře zvládá zejména pěveckou část, s níž Laurinová trochu bojuje, na druhou stranu herecky je poměrně toporná, a co je zásadní nedostatek, zpívá i mluví s opravdu silným přízvukem, který se velmi nepříjemně poslouchá a místy se až chce konstatovat, že prostě pořádně neumí mluvit a zpívat česky.

Sabina Laurinová

Roli Giordana Bruna, jenž se rovněž stává jakýmsi průvodcem, který diváky do příběhu muzikálu v obou polovinách uvádí a následně jej i dovypráví, si po letech zopakovali pánové Petr Kolář a Bohouš Josef. Giordanův prostor v příběhu není až tak velký, krom vypravěčských vstupů má sám za sebe vlastně jedinou scénu, kdy je již držen ve vězení krátce před svou popravou upálením, k němuž byl odsouzen za své rouhačské myšlenky, a Galileo jej přesvědčuje, aby je odvolal. Oba představitelé si již s touto rolí odžili své, pojímají ji každý svým způsobem, přičemž ani jeden z nich není herecky nejsilnější, Bohouš Josef však působí přeci jen o něco lépe. Jednak Petr Kolář dost často prostě jen deklamuje, vypráví či křičí bez většího hereckého výrazu, a pak snad i díky tomu, že Giordanova sólovka Nikdy to nevzdám (a potažmo snad celá jeho postava) byla psána právě pro něj a působí tak o něco lépe.

Petr Kolář

S možností zhlédnout téměř všechny alternace je však možné konstatovat, že Galilea jednoznačně táhnou nahoru pánové alternující se v roli Otce Inchofera – Tomáš Trapl a Josef Vojtek. Ve zhlédnutých reprízách podali právě oni dva vždy nejlepší výkon z celého obsazení. Ať už šlo o pěveckou nebo hereckou část. Josef Vojtek plně využívá všech předchozích zkušeností s podobnými negativními postavami, přidává navíc trochu rockové vizáže a pojetí. Tomáš Trapl je pak samou esencí negativní postavy, ohrožující titulního hrdinu – krásným zlem.

Josef Vojtek a Janek Ledecký

Společně s nimi pak k nejlepším patří i výkon Ivany Chýlkové v roli Giany di Medici. Ta s velkou bravurou představuje vášnivou a v podstatě vypočítavou ženu, která nemůže-li mít, co chce, dokáže se královsky mstít. Alternuje ji Elin Špidlová, která rovněž nepůsobí špatně a uvidí-li divák pouze ji, bude jistě spokojen, ve srovnání s Ivanou Chýlkovou se však jedná o výkon o něco slabší – méně uvěřitelný herecky a slabší i po stránce pěvecké, který zejména v první části provázela jistá zaváhání.

Ivana Chýlková

Vedlejší roli jejího bratra, Cosima II Medicejského, hrají v alternaci David Uličník a Michal Kavalčík. Cosimo nemá v příběhu příliš mnoho prostoru, projevuje se pouze jako štědrý donátor a nadšený divák a fanoušek Galilea a jeho vědeckých objevů a zkoumání, jenž ho však bez velkého váhání v kritickém momentu posílá do Říma, jak sám říká, k obhajobě jeho učení. David Uličník podává v roli dobrý výkon, plně odpovídající rozsahu, který se mu dostává, nejlepší již tradičně v pěveckých částech. (Michal Kavalčík se ve zhlédnutých reprízách nepředstavil.)

David Uličník

Galileo patří k českým muzikálům, které využívají oblíbené komické dvojice postav. Na rozdíl od mnoha jiných tak činí poměrně vkusně. Kardinálové Angeloni a Badaloni jsou přátelé a jacísi souputníci kardinála Maffera Barberiniho, jenž je v průběhu zvolen papežem Urbanem VIII. Provázejí jej od doby před jeho zvolením, přes tento slavný okamžik až k pozdější době, kdy papež pod neustálým tlakem a svým způsobem vyprovokovaný poslední Galileovou knihou přistupuje na požadavky otce Inchofera a svaté inkvizice a připouští proces s někdejším přítelem Galileem – ne právě bez jejich přičinění.

V roli Urbana VIII. se alternují Dušan Kollár s L. W. Frenkem. I jejich výkony pak patří k těm lepším či nejlepším v celém muzikálu, přičemž Dušan Kollár je skvělý nejen po herecké, ale zejména po pěvecké stránce, je jen škoda, že papež Urban VIII. pěveckého prostoru nemá tolik a nemůže se tedy projevit naplno.

Dušan Kollár

Kardinály pak představují Pavel Zedníček či Ivan Vodochodský (Badaloniho) a Richard Tesařík či Mojmír Maděrič (Angeloniho). Všichni čtyři přistupují k rolím velice umírněně, a přesto vtipně a podávají dobré výkony. Richard Tesařík a Pavel Zedníček se projevují herecky o něco jistěji, jakoby působila větší vyhranost.

Ivan Vodochodský a Mojmír Maděrič

Poslední výraznější z vedlejších rolí je Marie, Galileova hospodyně. Tou se k muzikálu po několik letech vrátila Jana Feriová, alternující se s Athinou Langoskou. A jejich výkonům v roli bodré, starostlivé a bohabojné ženy není co vytknout.

Company je bohužel poměrně úzká, a jak bylo již uvedeno výše, představuje se zejména v tanečních partech, v nichž nepůsobila při premiéře a následující repríze příliš sladěně.

Jana Feriová a David Uličník

Muzikálu Galileo 2019 by nesmírně slušel přívlastek retro, protože tím skutečně je. Pro jeho fanoušky, kteří si chtějí jen zavzpomínat a dokáží se oprostit od všeho muzikálového, co stihli zhlédnout od jeho posledního uvedení, může jít o příjemný nostalgický výlet do minulosti. Uvádění bylo původně avizované jen pro tento rok, měli by proto této možnosti co nejrychleji využít.

Pokud by se přeci jen mělo jednat o delší působení Galilea na pražské scéně, byla by velká škoda, že se k jeho inscenaci nepřistoupilo podobně jako před lety při jeho návratu k Hamletovi a nedošlo k úpravám. Muzikál Galileo nabízí značný potenciál, ať už jde o zajímavý a nosný příběh, či velmi dobrou hudbu a texty, bylo by mnohem zajímavější sledovat, kam by se dokázal posunout, kdyby neustrnul v původní podobě, dnes bohužel již značně překonané.

VIDEO

FOTOGALERIE – premiéra

Autorem fotografií je exkluzivně pro Musical.cz Kristýna Junková. Pokud byste fotografie chtěli použít na vašem webu, Facebooku apod., ozvěte se nám na e-mail: redakce@musical.cz. Publikování bez svolení autora je přísně zakázáno.